Reklama


Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

08.01.2018 - Jiří Kubeš

Pro formování šlechtické generace byla klíčová výchova. Během ní se museli urození seznámit s tím, co mají společenské špičky umět, a pak se vše naučit a ovládnout

Šlechtická výchova - V sedmi letech nahradili fraucimor mužští učitelé, kteří měli dohlížet na výchovu svých svěřenců
Šlechtická výchova - V sedmi letech nahradili fraucimor mužští učitelé, kteří měli dohlížet na výchovu svých svěřenců

Reklama

V procesu výchovy můžeme odlišit několik fází, jež se liší náročností výuky a zvyšujícími se požadavky na osvojení si patřičných způsobů chování. V prvních letech života nepočítejme s přílišnou angažovaností matek – ty byly téměř permanentně gravidní a o malé šlechtice se staraly kojné, chůvy a služky.

Po zhruba šesti až sedmi letech ve fraucimoru se výchova pohlavně oddělila. Chlapci odešli z prostředí žen, když jim otcové najali první učitele, kteří je naučili základům tehdejšího vědění a připravili je na první školy. V 17. a 18. století vedli školy především jezuité a právě u nich absolvovali šlechtičtí chlapci někdy mezi 10. a 15. rokem života jak gymnaziální třídy, tak filozofická studia. Teprve potom završili svou výchovu a vzdělání kavalírskou cestou po Evropě.

Dětství a výuka hrou

Na rozdíl od dneška šlechtičtí rodiče se svými dětmi mnoho času netrávili. Z deníku hraběte Jana Františka z Vrbna z roku 1662 vyplývá, že své tři malé děti vídával většinou jen na závěr dne v době kolem večeře, která se tehdy podávala okolo osmé hodiny. Většinou si s nimi povídal, ale například dne 7. července po večeři „hrál hrabě z Vrbna svým dětem chvíli na loutnu, z čehož měly velkou radost a začaly tancovat; to ale dlouho netrvalo, protože musely jít spát“

Je pochopitelné, že se malé děti citově více fixovaly na lidi, s nimiž byly v pravidelném kontaktu, tedy na kojné a chůvy (vlastně „matky po mléce“). Jejich vztah k rodičům zřejmě býval poněkud jiný, naplněný respektem a bázní. Ale každopádně to pořád byli rodiče, nejbližší příbuzní „po krvi“, kdo rozhodoval, co budou děti dělat a s kým se budou stýkat.

Domácí výuka

Někdy okolo dosažení sedmého roku věku se mělo hodně změnit. Chlapci odkládali dřevěné koně, meče a jiné dětské imitace, na jejichž místo nastoupila živá zvířata a skutečné zbraně. Dokládá to třeba dopis Polyxeny Lobkovicové rozené z Pernštejna z doby před stavovským povstáním, týkající se jejího jediného syna Václava Eusebia: „Ten dobráček již zkouší jezdit sám na koni, cvičí se v tanci a dokonce se z vlastní vůle učí psát.“

K chlapcům se nově najali mužští vychovatelé, kteří jim měli vštípit základní znalosti a dovednosti mužského šlechtického světa. Říkalo se jim preceptoři či vychovatelé a jejich úkolem se stala především výuka základů jazyků – původně měli k češtině připojit němčinu (pokud už od mala nebyli bilingvní) a jazyk vzdělanců latinu, v průběhu 17. století se mateřským jazykem většiny šlechticů v českých zemích stala němčina, takže osvojovat si museli naopak, zvláště na území obývaném českým obyvatelstvem, češtinu. Učili se tedy číst, psát a vhodně mluvit, aby se připravili na pobyt ve svých prvních školách.

První školy

Nyní přišel čas systematické výuky ve školách, kam směřovali pod vedením prvních vlastních hofmistrů. Jejich úkolem bylo postarat se o urozené děti, organizačně zajistit jejich pobyt v místě, kde nebydleli jejich rodiče, a dohlédnout na zdárný průběh další fáze výchovy a vzdělání. Mohlo to být kolem 10. roku věku, ale z jiných případů víme, že do prvních škol začali urození chlapci chodit i dříve. Například Kryštof Václav z Nostic poslal na podzim 1681 osmiletého Jana Karla a sedmiletého Otu Václava (nazýval je svým „nejlepším klenotem“) pod vedením preceptora k jezuitům do slezské Svídnice.

Maxmilián z Ditrichštejna zase nařídil sedmiletému Ferdinandovi a teprve pětiletému Maxmiliánovi odjet v roce 1643 k jezuitům do Štýrského Hradce. Z toho vyplývá, že záleželo na strategii rodičů, zda chtěli potomky poslat do škol hned v nízkém věku, nebo zda je nejprve připravovali doma.

Potřeba sekat latinu

V každém případě otcové zdůrazňovali, aby jejich potomci žili nadále jako řádní křesťané a plnili povinnosti vyplývající ze starosti o spásu duše. Čím dál více akcentovali přiměřené chování v „dobré“ společnosti, čímž se mysleli urození, duchovní a vzdělanci. Mladíci se rozhodně neměli po nocích věnovat zábavě a hazardním hrám, ani pobývat v nevhodném ženském prostředí. Hlavním cílem bylo dvakrát denně navštěvovat školu, ve volném čase opakovat potřebné učivo s hofmistrem či někým jiným a účastnit se výukových divadelních her. 

V barokním období se okolo 15. roku věku urození chlapci zapsali většinou na filozofickou fakultu v Praze, Brně, Olomouci či Vídni, jež tvořila předstupeň všech dalších univerzitních studií. Setrvali tedy většinou v systému jezuitského školství. Řada z nich pak ale studovala ještě na právnické fakultě, kterou jezuité neovládali. Na přelomu 17. a 18. století někteří odjeli na práva na benediktinskou univerzitu v Salcburku.

V předbělohorské době to bylo jiné jen v tom, že nekatolíci začali navštěvovat celou plejádu evangelických škol v sousední římsko-německé říši, kde našli jak konfesijně nevyhraněné, tak jednoznačně luteránsky či kalvinisticky orientované školy, jejichž úrovně utrakvistická pražská univerzita zdaleka nedosahovala. Profesně se zlepšila až poté, co přešla do rukou katolíků po Bílé hoře.

Strasti puberty

V období dospívání se mladíci kromě studií začali důkladně věnovat i šlechtickým cvičením, především jízdě na koni, šermu a tanci. Tím se jednak připravovali na chování ve dvorském prostředí, ale zároveň tak vybíjeli tělesné potřeby, protože se jim v hlavách během puberty začínaly honit první sexuální představy. S napětím mezi křesťanskou morálkou a vábením pudů se musel každý vyrovnat po svém.

Například Václav Eusebius z Lobkovic ve dvacátých letech 17. století těžko odolával své sexuální touze a vše řešil výjezdy z Prahy na venkov, kde –doprovázen pouze svými sluhy – trávil i několik dní bez dohledu rodičů. Šestnáctiletý temperamentní muž se tehdy rozhodl, že situaci bude řešit uzavřením sňatku a dokonce si sám vyhlédl nevěstu, příbuznou z matčiny strany, čtrnáctiletou doňu Juanu. Proti mladíkovým záměrům však razantně zakročili rodiče, hlavně otec Zdeněk Vojtěch. Vysvětlil synovi, že nejdříve musí dokončit studia na pražské právnické fakultě, kde mu již zbývalo pouze pět měsíců do závěrečných zkoušek, a potom se musí vydat na cestu po Evropě, během níž získá potřebné znalosti a kontakty pro budoucí kariéru. 

Výchovu tedy měla završit kavalírská cesta, z níž se do středu Evropy vrátili již téměř dospělí šlechtici připravení se oženit, založit rodinu, sloužit panovníkovi a vůbec zaujmout patřičné místo ve společnosti. Koloběh životního cyklu urozených se pomalu uzavíral, protože záhy museli zajistit výchovu vlastních potomků.

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Pátrači operovali spolu s bitevníky v takzvaném růžovém týmu. Zde dvojice „lovec–zabiják“ z poslední etapy války – bitevní vrtulník AH-1 kryje průzkumný OH-58.

Válka

Prakticky od prvního dne Kláru tížila výše výživného, které ji manžel poskytoval na vedení domácnosti. Po šesti letech manželství pohár trpělivosti přetekl.

Historie

Více než půlmetrový surýn leopardí žije skrytě v bažinách Floridy a Alabamy

Věda

Planetka Bennu na snímku sondy OSIRIS-REx

Vesmír

Ve výřezu nový nanogel pod mikroskopem.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907