Ekpyrotický vesmír: Pulzující kosmos, který otvírá bránu do jiných vesmírů

Některým astrofyzikům teorie prudké inflace vesmíru příliš nevoní. Preferují například cyklické ekpyrotické vesmíry, které dostaly název podle víry antických stoiků v periodický zánik kosmu ve všestravujícím ohni, po němž následuje opětovné stvoření.

Ekpyrotický vesmír neprochází při cyklickém zanikání a tvoření singularitou (nekonečně malým a nekonečně hmotným bodem) v duchu Velkého třesku, tedy okamžikem, kdy by jeho vlastnosti dosahovaly nekonečně vysokých či naopak nekonečně nízkých hodnot. Astrofyzici jsou rádi, protože singularity nenávidějí. Úplně jim totiž blokují rovnice a nedovolují jim odhalit, jak se věci skutečně mají. Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že některé cyklické modely vesmíru se singularitou počítají.

Křachy, odrazy, třesky

Mezi velké propagátory cyklických vesmírů patří i Paul Steinhardt z Princetonské univerzity. Podle jeho představ se stárnoucí vesmír postupně smrští, projde Velkým křachem (Big Crunch) a pak se Velkým třeskem (Big Bang) odrazí do nové éry. Celý proces se pak označuje jako Velký odraz (Big Bounce). Extrémní stlačení celého kosmu během Velkého křachu by přitom vysvětlovalo, proč je všude víceméně stejný.

Problém však tkví v tom, co se odehrává mezi Velkým křachem a Velkým třeskem. Steinhardt uvádí, že dřív než se vesmír zhroutí do singularity, vstoupí na scénu doposud neznámé pole (přezdívané „přízračné“ – ghost field) a „nakopne“ jej opačným směrem.

Teorie brán

Steinhardt a další astrofyzici dále vycházejí z tzv. bránové kosmologie, podle níž vyvolává Velké křachy a Velké třesky periodické srážení M brán ve vícerozměrném vesmíru. Podle M-teorie, která zastřešuje jednotlivé varianty teorií strun ve vícerozměrném prostoru, existuje náš vesmír na trojrozměrné bráně, jež možná pluje s dalšími takovými bránami v mnohovesmíru (multiverse).

Z M-teorie údajně vyplývá 100 500 (!) možností, jak kosmos uspořádat, čímž by se před námi otevírala existence nepředstavitelného počtu rozličných vesmírů. Ten náš by tudíž nebyl jediným, ale jen jedním z mnoha a mnoha. Jejich vlastnosti by byly náhodné, určené pouze množstvím energie, která by se uvolnila při vzniku jejich bubliny prostoročasu. Mnoho nových kosmů by vůbec neumožňovalo vznik hmoty, natož života. Řada z nich by se brzy zase zhroutila do sebe. A asi jen velmi vzácně by se mezi nimi objevil vesmír s příznivou hodnotou kosmologické konstanty, jako je ten náš.

Toto je ukázka z článku o záhadách vesmíru a černých děr a jejich společných vlastnostech, který vyšel v Tajemství vesmíru 7/2014.