Houfnice Hummel: Těžká váha mezi samohybnými děly

30.01.2016 - Lukáš Visingr

Rychlý postup útočících tanků logicky vyžadoval, aby se spolu s nimi mohla přesouvat i dělostřelecká podpora. To vedlo k prudkému rozvoji rozsáhlého spektra samohybných děl


Reklama

Před druhou světovou válkou byla samohybná děla pro nepřímou palbu (neboli houfnice) vzácná, vlastně jich vzniklo jen pár typů. Úspěch německého blitzkriegu ovšem ukázal, že se průběh války bude velmi lišit od pozičních zákopových bitev v první světové válce, neboť tempo postupu nyní určovala rychlost tanků. Začaly se objevovat konstrukce samohybných děl vesměs na tankových podvozcích. K nejpodařenějším typům, které mělo k dispozici Německo, se řadil Hummel se 150mm zbraní.

Na hybridním podvozku

Historie Hummelu se dá vysledovat do počátku 30. let, kdy německá armáda hledala nový typ těžké polní houfnice. Vybírala mezi návrhy firem Rheinmetall a Krupp a zvolila šalamounské řešení v podobě hlavně první značky na lafetě značky druhé. Výsledek obdržel jméno „15-cm schwere Feldhaubitze 18“ (či zkráceně sFH 18) a stal se standardní těžkou taženou houfnicí pro německou armádu fakticky až do konce války. Šlo o vysoce kvalitní zbraň, ačkoli se po útoku na SSSR ukázalo, že za sovětskými typy zaostává; zvyšování dostřelu se dosahovalo zvětšováním prachových náplní, což ale zbraň značně opotřebovávalo.

Těžké terénní podmínky východní fronty navíc ukázaly potřebu pancéřové ochrany pro obsluhu a zvýšení pohyblivosti nad úroveň, jakou zajišťoval koňský potah, nákladní auta či polopásové tahače. Začaly se proto rodit samohybné verze sFH 18

Počáteční záměr posadit houfnici na podvozek lehkého tanku PzKpfw II se brzy ukázal jako neadekvátní, takže se přešlo k volbě mezi středními PzKpfw III a IV. Zadáním pověřená zbrojovka Alkett ovšem dospěla k závěru, že ani jeden z typů se k těmto účelům v základní podobě nehodí, a nakonec vyvinula „hybridní“ konstrukci. Z typu PzKpfw IV použila většinu podvozku, zejména pojezdová kola, pásy, filtry, chladič a výfuk, což pak inženýři zkombinovali s prvky PzKpfw III; šlo zejména o hnací kola, motor, převodovku a systém řízení. 


Takticko-technická data vozidla Hummel

Osádka: 6 mužů

Bojová hmotnost: 24 t

Celková délka: 7,17 m

Celková šířka: 2,87 m

Celková výška: 2,81 m

Typ motoru: benzínový Maybach HL 120 TRM

Výkon motoru: 198 kW (265 koní)

Max. rychlost: 42 km/h

Max. dojezd: 215 km

Hlavní výzbroj: 150mm houfnice sFH 18

Max. dostřel: 13,3 km

Pomocná výzbroj: 7,92mm kulomet MG 34


Na výsledný „hybridní“ podvozek putovala masivní jednoduchá nástavba svařená z pancéřových plechů o síle 10 až 30 mm. V její zadní části se nacházel shora otevřený bojový prostor s montáží zbraně, kdežto přední část byla dole protažená a vytvářela chráněný prostor pro řidiče a radistu. První prototyp vznikl v roce 1942 a dostal název Geschützwagen III/IV. Sloužil jako základ dvou samohybných děl; první disponovalo 88mm protitankovým kanonem a jmenovalo se Hornisse (Sršeň) či Nashorn (Nosorožec), kdežto druhý obrněnec nesl houfnici sFH 18.

„Čmeláci“ ve válce

Celý oficiální název typu s houfnicí zněl „15-cm Panzerfeldhaubitze 18M auf Geschützwagen III/IV“; vozidlo ovšem záhy dostalo přezdívku Hummel (Čmelák), i když ta se oficiálně začala užívat v dokumentech až v roce 1944. V systému značení německých vojenských vozidel nesl Hummel název SdKfz 165. Zbraň ráže 150 mm byla umístěna v otevřeném bojovém prostoru, kde se nacházela také stanoviště čtyř ze šesti členů osádky, a to velitele, střelce a dvou nabíječů (řidič a radista seděli vepředu dole). Pro obranu na kratší vzdálenost se užíval 7,92mm kulomet MG 34. 

Houfnice sama o sobě vykazovala dobré výkony, avšak slabina Hummelu spočívala v malé zásobě střeliva, která čítala jen 18 kusů. Vzhledem k obtížným terénním podmínkám na frontě nešlo na zásobování prostřednictvím nákladních automobilů spoléhat, takže pro logistickou podporu vznikla varianta jménem Munitionsträger Hummel určená pro přepravu munice; fakticky šlo o normální Hummel, jenž měl v čele korby (místo samotné houfnice) masivní pancéřový plát a uvnitř schránky na střelivo. Oba stroje se natolik podobaly, že dokonce i v polních podmínkách bylo toto muniční vozidlo možné osadit dělem a pak jej provozovat jako standardní Hummel. Sériová produkce samohybných houfnic Hummel začala na jaře roku 1943 s tím, že kompletaci děl firmy Rheinmetall a vozidel firmy Alkett prováděla továrna Deutsche Eisenwerke v Duisburgu.

První stovka dodaných Hummelů prodělala „křest ohněm“ v bitvě u Kursku v létě 1943. Kombinace se ukázala jako velmi podařená a navíc vyšlo najevo, že Hummel s protipancéřovým střelivem představuje kvalitní samohybné protitankové dělo, jež si poradí s většinou sovětských obrněnců. Nejčastěji ale Hummel střílel nepřímo, a to trhavými a tříštivo-trhavými granáty proti opevněním a pěchotě. Posléze se rozsáhle používal i na západní frontě. Hummely se obvykle zařazovaly do dělostřeleckých praporů, které mívaly dvě roty lehkých 105mm samohybných houfnic Wespe (Vosa) a jednu rotu se čtyřmi nebo šesti Hummely. Celkově Němci stihli do konce války vyrobit 724 kusů houfnic Hummel (z nichž pět se zachovalo dodnes) a 157 pomocných vozidel Munitionsträger.

Reklama

  • Zdroj textu:

    2. světová září 2013

  • Zdroj fotografií: Martin Jurišta, Josef Bulava, Bundesarchiv, archiv autora, waralbum.ru

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Replika stroje Fokker Eindecker, kterého se dohodoví piloti až do jara 1916 velmi obávali. (foto: Shutterstock)

Válka

Mezi nejnebezpečnější příměsi zemního plynu patří karcinogenní benzen. Jeho přítomnost vědci zaznamenali v 95 % vzorků. (foto: Unsplash, KWON JUNHOCC0)

Věda

Chcete-li objekty popsané v článku spatřit s jistotou, najděte si k pozorování místo co nejméně zatížené světelným znečištěním. (foto: PixabayCC0)

Vesmír

Dospělý strdimil karmínovoprsý (Aethopyga siparaja) dorůstá velikosti kolem 10 cm. (foto: Shutterstock)

Příroda

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907