Ikonické pevnosti pirátů z Tunisu

20.10.2015 - David Bimka

Každý zná piráty z Karibiku, mořské vlky, kteří pořádně zatápěli obchodu v Novém světě. Jen málokdo však ví, že Evropané museli nejtvrdší boje o majetek a životy svádět nikoliv ve světových oceánech, ale především ve vlastním „rybníku“ – ve Středozemním moři. Jejich největším postrachem se stali piráti z Tunisu


Reklama

Tzv. berberské pobřeží byl pojem, z něhož se evropským námořníkům mezi 16. a 18. stoletím ježily chlupy na zátylku. Rozeklaná linie pevniny plná zátok vhodných ke kotvení, ale současně mnohde lemovaná kopci s dobrým výhledem představovala místo jako stvořené k přepadům.

Dnes se toto severoafrické teritorium dělí mezi Tunis, Maroko, Libyi a Alžír, ale v minulosti se zde srážely a přelévaly sféry vlivu Španělska a berberských pirátů ve službách osmanských Turků a hranice jednotlivých území se posouvaly poměrně volně.

Slavná pirátská historie tu začala především s příchodem Chajruddína – muže, kterého křesťanský svět zná jako Barbarossu neboli Rudovouse. Legendární bukanýr vstoupil do služeb osmanských sultánů a pod vlajkou Sulejmana Nádherného vybudoval z berberského pobřeží základnu pro své výpady. V čele své drancující flotily pak Turkům umožnil ovládnout klíčové zásobovací cesty, díky nimž mohli vést na starém kontinentu války podle libosti. Z výnosů z rabování a prodeje otroků pak Barbarossa i jeho následovníci financovali rozvoj nádherných měst a pevností, jež je měly chránit.

Jedny z nejzachovalejších a nejkrásnějších příkladů orientální architektury – které inspirují jak seriózní milovníky historie, tak romantické snílky – lze najít koncentrované na jediném místě: na pobřeží Tuniska.

Ve stínu citadely

Kasbah neboli „citadela“ ve městě Hammamet nabízí pravděpodobně nejlepší výhled, a tudíž přitahuje i nejvíc turistů. Hrad z 10. století – jehož hlavní část však vznikla až ve století patnáctém – viděl přicházet, vzkvétat a zase upadat mocné berberské dynastie Almohadů či Almoravidů i vlny arabských dobyvatelů. Z jeho ochozů se otevírá pohled nejen na nesmírně romantickou zátoku, odkud pochází většina úlovků pro místní restaurace i běžné rodiny, ale především na okolní staré město, tzv. medínu.

Medíny zosobňují veškerá klišé i očekávání, jaká si můžete do arabské země poprvé přivézt – a přesto jejich návštěva zanechává v duši onen hřejivý pocit, že jste viděli něco, na co jinde ve světě nenarazíte: nabílené zdi, modré rámy oken a dveří, všudypřítomné mozaiky, to vše sevřené v nesmírně křivolakých uličkách. Skutečný tepající orient plný pokřikujících trhovců či linoucí se vůně pečených ryb a smažených cukrovinek se odehrává v jiných, podstatně rozsáhlejších tuniských medínách: v té hammametské najdete pouze stánky s klasickým turistickým haraburdím – a přesto má neopakovatelné kouzlo. Ačkoliv je skutečně maličká (rozkládá se zhruba na čtverci o straně okolo 200 m), můžete se v ní dobrovolně ztratit a hodně dlouho se toulat.

Prastará pevnost

V okolních, nepříliš stabilních zemích se mnohé významné pevnosti neutěšeně rozpadají. Například kdysi nejmocnější opěrný bod severní Afriky – citadela v Alžíru, odkud piráti vyráželi na masivní nájezdy k evropskému pobřeží – je dnes v havarijním stavu a některým částem prý hrozí zřícení. Tunisané, kteří z turbulentních událostí „arabského jara“ vyšli nejlépe, si však hodnotu svých památek a jejich přínos pro cestovní ruch dobře uvědomují. Kamenné skvosty proto udržují v dobré kondici. 

Typický příklad představuje masivní pevnost ve městě Kelibia. Pokud zatnete zuby a odmyslíte si komunikační centrálu s anténami na jednom z nádvoří, uvidíte nádhernou ukázku pobřežního opevnění pozdního středověku a raného novověku, kdy se klasické věže změnily v dělové bastiony. Opevnění je však mnohem starší. Vysoký kopec shlížející na zátoku vhodnou ke kotvení totiž nenechal chladným žádného z vojenských architektů snad všech civilizací, které se zde vystřídaly. První zdi tu vztyčili už Kartáginci pět století před naším letopočtem a ruku k dílu později přiložili jak Římané, tak Byzantinci, Arabové a Turci. Prohlédnout si můžete dobře zachovalé kanony různých ráží, včetně jednoho „macka“ kalibru 17 cm. Evropské mocnosti dlouho hledaly odvahu a vůli tyto ochránce pobřeží dobýt, a tuniské pevnosti tak do jejich rukou padly až s francouzskou invazí roku 1881.

Odděleni od světa

Pokud vás neuspokojí ani kelibijská citadela, můžete ještě zavítat do ribatu v Monastiru. Termín „ribat“ původně označoval jen malé opevnění stavěné narychlo během překotné muslimské expanze. Později však zahrnul i jakýsi „muslimský klášter“, oddělené místo, kde mohli vzdělaní zbožní muži súfijské větve islámu prohlubovat svoji moudrost, aniž by je rušil vnější svět. Ribat ovšem mohl sloužit také jako nemocnice a hospic, přístřeší pro poutníky cestující s karavanami a v případě nouze ještě stále i jako opěrný vojenský bod. Tyto impresivní stavby najdete téměř v každém koutě Afriky, kam dorazila islámská kultura, ale tomu v Monastiru se málokterý vyrovná.

Stavba založená roku 796 nabízí kromě rozsáhlých nádvoří především fantastickou vyhlídku z třicetimetrové věže, odkud lze obdivovat město stojící na 2 500 let starých kartaginských základech. Ve výhledu na moře vůbec nic nebrání – a právě odtud proto hlídky hlásily přítomnost případných nepřátelských flotil či lodí, jež by bylo možné přepadnout.

Uvnitř komplexu pak můžete navštívit rovněž islámské muzeum s obrovskou raritou pocházející z roku 927 z tehdejší muslimské Córdoby: jedná se o astroláb neboli mechanickou astronomickou pomůcku, která sloužila mimo jiné námořníkům k určování zeměpisné polohy podle pohybu hvězd.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Profimedia, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Celkový pohled na triéru plnou lidí. Všimněte si, jak málo prostoru mají veslaři kolem sebe.

Zajímavosti

Šťáva z granátového jablka je nejen chutná, ale i zdravá. Zvláště pak pro novorozence.

Věda

Idylicky průzračná voda jezera, které je podle objemu vody desátým největším jezerem světa.

Příroda

Vizualizace systému Beta Pictoris.

Vesmír

Koutník jedovatý (Loxosceles reclusa) se rád zdržuje v domácnostech. Ačkoli není agresivní, může mít jeho kousnutí vážné následky.

Revue

Zvěsti se ve vesnických hospodách šířily prostřednictvím letáků, ale také díky očitým svědkům, kteří se neváhali o zážitky podělit.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907