„Válečné utrpení působí na všechny lidi destruktivně. V každém vojenském konfliktu jde vždy o to, že oběti nevědí, proč by je a jejich rodinu měl někdo likvidovat. Jeho následky navíc trvají mnohem delší dobu, než by se mohlo zdát.“ Právě proto je podle historika Vojtěcha Kyncla, který v rozhovoru nahlíží na květen 1945 v různých kontextech, zásadní si neustále připomínat, kdo byl v dané válce obětí a kdo viníkem.

V případě bojů o československé území a jejich dozvuků bylo agresorů hned několik. Na civilním obyvatelstvu totiž páchali násilnosti jak Němci a Sověti, tak Češi a Slováci.

Přes odpor ozbrojenců

Který moment lze považovat za začátek osvobozování československého území?

Těch momentů je hned několik, záleží na tom, jestli se zaměříme na politické události, nebo samotné vojenské řešení. Politicky k našemu osamostatnění směřovalo už dění v roce 1943. Rozhodnutí mocností, ať už to byly Spojené státy, Velká Británie nebo Sovětský svaz, spělo k vývoji, že se Československo stane opět suverénním státem.

Pak nadešel rok 1944, kdy se k oblastem Slovenska přibližovala ofenziva z východu. Koncem srpna vypuklo Slovenské národní povstání a na podzim se fronta posouvala Podkarpatskou Rusí směrem na západ. Tehdy už vše jasně spělo k tomu, že Československo bude obnoveno. Jen v té době ještě nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat a kolik životů to bude stát.

Předpokládali Spojenci, že bude postup méně náročný?

Asi nepředpokládali, že obětí bude nakonec tolik. Čím více se blížila fronta k německým hranicím, tím úpornější byl zcela logicky odpor nacistických sil. Hitlerovo Německo si dokázalo až do posledních dnů udržet velmi dobrou úroveň zásobování domácího civilního obyvatelstva i vojáků, takže nedošlo k tomu, co se stalo za první světové války, že by zázemí bylo vyčerpané.

Nacistický stát totiž ve svůj prospěch neustále vykořisťoval okupované země, proto do poslední chvíle nestrádal. Obrana stála na ideologickém přesvědčení, že Německo musí žít, a na očekávání, že bude ohroženo jak krutým bolševismem z východu, tak nepřáteli ze západu. Lid nezlomilo ani bombardování, a už vůbec ne hlad.

Kolik obětí si boj o československé území vyžádal?

Jednalo se asi o 550 tisíc mrtvých nebo vážně raněných sovětských vojáků, z nichž určitě 140 tisíc zemřelo. Dále padlo přes 30 tisíc Rumunů, více než sto Američanů, desítky Poláků a 3 500 příslušníků 1. československého armádního sboru. Českých civilistů zahynulo 8–10 tisíc. Obrovská masa lidí tak přišla o život v posledních dnech války, protože porazit Němce na moravském a českém území fakticky trvalo pouze jeden měsíc.

Jaké národy se na osvobozování podílely?

Jednu velkou skupinu vojáků tvořili Češi a Slováci. Těch bylo v armádách asi 20 tisíc, ale na naše území se dostávali postupně. Přicházeli jak z východu, tak ze západu. Když bychom jejich zastoupení srovnali s nasazenými prostředky Spojenců, tak je to kapka v moři. Přesto na ně vzpomínáme jako na velmi důležitou složku národního sebevědomí. 

Z východu přicházela hlavně Rudá armáda, na ni se nabalovaly polské a rumunské jednotky s největším zastoupením. Ze západu dorazili Američané, ale také třeba Belgičané, kteří společně s Američany osvobodili Plzeň. Těmito národy byla německá armáda tlačena do malého „českého kotle“.

A jaké zastoupení tu měly německé jednotky?

Například mezi Hradcem Králové, Mladou Boleslaví a Prahou se na počátku května 1945 nacházel téměř jeden milion po zuby ozbrojených vojáků Wehrmachtu a SS. Byla to obrovská vojenská síla akumulovaná na jednom místě, kterou by bylo naprosto nereálné porazit vlastními silami.

Takže povstalci, kteří se proti okupantům v posledních dnech protektorátu postavili, by bez armádních sil neměli žádnou šanci?

Přesně tak. Když si představíme Pražské povstání, tam se chopilo zbraní asi 28 tisíc nevycvičených civilistů a postavilo se německé armádě, která čítala přes 30 tisíc velmi dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků. Bez pomoci z vnějšku by povstání zcela jistě dopadlo obrovským krveprolitím. Okupační jednotky by ho zvládly vojensky rychle rozprášit.

Tvrdé porážce dokázala zabránit armáda takzvaných vlasovců, která bojovala proti Sovětům na straně Německa a ze 6. na 7. května se přidala k pražským povstalcům.

Lidé v sevření armád

Měli civilisté možnost dozvědět se o příchodu vojsk?

V Českém rozhlasu zůstaly zachovány unikátní záznamy. Například při osvobozování Plzně, kam dorazili Američané už 6. května ráno, začal plzeňský rozhlas okamžitě vysílat pražskému rozhlasu informace, jak to vypadá na západě Čech. Tím se v oblasti mezi Plzní a Prahou dozvídalo civilní obyvatelstvo o situaci v jednotlivých částech republiky.

Stejně tak do Prahy vysílalo osvobozené Brno, že už dorazili Sověti. Němci se do poslední chvíle snažili komunikaci brzdit a rušit, ale rychlý proces nešlo zastavit. Tato možnost poslechu aktuálního dění představovala první online masově vysílaný tok informací na našem území (za první světové války ještě rozhlas nebyl tak rozšířený).

Jak s příchozími armádami komunikovali povstalci či partyzáni? Mohli se domlouvat na společném postupu, nebo vše probíhalo živelně?

Jednotky spolu komunikovaly právě přes vnitřní rádiové vysílání. Třeba vysílací stanice odbojového orgánu České národní rady uprostřed Prahy dostávala informace z dalších měst a dokázala zpravovat o tom, jak probíhají těžké boje a odkud je potřeba pomáhat. Proto také v Praze Němci bombardovali budovu rozhlasu, a dokonce tam nasadili úplně nové proudové stíhací letouny messerschmitty, které hodily 6. května na Český rozhlas pumu, čímž ho zlikvidovali a vysílání se muselo přesunout jinam.

Jaká v posledních dnech bojů panovala atmosféra mezi lidmi? Zažívali kromě nadšení i obavy?

Když 1. května oficiálně oznámily noviny a rozhlas, že Adolf Hitler předešlý den padl, v řadě měst postupně propukala povstání. Například v Nymburce začalo 2. května a vyvolalo nadšení, ale protože v té době ještě Německo nekapitulovalo, hrozilo jeho brutální potlačení. V mnohých městech se lidé z povstání radovali příliš brzy, protože se osvobozenecké jednotky nacházely ještě daleko a Němci si zatím nechtěli přiznat porážku. Třeba v Lazcích u Olomouce gestapo popravilo kolem 30 zajatců z Přerova. A takových případů existovala celá řada.

Situace v západních Čechách byla diametrálně odlišná. Když kolem 1. května překračovaly jednotky Američanů a Belgičanů hranice, našly úplně vylidněná města, kde visely bílé prapory. Drtivou většinu zde totiž tvořilo německé obyvatelstvo, které se bálo, jaké následky pro ně bude mít příchod spojeneckých armád. Zde tedy jásající davy nestály, ale v momentě, kdy vojáci přijeli do centra Plzně, obklopily je kolony lidí i vozidel, kteří je oslavovali. Po dlouhých sedmi měsících od vstupu na německé území byli Američané vítáni jako osvoboditelé. Rozdílnost mezi českým a německým prostředím byla ohromná.

Lišil se také přístup osvobozeneckých vojsk k místnímu obyvatelstvu?

Samozřejmě. Na východě si Rudá armáda počínala jako na dobytém území. Na jedné straně osvobozovala, ale na druhé straně znásilňovala, rabovala, okrádala lidi. To bylo u ní na denním pořádku, byť pramenů k těmto skutečnostem nemáme tolik, nacházejí se většinou v různých městských kronikách nebo okrajových záznamech. Vojáci z východu ani nerozlišovali, jestli se jedná o Němce nebo Čechy, bylo jim to jedno.

V tomto ohledu se americká armáda chovala mnohem kultivovaněji. Když přicházela, oblasti se staly bezpečnými nejenom pro Čechy, ale také pro sudetské Němce, zvláště pro ženy. Případy nátlaku, znásilnění či vražd se v západních Čechách neděly.

Křivdou k brutalitě

Vyvolal konec nacistické okupace bezprostřední nevraživost mezi českým a německým civilním obyvatelstvem?

Poté, co přišla první vlna armádních jednotek, nastal prostor jakéhosi klidu, kdy obce nebyly nikým hlídány. Do něho začaly nastupovat naše revoluční gardy. Mezi 8. květnem a půlkou června probíhala v každé větší vesnici i městě hromadná střílení německých zajatců nebo civilistů. Jmenovitě měly gardy na svědomí například oběti v oblasti Kadaně či Domažlicka. Také v Postoloprtech bylo zlynčováno a brutálně zavražděno na 700 lidí.

Nebavíme se tedy o jednotlivcích, ale o desítkách až stovkách zabitých lidí v jednotlivých obcích, přičemž spousta z nich zemřela úplně zbytečně – ve vesnici se například vědělo, že mají značné finanční obnosy, a tak se je gardisté rozhodli o bohatství okrást.

Můžeme se u těchto hrůzných činů bavit o jistém kompenzování frustrace, která vznikla v době okupace?

Ano, násilí organizovaného brutálního postupu gestapa i jednotek SS na začátku května se najednou otočilo. Záměrem vražd po osvobození ČSR, kdy lidé začali vybíjet vlastní území, nebylo čistě odstranění nepřítele. Smrt byla velmi často útrpná, trvala hodně dlouho a gardisté i davy civilního obyvatelstva se na ni chodili dívat jako na podívanou, která měla vypustit a odvrátit jejich frustraci. O tom jsme pak ve společnosti dlouho nemluvili.

Jak se k těmto činům staví česká společnost v současnosti?

V posledních deseti až patnácti letech se tato problematika řeší intenzivněji a mám pocit, že od začátku války na Ukrajině se výrazně změnil i náš pohled na příchod Rudé armády. O skrytých informacích jsme schopni hovořit daleko otevřeněji. Tomu přispěla také větší přístupnost archivů badatelům.

Zároveň ale historiků, kteří by se tématem brutality v květnu a červnu 1945 zabývali, není v republice mnoho. V malém počtu není možné projít obrovské množství záznamů z daného období, takže se téma podrobněji rozkrývá zejména až v posledních letech.

Kde se například ukrývají tyto dlouho skryté tragické příběhy z konce druhé světové války?

Třeba německý Lastenausgleichsarchiv v Bayreuthu, do kterého je stále složité se dostat, obsahuje výpovědi desítek tisíc sudetoněmeckých uprchlíků, kteří byli odsunuti a mohli žádat finanční kompenzaci majetku zabraného Československem v rámci reparací, jelikož Spolková republika Německo se coby nástupnický stát Třetí říše zavázala lidem tyto ztráty uhradit. V majetkovém vyrovnání uváděli právě i příběhy, které je vedly k opuštění republiky, a lze z nich vyčíst brutální postupy. Ty jsme schopni potvrdit i na české straně, protože o nich vznikaly například úřední záznamy.

Politika útlaku i zisku

Jaký postoj zaujala k osvobozování československého území politická reprezentace státu?

Československá exilová vláda odjela do Košic, kde v dubnu 1945 vznikl takzvaný Košický vládní program. Tím došlo k odklonu od západního pojetí rozdělení světa a příklonu k sovětské bezpečnostní politice, čímž byly v Československu zničeny naděje na ustavení demokratického režimu. Tehdy byly zakázány pravicové i středopravicové strany a vzniklo sdružení politických stran Národní fronty, v jehož rámci byly k dispozici jenom čtyři strany, ze kterých si Češi mohli volit. Na Slovensku byly jenom dvě – komunisté a demokratická strana.

Prostřednictvím tohoto zúžení se republika nechala sevřít do jednotnosti, kterou měla vést KSČ, a politická reprezentace sama zničila možnost rozvoje demokracie v Československu.

Jak se na konci války vyvíjel vztah Československa k Sovětskému svazu?

Najednou se zapomnělo, že Hitler se Stalinem byli do léta 1941 spojenci a spousta Čechů a Slováků, ať už to byli komunisté, nebo demokraté, byla mezi lety 1939–1941 zavírána do koncentračních táborů, s jejichž provozem Sovětský svaz jako hlavní spojenec nacistického Německa souhlasil.

Domácí komunistická reprezentace byla v tomto krátkém období dezorientovaná a nevěděla, co má dělat. Pak najednou nastal boom, kdy se nekritický obdiv k Sovětskému svazu a Stalinovi stal hlavní linií československé zahraniční politiky. Nejhorší to bylo pro oběti nacistického režimu, které se vzápětí staly i oběťmi režimu komunistického.

Koho se například tyto dvojí represe týkaly?

Z koncentračních táborů se vraceli nejenom Češi a Slováci, ale i němečtí antifašisté, jež místní gardisté následně zlynčovali jenom proto, že mluví německy, a po únoru 1948 byli zcela vyhnáni, nebo jako kulaci či živnostníci likvidováni, vlastně už potřetí za velmi krátký čas. Tyto politické zvraty působily strašlivě a mohou nám přinést ponaučení, že nemáme propadat naivitě. Když se něco stane jednou, může se to velmi rychle opakovat.

Komu nové poměry nastolené po osvobození Československa naopak mohly vyhovovat?

Tuto záležitost lze demonstrovat na reakcích na kontroverzní dekrety Edvarda Beneše. Ty na jedné straně zapříčinily perzekuci a odsun určité skupiny obyvatel, především sudetských Němců, kteří mohli být členy NSDAP, ale stejně tak mohli s Hitlerem nesouhlasit či mu přímo vzdorovat. 

Na druhé straně Benešovy dekrety uspokojovaly část obyvatelstva, která za protektorátu pracovala zejména ve zbrojním průmyslu. Tito dělníci nemuseli přímo podporovat Hitlera, ale za války si mohli přilepšit, protože pro ně fungovala určitá forma sociálního státu

Malý český člověk žil v hrozných podmínkách, ale pokud pracoval, tak na něj nebyl dopad válečného utrpení tak drastický, jako na pravého odbojáře. Po skončení druhé světové války těmto lidem mohlo pomoct znárodňování velkých podniků i majetku menších živnostníků. Přerozdělování obrovského vlastnictví na základě Benešových dekretů najednou způsobilo, že každý, i ten nejchudší a nejméně schopný člověk, se měl možnost v opuštěném pohraničí dostat k nemovitosti, polnosti, nebo dokonce rozjeté živnosti.

Vyplatila se Čechům tato strategie přesunu do bývalých Sudet?

Velmi často zjistili, že se o danou usedlost neumějí postarat, takže tam nevydrželi a vraceli se zpátky do vnitrozemí. Proto se taky říkalo, že chodili pohraničí vykrádat. Každopádně pro mnohé lidi byl konec války, nástup „demokratického“ Československa a příchod Benešových dekretů velmi pozitivní záležitostí, protože na úkor někoho jiného dostávali zvýhodnění, na které by v demokratických podmínkách dost možná nedosáhli.

Vícegenerační problém

Jaká traumata se s koncem druhé světové války pojila?

Tady je důležité si uvědomit, že válka zdaleka neskončila 8. ani 9. května 1945. Měla pro lidi strašně dlouhé důsledky. V letech 1959–1964 vznikl v Československu, podobně jako v dalších státech, velký lékařský výzkum, který zkoumal dopady druhého světového konfliktu na lidské zdraví. Uskutečnil ho profesor František Bláha, jenž byl sám vězněn v koncentračním táboře Dachau, a když se vrátil, chtěl zjistit, jak může válečné utrpení člověka ovlivnit. Dospěl k celé řadě v té době ještě neprozkoumaných psychických dopadů.

Teprve další lékař Leo Eitinger v Norsku diagnostikoval takzvanou posttraumatickou stresovou poruchu u přeživších Osvětimi. Oběti koncentračních táborů trpěly také nespavostí a měly hladovou nemoc, kdy se jim dostatečně nevyvinula svalová hmota. Dále se muži vraceli domů s erektilní dysfunkcí, ženy bez menstruace. Nežádoucí následky zažívaly často desítky let po návratu, někdy u nich naplno propukly klidně až v novém tisíciletí.

Takže negativní důsledky pociťují přeživší druhé světové války dodnes.

Ano, i 80 let po osvobození Československa máme ve společnosti lidi, kteří si v sobě nesou psychickou újmu a tělesné komplikace. Je důležité si uvědomit, že dopady jakékoliv války se přenášejí přes tři až čtyři generace. Takže když se v roce 2026 bavíme o válce na Ukrajině, ještě v roce 2100 budou pravděpodobně žít lidé, kteří na ni budou vzpomínat.

Také z trestně-právního hlediska je nutné myslet na závazek, který Československo po druhé světové válce slíbilo dodržovat, že válečné zločiny a zločiny proti lidskosti nebudou nikdy promlčeny. Je nutné přeživším i po 80 letech připomínat, že naprosto respektujeme jejich utrpení a odsuzujeme jeho pachatele.

V poslední době spatřuji problém právě v relativizaci válečných zločinů páchaných Rusy na Ukrajině. Společností se šíří názor, že Ukrajinci jsou pravými viníky ruské agrese a že se měli lépe snažit vyhnout válce. Těmito tvrzeními ve vinících akorát podpoříme pocit, že neudělali nic špatně, a že je tím pádem není proč stíhat.  

Ve čtvrtek 22. května se třicet minut po půlnoci středoevropského času otevírá startovací okno pro v pořadí již dvanáctý testovací start obří rakety Starship. Půjde o vůbec první let nejnovější a zároveň největší verze tohoto nosiče, označované jako Starship V3.

Smrt na Hvězdné základně

Původně se měl test uskutečnit už minulý pátek. Ve stejný den však do areálu Starbase vyjížděly záchranné složky kvůli úmrtí jednoho z pracovníků. Americký Úřad pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (OSHA) následně zahájil vyšetřování incidentu.

Podle informací deníku Wall Street Journal šlo o externího pracovníka, který zahynul po pádu. Na sociálních sítích se zároveň objevily fotografie záchranných vozidel poblíž budovy Gigabay, kterou SpaceX využívá k výrobě a údržbě raket Starship. Není jasné, zda odklad startu s tragickou událostí přímo souvisí.

Firma miliardáře Elona Muska přitom vstupuje do jednoho z nejdůležitějších období celého programu: americké úřady začínají zkoumat bezpečnost práce v texaském komplexu Starbase a zároveň sílí obavy, že zpoždění Starship může ohrozit plány NASA na návrat astronautů na Měsíc.

Největší verze v historii programu

Program Starship má pro americkou kosmickou agenturu zásadní význam. Právě tato raketa je totiž jedním ze dvou systémů, které chce NASA využít k dopravě astronautů z oběžné dráhy Měsíce na jeho povrch. Agentura počítá s tím, že by se tak mohlo stát už kolem roku 2028.

Kosmická agentura zároveň plánuje otestovat schopnost Starship spojit se na zemské orbitě s kosmickou lodí Orion, která má převážet astronauty k Měsíci. Tento manévr by měl proběhnout už v příštím roce. Federální kontrolní zpráva zveřejněná letos ale poukázala na fakt, že vývoj Starship nabírá výrazné zpoždění a SpaceX zatím nepředvedla, že dokáže astronauty bezpečně dopravit k Měsíci a zpět.

Nadcházející mise bude celkově dvanáctým testovacím letem Starship, ale vůbec prvním pro variantu V3. Kompletně sestavená raketa měří přibližně 124 metrů, což z ní činí největší a jednu z nejsilnějších raket, jaké kdy vznikly. SpaceX ji navrhla jako plně znovupoužitelný systém schopný dopravit na oběžnou dráhu více než 100 tun nákladu.

Firma však zatím neprokázala, že je Starship skutečně připravena pro běžné orbitální lety. Ani tentokrát nepůjde o plnohodnotnou misi na oběžnou dráhu, ale pouze o suborbitální test zaměřený hlavně na ověření nového hardwaru. Vývoj rakety přitom provází dlouhá série explozí a havárií. Většina předchozích testů skončila rozpadem rakety nebo její destrukcí během letu, i když poslední dva pokusy byly výrazně úspěšnější.

Miliardové plány

Výsledek nadcházejícího letu může mít dopad i mimo oblast kosmického výzkumu. V zákulisí se stále častěji spekuluje o budoucím vstupu firmy SpaceX na burzu. Pokud by firma skutečně zamířila k veřejné nabídce akcií s odhadovanou hodnotou kolem 1,75 bilionu dolarů (v přepočtu 36,6 bilionu Kč, což je přibližně patnáctinásobek českého státního rozpočtu), šlo by o největší burzovní debut v historii.

Starship přitom představuje klíčovou součást budoucích plánů společnosti. SpaceX ji chce využívat nejen pro lunární mise NASA, ale také pro rozvoj vlastního komerčního byznysu, včetně vypouštění satelitů systému Starlink a budování plánované sítě datových center ve vesmíru. Úspěch nebo neúspěch nejnovějšího testu tak může výrazně ovlivnit důvěru investorů i budoucnost celého programu.

Počátkem června roku 1613 dopluli ve zdraví k islandským břehům Daniel Vetter, budoucí učitel Jindřicha Fridricha, nejstaršího z potomků „zimního krále“ Fridricha Falckého, a jeho druh Jan Salmon. Mohli mluvit o štěstí, neboť cesta z německých přístavů, odkud se z kontinentu na ostrov vyráželo, trvala obvykle čtyři týdny a byla často provázena nepřízní počasí i pirátskými přepady. O tom, co mohl nástrahy plavby přeživší cestovatel na ostrově tehdy vidět, nechme promluvit přímo Daniela Vettera.

Koně se drž

Island doslova znamená země ledu. A toho je zde skutečně požehnaně, protože ostrov leží na studené půlnoční straně Země. Zimy jsou tady dlouhé a kruté, takže návštěvník by si měl pro svou cestu zvolit letní měsíce, kdy jsou navíc nejkratší noci. Ale také tehdy je třeba počítat s nepříliš teplým počasím, vždyť vrcholy některých hor jsou pokryty sněhem po celý rok.

Ve zdejším kraji je nutné překonávat mnohá úskalí, ať už jde o silné vichry, nebo překážky v podobě skal, hor, bažin, a především vodnatých řek. Island zkrátka není země pro slabé povahy. Kdo se rozhodne podniknout výpravu za jeho poznáním, neměl by počítat s možností využití islandských cest, protože se tu žádné nevyskytují. Na vůz tudíž rovnou zapomeňte. Do terénu je radno vyrážet pouze v doprovodu místního průvodce.

Ovšem i když ho máte, není putování snadné. Kromě toho, že návštěvníkům na pohodlí jistě nepřidá absence hospod, jít kamkoliv pěšky je téměř nemožné. K putování po krajině mají místní obyvatelé speciálně vycvičené koně, kteří se v různorodém terénu obratně pohybují a umějí dobře plavat. Islanďané proto bázlivce povzbuzují slovy: „Nestrachuj se, jen se dobře drž!“

Kdo by chtěl zdejší vodstvo překonat suchou nohou, má smůlu, neboť tady kromě kamení nejsou potřebné materiály pro stavbu mostů, natož mistři znalí řemesla. Na ostrově ostatně nenajdete zdaleka tolik rozličných živností jako v českých zemích. Islanďané se předně živí rybářstvím, v druhé řadě pak chovem dobytka. Rybí úlovky suší zavěšené na bidlech nebo provazech kolem svých domů a mají jich takovou hojnost, že jimi krmí i koně, ovce a krávy, když v zimě dojde seno. Nepřekvapí tedy, že také návštěvníci dostanou k jídlu nejčastěji rybu.

Obyvatelé hrdí a svobodní

Co se týče islandské kuchyně, může Středoevropana zaskočit, že na ostrově není zvykem solit pokrmy, ať již jde o sušené štokfiše (tresky) nebo vařené maso. A jakoby to nebylo dost, podávají se tato jídla bez chleba. Běžně se pije voda nebo syrovátka, první je však podstatně chutnější.

Skutečně lahodný pokrm můžete okusit jen na tabulích vyšších vrstev – chleba, maso vařené i pečené, lososy… A co víc, pivo! Ale nikoliv místní, nýbrž dovezené z kontinentu. Je to tak, na ostrově nemají pivo, víno, sůl, ale ani ovoce nebo stromy.

Z uvedených informací by se mohl život Islanďanů jevit bídný. Přesto jsou zdejší obyvatelé dobromyslní a veselí, dokonce se svou vlastí chlubí a jsou na ni hrdí. Prohlašují, že pod sluncem není lepší země.

Nutno podotknout, že tu lze skutečně nalézt mnoho dobrého. Předně je to zdravé povětří, které není tolik náchylné k nákazám jako naše – například zimnice nebo podagry tady vůbec neznají. Snad právě tento vzduch přispívá k dlouhověkosti obyvatel, z nichž se někteří dožívají až 150 nebo dokonce 200 let.

Obecně jsou Islanďané sličné tváře a menší postavy, hlavně ženy jsou drobné. Oděvy nosí prosté, svrchní ženský od mužského téměř nerozeznáte. Plátno je tu vzácné. Prostí lidé proto většinou oblékají kožené košile. Islanďanům stačí k životu, co mají, a více nepotřebují. Co je však zajímavější, nejsou zatíženi poddanstvím nebo robotou, odvádějí pouze nevysoký tribut svému králi, jenž sídlí v Dannemarku (Dánsku).

Každý se také může usadit, kde se mu zlíbí. Jen zřídka narazíte na tři nebo čtyři domy pospolu, spíše se vyskytují po jednom či dvou. V domě ovšem přebývá 60, 100, 150 a někdy i přes 200 osob. Obydlí se skládá z mnoha komor a maštalí, je zahloubené do země a svrchu ho kryje trávník. Proč Islanďané budují tato podivná sídla? Jedním důvodem je nedostatek dříví, absence vápna a vhodné hlíny. Druhý je ryze praktický: tento typ domu nabízí ochranu před tuhou zimou a silným větrem, před nímž jen máloco obstojí.

Tajemná země

Součet našich největších vichrů se zdá se být ničím ve srovnání s jediným islandským. A právě jejich prostřednictvím se k Islandu dostávají po moři ledové kry z Grunlandu (Grónska), které přispívají k ochlazení ovzduší. Zahřát se znavený cestovatel může v horkých vodách, které se nacházejí na mnoha místech ostrova. Někde ze země tryskají, jinde vytvářejí potok. Pro skutečné odvážlivce je tu ke spatření i prýštící oheň. Vystupuje z hory Hekly, jež budí hrůzu na první pohled. Zvlášť děsivě působí v zimních měsících, kdy osvětluje krajinu ztemnělou polární nocí.

Oblast je na dvě míle od ní neoby­vatelná, protože hora neustále chrlí kamení. Navíc se z ní line kvílení a křik podobný lidskému. Právě zde se totiž ukazují různé obludy a dávno zesnulí lidé. Nejsilněji hora hořívá podle místních tehdy, když se má ve světě udát nějaká významná proměna.

Jiným ukazatelem nenadálých událostí světového významu je zjevení mořské obludy podobné hadovi. Měří až půl míle, takže její tělo nad vodou vytváří tři až čtyři oblouky. Byla viděna i minulý rok krátce před smrtí císaře Rudolfa II. Druhá potvora, jež podle Islanďanů také věští podobné věci, má tři hlavy. Kromě příšer ale nabízí moře kolem ostrova k vidění řadu roztodivných ryb, z nichž za zhlédnutí stojí především hřmotní velrybové. Na pohled jsou hroziví nejen pro svou ohromnost, ale též černost a jiskřivé oči.

Tolik ochutnávka z krátké návštěvy Islandu. Pokud by chtěl někdo vědět víc, musí se do nehostinných končin země ohně a ledu vypravit sám. Nechť ho pak Pán Bůh ochraňuje na této dobrodružné cestě! 

Island dnes

Už Daniel Vetter upozorňoval na nedostatek stromů na Islandu. Důvodem byl úbytek lesů, který se z původních asi 20–40 % dostal na dnešní necelá 2 % celkové plochy země. Odlesnění šlo ruku v ruce s osidlováním ostrova, jež začalo koncem prvního tisíciletí. Dřevo bylo spotřebováváno na stavby, lodě a otop, ale většina lesů byla přímo vypálena kvůli pastvinám a získání půdy na obdělávání. Společně s klimatem, sopečnými erupcemi, postupujícími ledovci a zemětřeseními byla tato činnost islandským lesům osudná.

V současnosti je Island tradičně vnímán jako „země, kde nerostou stromy“. Nutno podotknout, že ani dříve nebylo jeho území pokryto tak vzrostlými lesy, na jaké jsme zvyklí v našich podmínkách, ale takzvaným březovým křivolesem s příměsí vrb a jeřábů. Potřebu řešit nebývalé odlesnění si Islanďané uvědomili již roku 1899, kdy odstartovali aktivity k znovuzalesnění země, v nichž vytrvale pokračují dodnes. Sami obyvatelé ostrova většinou považují za les porost dřevin, v němž se schová dospělý člověk.

Je možné se setkat i s názorem, že les představují jakékoliv porosty dřevin včetně břízy zakrslé a jí podobných. Odtud také pramení následující vtip: Co má člověk na Islandu dělat, jestliže zabloudí v lese? – Postavit se.

Před několika lety začali někteří lékaři v Kanadě předepisovat pacientům umění. Šlo o vstup do místního muzea zdarma a představu, že chození mezi uměleckými díly může prospět tělesnému zdraví i mysli. Nový výzkum z Velké Británie ukazuje, že takový recept možná doopravdy funguje, protože umění může ovlivňovat biologické známky stárnutí.

Vědci University College London zjistili, že pravidelné kulturní či umělecké aktivity jednou týdně zpomalují tempo biologického stárnutí zhruba podobně jako každotýdenní tělesné cvičení. Jak potvrzuje vedoucí týmu Feifei Buová, jejich studie, kterou uveřejnil odborný časopis Innovation in Aging, jak první prokázala, že kontakt s uměním a kulturou zpomaluje biologické stárnutí.

Zdravotní procházka do muzea

Badatelé analyzovali zdravotní data více než 3 500 dospělých Britů. Zaměřili se mimo jiné na takzvané epigenetické hodiny, matematické modely, které slouží k odhadu rychlosti stárnutí organismu, a porovnávali je s tím, jak často se dotyční lidé věnují kulturním či uměleckým aktivitám, včetně návštěv muzeí, knihoven a výstav, a také malování, zpěvu, tance či dalších kreativních činností.

Epigenetické hodiny v dnešní době představují stále populárnější způsob, jak odhadovat biologický věk člověka. Sledují změny v genové expresi, které souvisejí se životním stylem a zdravotním stavem. Přitom neexistují jediné univerzální „hodiny“. Různé modely epigenetických hodin sledují různé aspekty biologického opotřebení organismu. Badatelé v tomto případě využili sedm různých typů těchto hodin.

Ukázalo se, že lidé, kteří se podobným aktivitám věnovali alespoň jednou týdně, vykazovali pomalejší známky biologického stárnutí než ti, kteří se s uměním setkávali jen zřídka. Nejsilněji se vliv „kulturního života“ projevil u lidí středního věku. Čím pestřejší byl jejich „kulturní jídelníček“, tím pomaleji stárnuli. Je možné že lékaři budou časem doporučovat návštěvy muzeí či koncertů podobně, jako dnes pohyb v přírodě.

Možná to tak na první pohled nevypadá, ale Thajsko patří mezi asijské země, které se pyšní bohatými nalezišti dinosauřích fosilií. Potvrzuje to i nedávný objev v souvrství Khok Kruat v provincii Chaiyaphum na severovýchodě Thajska. 

Třicetitunový obr z Thajska

Jeden z místních obyvatel si v roce 2016 všiml velkých kostí na břehu vysychajícího rybníka. Byly mezi nimi obratle, pánevní kosti i části končetin, včetně na několik kusů rozlámané pravé stehenní kosti. 

Paleontolog Thitiwoot Sethapanichsakul z University College London a jeho spolupracovníci kosti prozkoumali a ukázalo se, že patří novému druhu sauropodního dinosaura, který dostal jméno Nagatitan chaiyaphumensis, podle polobožských hadovitých bytostí nágů z indické mytologie. 

Samotná stehenní kost podle vědců měřila zhruba dva metry a patřila doposud největšímu známému sauropodovi, který byl kdy nalezen v jihovýchodní Asii. Podle studie zveřejněné v odborném časopise Scientific Reports, měřil kolem 27 metrů a vážil asi 30 tun.

Nagatitan žil podle vědců zhruba před 120 miliony let v období spodní křídy. Jeho fosilie se našla v nejmladších známých vrstvách hornin v Thajsku, v nichž jsou známé fosilie dinosaurů. Nad nimi jsou uložené sedimenty bez dinosaurů, z nichž lze vyčíst, že oblast dnešního Thajska v té době zalilo mělké moře. Mohlo by tak jít o nejmladšího nebo jedno z nejmladších sauropodů této části světa.

V období křídy se jihovýchodní Asie nacházela blíže k rovníku než je tomu dnes a nejspíš tam panovalo velmi horké klima. Lokalita, kde byl nagatitan objeven, tehdy zřejmě tvořila součást říčního ekosystému a mohutný dinosaurus tam sdílel prostředí s krokodýly, rybami i rybožravými pterosaury.

Proč Romové vlastně odešli z původního domova? Jejich pravlast nebyla žádným rájem. Existovala zde celá řada drobných království, která proti sobě neustále válčila, a proto pravděpodobně již ve 3. století došlo k prvnímu hromadnějšímu exodu. 

Domové a Romové

Právě v této době také perský šáh dobyl území dnešního Pákistánu, a řečená oblast se stala kolonií. Toto místo uprchlíky nesmírně lákalo, protože nabízelo mnohem lepší životní podmínky. Vznikla zde i nová etnická skupina Domů, přičemž ze slova „Dom“, které původně znamenalo člověk, pak vzniklo slovo „Rom“ se stejným významem.

S prvními vystěhovaleckými skupinami to však není tak jednoznačné. První jasné doklady o emigraci pochází totiž až z let 241–272, kdy tehdejší šáh Šápúr I. povolal dělníky na stavbu šasterské přehrady. Podle některých badatelů však přijeli sami a bez žen, a tudíž je není možné považovat za předky dnešních Romů.

Další imigrantská vlna pak již plně odpovídá představě, která byla platná i o několik staletí později. Mezi lety 420–438 totiž přišli do Persie kumštýři, jejichž úkolem bylo bavit. Právě v dané době se také pomalu začíná usazovat tradice kočování. Umělci totiž putovali od vesnice k vesnici na vozech tažených voly. Díky tomuto neustálému cestování také potřebovali vykonávat právě ta řemesla, ke kterým nebylo potřeba převážet objemné nebo příliš specializované náčiní. Mezi Romy se tak začali objevovat především koláři (vozy bylo potřeba opravovat opravdu často), košíkáři či ševci.

Matoucí zmínky

Pokud se zaměříme na naše území, pak se za první zmínku o Cikánech považuje pasáž z Dalimilovy kroniky:

„Leta od narození Jezu Krista milostivého
tisícího dvoustého čtyřicátého druhého,
kartasi chodili,
tatarští zvědové byli.“

Už z této krátké ukázky vidíme, že noví příchozí si kronikáře zrovna nezískali. (Dlužno však podotknout, že pamfletista Dalimil měl v lásce málokoho.) Za kartase je přitom označuje proto, že prý říkali „kartas boh“, což se dá velmi volně přeložit, jako „máme hlad“.

Dále se o nich dočteme, že:

„Holi dlouhé v rukou drželi.
Když píti chtěli, s břehů koňmo pívali.“

V tomto případě však nemůžeme s jistotou tvrdit, že se jednalo o Romy, a existuje i názor, že se pod tímto popisem skrývají Mongolové.

Podobně sporná je i zmínka z Popravčí knihy pánů z Rožmberka, která se datuje do roku 1399. Jeden z vyslýchaných loupežníků totiž uvedl, že spoluviníkem je mimo jiné i „Cikán, černý, Ondřejóv pacholek“. V tomto případě však mohlo jít o pouhý přídomek, který tehdy nahrazoval dnešní příjmení.

Z podobného ranku je pak i několik dalších, více či méně problematických zmínek. Za první skutečně oficiální doklad je tedy možné považovat až Cikánský list na ochranu psanců vydaný roku 1423 Zikmundem Lucemburským, který měl tyto putovníky ochraňovat. Ještě v průběhu 15. století Romové dorazili na území dnešní Francie a později i do dnešního Německa, Španělska, Nizozemí, Dánska nebo Norska a v druhé polovině 16. století již byli roztroušeni po celé Evropě. 

Vesmír drží pohromadě něco neviditelného. Říkáme tomu temná hmota a dlouho jsme vycházeli z jednoduchého předpokladu, že dělá jen jedinou věc – gravitačně přitahuje. Nezáří, její částice se nesrážejí a ani nevstupují do chemických reakcí. V poslední době se ale objevují studie, podle nichž tato představa netečné temné hmoty povážlivě skřípe.

Patří k nim i výzkum Gordana Krnjaice z Chicagské univerzity a jeho kolegů, nedávno zveřejněný na preprintovém serveru arXiv. Zabývá se stále záhadným přebytkem gama záření, který před časem detekovala americká vesmírná gama observatoř Fermi Gamma-Ray Space Telescope v oblasti galaktického centra Mléčné dráhy.

Dva stavy částic temné hmoty

Tento jev, v angličtině označovaný jako Galactic Center Gamma-Ray Excess, zkráceně GCE, by mohl být projevem temné hmoty. Existuje hypotéza, podle které v hustém centrálním halu temné hmoty Mléčné dráhy na sebe narážejí částice temné hmoty a vzájemně se anihilují, přičemž uvolňují energii právě ve formě gama záření.

Problém je, že pokud se temná hmota anihiluje v centru galaxie, měla by na základě jednoduché úvahy anihilovat také v určitých satelitních galaxiích Mléčné dráhy, které jsou podle vědců na temnou hmotu mimořádně bohaté. Astronomové proto takové trpasličí galaxie velmi pečlivě prohledali, ale žádný obdobný gama signál nenašli. Buď nadbytek gama záření GCE nesouvisí s temnou hmotou, nebo se temná hmota chová různě podle prostředí, v němž se nachází.

Krnjaic s kolegovy navrhují druhou možnost. Podle temná hmota existuje ve dvou stavech, v základním a excitovaném stavu. Gama záření vzniká pouze tehdy, když se srazí částice v základním a v excitovaném stavu a anihilují se.

V dramatickém prostředí centra Mléčné dráhy by se podle této představy měly částice temné hmoty snadno excitovat. V centru malé trpasličí galaxie je ale mnohem klidněji a chladněji a k excitaci temné hmoty v takovém prostředí téměř nedochází. To by vysvětlovalo, proč v trpasličích galaxiích nadbytek gama záření nepozorujeme.

Na světě existuje jen několik suchozemských zvířat, která nedokážou skákat: Vedle slonů jde o hrochy, nosorožce, želvy a lenochody. U posledních dvou tkví důvod především ve stavbě těla a ve způsobu pohybu – jejich pomalý metabolismus a omezená pružnost končetin ke skokům zkrátka nevybízejí.

Stabilní tlustokožci

U velkých savců pak hraje hlavní roli obrovská hmotnost. Samec slona afrického může vážit i kolem sedmi tun a celé tělo se dané zátěži přizpůsobilo. Velkou roli hraje také samotná stavba sloního těla. Obrovský trup nesou relativně štíhlé nohy, které fungují spíše jako sloupy podpírající těžkou konstrukci. Takové uspořádání je ideální pro stabilitu a nesení vysoké hmotnosti, nikoli však pro pružný odraz potřebný ke skoku.

Specifická je i sloní kostra. Sloni v podstatě stojí „na špičkách“ a jejich kosti směřují téměř kolmo dolů. Tento anatomický design pomáhá rozložit obrovskou váhu těla, zároveň ale omezuje pružnost kloubů a šlach. U skákajících živočichů fungují šlachy jako pružiny, které ukládají energii a následně ji využívají při odrazu. U slonů tento mechanismus prakticky chybí.

A v neposlední řadě sloni skákat vlastně nepotřebují. Disponují totiž jedním z nejuniverzálnějších orgánů v živočišné říši – chobotem. Díky němu nemusí zvedat tělo ani se natahovat jako jiná zvířata. Chobot dokáže ohýbat, natahovat i uchopovat předměty s překvapivou přesností. Slon tak dosáhne na potravu nebo manipuluje s objekty bez potřeby složitějších pohybů celého těla. Právě tato anatomická specializace snižuje tlak na evoluční vývoj schopnosti skákat.

Na sociálních sítích v posledních měsících rychle roste popularita takzvaného „biblického stravování“. Jeho zastánci tvrdí, že moderní průmyslově zpracované potraviny škodí lidskému tělu i duchu, a snaží se vracet k jídelníčku inspirovanému potravinami zmiňovanými v Bibli. Trend spojuje náboženskou víru, wellness kulturu i současnou americkou debatu o zdravém jídle.

Jednou z výrazných tváří tohoto směru je sedmadvacetiletá influencerka Kayla Bundyová, která má na TikToku přes půl milionu sledujících. Svůj den začíná vývarem z kostí, kupuje nepasterované mléko, jí sardinky a peče kváskový chléb bez průmyslových kvasnic. Tvrdí, že jí tento způsob stravování pomohl vyřešit problémy s pletí, vlasy i depresemi.

Bundyová označuje svůj jídelníček za součást duchovní cesty. Už osm let se snaží jíst především potraviny zmíněné v Bibli a věří, že správné jídlo může být prostředkem boje proti „zkaženosti“ moderního světa. Podle jejích slov vstoupil hřích do světa skrze jídlo a právě jídlo může člověku pomoci vzdorovat negativním vlivům.

Udělejme Ameriku znovu zdravou!

Popularita biblického stravování roste v době, kdy se ve Spojených státech rozšiřuje hnutí Make America Healthy Again (MAHA). To kritizuje ultrazpracované potraviny, chemické přísady a průmyslovou výrobu jídla. Podporuje například dostupnost nepasterovaných mléčných výrobků nebo přísnější regulaci umělých barviv a aditiv.

Mnozí propagátoři biblické stravy se přitom sami za součást MAHA nepovažují, přesto mají podobné cíle. Důraz kladou na „čisté“ potraviny, domácí vaření a návrat k jednodušším receptům. Dalším faktorem je rostoucí popularita léků na hubnutí typu GLP-1, jejichž uživatelé často hledají přirozené zdroje bílkovin a méně průmyslově zpracované potraviny. Biblické stravování se tak stalo jakousi kombinací wellness trendu, alternativní výživy a náboženské identity.

Víra jako součást jídelníčku

Na internetu vznikla komunita influencerů, kteří propojují výživové rady s citacemi z Bible. Často nabízejí placené kurzy, elektronické kuchařky nebo osobní koučink. Bundyová například prodává digitální průvodce „biblickými superpotravinami“ a konzultace za stovky dolarů měsíčně.

Podobně uspěla i Annalies Xavieraová z Georgie, jejíž facebooková stránka během několika týdnů vyrostla z několika tisíc sledujících na více než 300 tisíc. Sama tvrdí, že jejím cílem není striktní dieta, ale návrat k domácímu vaření a přirozeným surovinám.

Biblické stravování přitom nemá jednotná pravidla. Někteří lidé se snaží jíst pouze potraviny explicitně zmíněné v Bibli, jiní chápou celý koncept volněji a zaměřují se hlavně na omezení průmyslově zpracovaného jídla.

Starý koncept v novém kabátě

Spojování víry a stravy není ničím novým. Už v roce 2004 se bestsellerem stala kniha „The Maker’s Diet“ od Jordana Rubina, která nabízela dietní doporučení založená na biblických principech. Později následovala další díla jako „The Eden Diet“ nebo novější „The Biblio Diet“.

Mnoho křesťanů se také účastní takzvaného Danielova půstu inspirovaného starozákonní knihou Daniel. Během 21 dní jedí převážně zeleninu a pijí vodu. Podobné náboženské stravovací systémy přitom existují po staletí – od košer a halal pravidel až po různé postní tradice.

V poslední době se však díky sociálním sítím dostává biblické stravování do mnohem širšího povědomí. Trend podpořily i známé osobnosti. Herec Chris Pratt například veřejně mluvil o absolvování Danielova půstu a propagoval modlitební aplikaci Hallow. Do podobných aktivit se zapojili také Mark Wahlberg nebo Patricia Heatonová.

Duchovní biohacking

Někteří influenceři propojují stravu s širším konceptem „zbožného životního stylu“. Student Casper Schimmer z Amsterdamu například nabízí koučink mladým křesťanským mužům, kteří chtějí sladit jídelníček, cvičení a duchovní život. Vedle zdravého jídla zdůrazňuje i fyzickou kondici, duševní zdraví nebo pravidelný odpočinek během sabatu, který označuje za „původní biohack“.

Podle odborníků ale podobný přístup odráží širší společenský trend. Profesorka Jennifer Ayresová z Emory University upozorňuje, že internetová komunita kolem biblického stravování klade silný důraz na individuální rozhodování a osobní disciplínu, zatímco širší otázky potravinového systému či ekologických dopadů zůstávají často stranou.

Co na to odborníci?

Křesťanská dietoložka Abbie Stasiorová tvrdí, že většina jejích doporučení odpovídá běžným zásadám zdravé výživy. S klienty řeší například důležitost snídaně nebo vyvážený příjem bílkovin a sacharidů, přičemž někdy odkazuje i na biblické příběhy. Jako příklad uvádí scénu z Janova evangelia, v níž Ježíš snídá s učedníky chléb a ryby – podle ní tedy kombinaci sacharidů a proteinů.

Výživová expertka Marion Nestleová upozorňuje, že pokud lidé jedí dostatek kalorií a širokou škálu málo zpracovaných potravin, pravděpodobně jim podobný jídelníček neublíží. Současně ale připomíná, že wellness kultura bývá více založená na osobních pocitech než na vědeckých důkazech.

Podle Nestleové je strava často otázkou víry a identity. V době, kdy mnoho lidí hledá smysl a stabilitu, mohou podobné směry nabízet nejen recepty, ale i pocit sounáležitosti a duchovního řádu.

Modlitba místo sušenky

Pro některé zastánce biblického stravování není jídlo jen otázkou zdraví, ale také duchovní disciplíny. Annalies Xavieraová například radí svým sledujícím, aby se při chuti na sladké zastavili a místo automatického sáhnutí po sušence se nejprve pomodlili.

Právě v tom spočívá síla celého trendu: nejde pouze o seznam doporučených potravin, ale o propojení výživy, morálky, spirituality a životního stylu. Biblické stravování tak představuje další podobu moderní wellness kultury – tentokrát zabalenou do náboženského jazyka a starověkých textů.

Jak dobře víme i z bolestné zkušenosti našeho druhu, primáti mají od pradávna problémy se zubními kazy. Nepochybně se to týkalo i neandertálců. Paleontologické nálezy již dříve prozradily, že neandertálci odstraňovali zbytky potravy ze zubů párátky a zřejmě používali na zuby i léčivé rostliny. Rozsah jejich zubařských schopností ale zůstával nejasný.

Výzkumný tým, který vedla Alisa Zubova z petrohradského Muzea antropologie a etnografie Petra Velikého, nedávno zjistil, že neandertálci zřejmě rozpoznali infekci zubu a dokázali ji s použitím drobných kamenných nástrojů odvrtat. Prozradil to nález zubu neandertálce, publikovaný v odborném časopisu Plos ONE, přičemž dotyčný zub nese stopy záměrného zubařského zásahu.

Neandertálští stomatologové

Jde o stoličku, která pochází z Čagyrské jeskyně na Altaji, známé mnoha paleontologickými nálezy. Stolička patřila neandertálci, který žil asi před 59 tisíci lety. Uprostřed horní strany zubu se nachází hluboký otvor, který zasahuje až do dřeňové dutiny. Vědci provedli experimenty na lidských zubech a prokázali, že takový otvor lze vytvořit vrtáním kamenným hrotem.

Pokud víme, u neandertálců byly zubní kazy poměrně vzácné. Jak se ale zdá, když už se objevily, neandertálci si s nimi dokázali poradit. Zákrok, který se odehrál před 59 tisíci lety, musel být bolestivý. Podle vědců ale mohl fungovat a neandertálskému pacientovi značně ulevil.

Každopádně jde o první doložený případ záměrného „zubařského“ zásahu mimo náš druh Homo sapiens. Je to také absolutně nejstarší případ, jehož stáří převyšuje dosavadní nálezy o více než 40 tisíc let. Neandertálci přišli do oblasti Altaje před 70 až 60 tisíci lety během migrace ze střední a východní Evropy v nejmladší době ledové a žili zde nejméně do doby před 40 až 45 tisíci lety.