Italské samopaly Beretta: oblíbili si je také Němci i Spojenci

09.06.2015 - Lukáš Visingr

Italská vojenská technika z druhé světové války je zpravidla terčem kritiky a posměchu. Našlo se však i několik velmi kvalitních výjimek, mezi nimi samopaly značky Beretta, které ve své době patřily ke světové špič


Reklama

Německý MP38, americký Thompson, britský Sten a sovětský PPŠ, to všechno jsou podařené a velmi úspěšné samopaly, které díky jejich popularitě pozná i mnohý laik. Když se ale hovoří o těch opravdu nejkvalitnějších samopalech, zaznívají od znalců také jména jiných typů, často jsou zmiňovány např. italské samopaly firmy Beretta.

U veřejnosti sice nejsou příliš známé, jde však o skutečně výjimečně povedenou konstrukci, jež se během druhé světové války velmi osvědčila, o čemž svědčí i její popularita v německé armádě, nebo v úloze kořistní zbraně. Tyto kvalitní italské samopaly se vyráběly až do 60. let, vyvážely se do mnoha zemí a dodnes jsou hodnoceny jako jedny z  nejlepších zbraní ve své kategorii.

Zbraň pro zákopovou válku

Samopaly coby novou kategorii zbraní přivedla na scénu první světová válka, kvůli níž vznikla potřeba rychlopalných zbraní pro boj na krátkou vzdálenost, především v zákopech. Důležitou roli v tomto procesu hrála Itálie, v jejíž armádě byla roku 1915 pokusně zavedena zbraň zvaná Villar-Perosa, v podstatě velmi lehký dvouhlavňový(!) kulomet, konstruovaný pro munici ráže 9 mm.

Přestože byl nepřesný a jen obtížně se s ním manipulovalo, nelze jej považovat za úspěšný model. Přesto ale sehrál významnou úlohu ve vývoji zbraní tohoto typu, když zaujal konstruktéra Tullia Marengoniho z firmy Beretta. Ten převzal funkční systém Villar-Perosa, resp. jednu polovinu oné dvouhlavňové zbraně, kterou zastavěl do „puškového“ těla, jež se inspirovalo karabinou Mannlicher-Carcano.

Výsledkem byl samopal nazývaný Moschetto Automatico Beretta Modello 1918, zkráceně též MAB 1918 či Beretta 1918. Byl to první moderně pojatý samopal italské konstrukce a koneckonců i jeden z prvních samopalů světa. Některé italské zdroje dokonce uvádějí, že jeho zavedení do výzbroje o pár týdnů předešlo zařazení německého typu Bergmann MP 18.

Jen kvalitní materiál

Samopal MAB 1918 používal, jak již bylo uvedeno, mechanismus Villar-Perosa poháněný zpětným rázem, čímž se shodoval se systémem užívaným drtivou většinou samopalů, od kterých se ale zároveň lišil provedením závěru, který byl částečně uzamčený a díky otáčení měl zpožděné otevírání při výstřelu. Palba se vedla jen dávkami, zásobník se zasouval shora a zbraň měla také sklopný bodák.

Osvědčila se, ale válku přežilo jen několik exemplářů. Za dvacet let se inženýr Marengoni ke své povedené konstrukci vrátil a na její bázi vyvinul novou zbraň nazývanou MAB 1938A alias Modello 1938A. Obdobně jako v případě jiných samopalů z tohoto období se jednalo o precizně zhotovený výrobek, užívající obráběné kovové součásti a prvky z jakostního dřeva, což sice zvyšovalo kvalitu zbraně, ale současně neumožňovalo její opravdu masovou produkci. V době před válkou to však takřka nikdo nepovažoval za problém a samopal si získal skvělé hodnocení.

Originální konstrukční prvky

Zbraň Beretta Modello 1938A opět užívala nejrozšířenější funkční mechanismus samopalů, tj. pohon zpětným rázem a neuzamčený dynamický závěr, avšak současně se u ní uplatnila i řada originálních součástí. Před první ranou se samopal natahoval pomocí posuvného šoupátka, které se nacházelo po pravé straně pouzdra závěru; při následné střelbě však už zůstávalo na místě a chránilo vnitřek mechanismu před vnikáním nečistot.

Dalším pozoruhodným prvkem byly dvě spouště, přední pro střelbu jednotlivými ranami a zadní pro automatické dávky. Na levé straně zbraně se nacházela páková pojistka, kromě níž měla Beretta Modello 1938A rovněž cosi jako druhou pojistku, která sloužila k zablokování zadní spouště, takže samopal mohl poté střílet jen jednotlivými ranami.

Munice se nacházela v řadových zásobnících na 10, 20, 30 či 40 ran; kromě standardní munice 9×19 mm Parabellum se užívaly i výkonnější náboje italské výroby, označované jako Cartuccia Modello 1938. Zásobník se do zbraně zasouval zespodu, avšak vyhazování nábojů probíhalo poněkud nezvykle doleva, což zdánlivě ohrožovalo střelce, když si samopal přiložil k pravé líci; naštěstí však náboje vylétaly ze zbraně dostatečně daleko od tváře, takže o problém ve skutečnosti nešlo.

Hlaveň měla plášť s otvory pro chlazení a kompenzátor, jenž bránil zvedání hlavně při palbě dávkou, takže byl Modello 1938A velmi oceňován kvůli stabilitě během plně automatické střelby. Některé série měly také sklopný bodák. Celkově se jednalo o vysoce kvalitní, výkonný a spolehlivý samopal, patrně nejlepší ruční zbraň, jakou měla italská armáda vůbec k dispozici.

Válečné podmínky si však následně vynutily její zjednodušení, aby bylo možné zvyšovat produkci. Tak vznikl samopal Beretta Modello 1938/42, již na pohled se lišící chybějícím pláštěm hlavně. Pouzdro závěru bylo lisované, nikoli obráběné, zjednodušilo se rovněž bicí ústrojí. Pak následoval ještě Modello 1938/44, který pozbyl podélné drážkování hlavně a u kterého došlo rovněž ke zjednodušení mířidel.

Další úpravy konstrukce

Vedle těchto velkosériových verzí se v menším počtu vyráběla také zbraň s označením Beretta Modello 1, což byla verze pro výsadkáře z roku 1941. Místo dřevěné pažby měla jen sklopnou kovovou opěrku a dřevěnou pistolovou rukojeť, hlaveň postrádala plášť a šachta pro zásobník byla nápadně prodloužená. Samopal Beretta Modello 2 měl stejnou koncepci, zkombinovanou s  variantou zbraně z roku 1944.

Samopaly firmy Beretta byly rozsáhle používány italskými ozbrojenými silami na všech bojištích a získaly si vysoký kredit. Byly prodány nejen armádám Rumunska a Japonska, ale odebíral je také Wehrmacht, jehož jednotky v Itálii dokonce dávaly italským samopalům přednost před vlastními. Po kapitulaci Itálie v roce 1943 vyráběly zbrojovky na území pod německou kontrolou už pouze pro potřeby třetí říše.

 

Beretta Model  1938/42  

Typ střeliva: 9mm Parabellum

Kapacita zásobníku: 40, 20 

Délka zbraně: 800 mm

Délka hlavně:213 mm

Váha prázdné zbraně: 3,27 kg

Úsťová rychlost: 420 m/s

Max. kadence: 550 ran/min.

Účinný dostřel: 200 m

 

Vysokou kvalitu samopalů Beretta dokazuje rovněž jejich obliba mezi spojeneckými vojáky, u nichž se řadily mezi nejcennější typy kořistních zbraní, ale jejich širšímu užívání obvykle bránil nedostatek potřebných zásobníků. Po skončení války se výroba samopalů Beretta nezastavila, ale pokračovala hlavně pro italskou armádu a policii.

Od roku 1949 byla produkována modifikace nazvaná Modello 1938/49, u níž pákovou pojistku nahradila otočná. Kvalita produkce se fakticky vrátila na předválečnou úroveň, neboť již nebylo třeba vyrábět zbraň v tak velkém množství. Vyráběly se i zkrácené „výsadkářské“ zbraně navazující na Modello 1 a 2, avšak využívající poválečná řešení. Objevily se i samopaly Modello 3, 4 a 5, jež představovaly odvozeniny varianty z roku 1949, od níž se lišily mj. provedením pojistek.

Také poválečné verze zakoupilo Německo, a to pro svou pohraniční stráž. Samopaly Beretta byly exportovány i mimo Evropu, především do Latinské Ameriky a několika asijských zemí. Vzhledem k výkonnosti a spolehlivosti těchto dnes již poměrně méně známých samopalů lze předpokládat, že v několika státech třetího světa se mohou stále nacházet ve službě. 

 

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE červen 2014

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Hackeři ovládají mnoho důmyslných způsobů, jak se dostat k vašim citlivým údajům.

Zajímavosti

Do největší floridské zoo zavítala tento týden veterinární zubařka Jamie Berningová. Do jejího zubařského křesla zde během tří dnů usedla (či spíše ulehla) pestrá směsice zvířecích obyvatel. Doktorka Berningová se zde v rámci „týdne zubů“ podívala na zoubek gorilímu samci, lvici, šimpanzovi, tapírovi, vydře nebo třeba hrabáči kapskému.

Revue

S velkými pelagornitidy se další ptáci Antarktidy období eocénu nemohli vůbec měřit

Věda

Tato kreveta harlekýn by podle některý zoologové měla být samostatným druhem Hymenocera elegans, který je jasně rozlišitelný podle modrých okrajů skvrn.

Příroda

Cesta mezihvězdného poutníka Sluneční soustavou.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907