Jak nahradit rodiče: Kde bydleli, co jedli a čím se zabývali sirotci v 18. a 19. století

Stát se sirotkem bylo na přelomu 19. a 20. století poměrně běžnou součástí života. V rodinách se totiž rodilo velké množství dětí, pouze zlomek se dožil dospělosti a mezi nejstarším a nejmladším sourozencem byl velký věkový rozdíl, někdy dokonce v řádu deseti až patnácti let

11.02.2022 - Martina Halířová



Zároveň lidé nežili tak dlouho. Ještě v roce 1869 se průměrný věk žijících osob pohyboval kolem 38 let (toto číslo je dáno vysokou dětskou úmrtností, průměrný věk obyvatel 15+ byl téměř o 20 let vyšší). Počet dětí, které žena porodila, souvisel s věkem, ve kterém vstoupila do manželství, s jejím zdravotním stavem a závisel i na délce trvání manželství. Osiření se tak stávalo realitou zejména u mladších dětí. 

Osiřelo dítě...

Jako nejproblematičtější byla vnímána ztráta obou rodičů, či ztráta otce, který byl živitelem rodiny. Ani dítě, které ztratilo pouze matku, však nemuselo mít jednoduchý život. Náhlé ovdovění totiž muži často řešili novým sňatkem a vztah náhradní matky k vyvdanému dítěti nebyl vždy láskyplný. Když dítě ztratilo otce nebo oba rodiče, bylo nutné se o ně postarat. 

Důležité bylo především zabezpečení jeho majetku, a tak už ve středověkých pramenech nalezneme zprávy o takzvaném poručnictví. Tento dohled se týkal pouze nezletilých osob, přičemž v 19. století člověk dosahoval zletilosti až ve 24 letech. Poručníka mohl stanovit otec ve své závěti, pokud tak neučinil, býval jmenován někdo ze žijících příbuzných. Někdy o vhodné osobě rozhodoval soud. Poručník byl povinen spravovat sirotkův majetek a dohlížet na výchovu. Dozorem nad výchovou byli pověření faráři a vrchnost.

Péče o nemajetné

Péče o nemajetné sirotky spadala do kompetence domovské obce. Na jejím rozhodnutí a finančních prostředcích také záleželo, jaká péče bude poskytnuta. Většina obcí volila mezi třemi možnostmi, a to svěřit sirotka do trvalé pěstounské péče za úplatek, ubytovat dítě v obecní pastoušce a postupně je přidělovat jednotlivým rodinám po obci, takzvané „chození po střídě“, nebo dát sirotka do obecního či okresního sirotčince. Zde je nutno zdůraznit, že až do roku 1895 neexistoval žádný zákon, který by obcím nařizoval zakládat charitativní ústavy.

Institucionální péče o sirotky má své kořeny ve středověku, kdy byla péče o slabší vnímána jako akt milosrdenství. V první fázi péči zajišťovala církev. Do špitálů však nebyly umisťovány jen chudé děti, místo zde bylo možné zařídit obdarováním špitálu či zřízením nadace. Tyto instituce poskytovaly svým obyvatelům přístřeší a stravu a neexistovalo v nich rozdělení podle pohlaví a věku. První ústavy určené bezmocným dětem vznikaly v raném středověku v Itálii.

Vlašský špitál

V českých podmínkách je podobný ústav doložen k roku 1602 (respektive 1573) a jednalo se o Vlašský špitál, nacházející se na Malé Straně. Ten patřil k nejbohatším ústavům v Čechách a byl výjimečný především tím, že se od svého založení specializoval na péči o sirotky a nalezence. V posledních letech své existence sloužil jako porodnice s klinickou výukou, která byla určena pro svobodné matky.

Vlašský špitál byl zřízen italskou kongregací a na rozdíl od ostatních špitálů byl v jeho regulích obsažen zákaz přijímat morem nakažené osoby. Unikátní byl i z hlediska péče o osiřelé a opuštěné děti. Byly sem přijímány manželské i nemanželské děti narozené v Praze, a to bez rozdílu náboženského vyznání. Nemanželské děti, které se dostaly do jeho péče, získaly díky císařskému reskriptu stejná práva jako ty manželské. Jejich původ jim rovněž neměl bránit při výběru profese. Nově přijatí kojenci byli po přijetí předáni kojným bydlícím ve městě. Za svoji péči byly tyto ženy  placeny a navíc pro děti dostávaly oblečení a prádlo. Po odstavení zůstalo dítě u pěstounů, kteří pro ně dostávali ošetřovné a ošacení. 

Kvalita péče byla pravidelně kontrolována. Jednou do roka, na svátek svaté Máří Magdalény, se museli pěstouni společně s dětmi dostavit do špitálu, kde představení sirotky prohlédli. Ve věku šesti až sedmi let se děti vracely do špitálu, kde byly ubytovány ve společných ložnicích rozdělených podle pohlaví. Dostaly zde stravu, oblečení a základní vzdělání ve  dvojtřídní škole, která patřila špitálu.

Jak se žilo v ústavu

Den v ústavu měl přesný řád. Děti vstávaly brzy ráno, po umytí a oblečení následovala společná snídaně. Jedlo se ve společné jídelně a to nejen lžícemi, ale i kompletními příbory. K obědu měly polévku, hovězí maso a příkrm, v neděli a ve svátek dostávaly i žejdlík piva. Večeřela se pouze polévka. Po snídani následovala výuka ve škole, která se lišila podle pohlaví. Chlapci měli předvojenskou výchovu, dívky se kromě čtení, psaní a počtů učily šít, plést, příst a prát. Při ústavu fungovala i přadlácká a pletařská škola, kterou navštěvovaly všechny děti ve věku od 6 let. Výrobky byly prodávány veřejnosti.

Ve věku čtrnácti až patnácti let byli chlapci posíláni do učení podle vlastního výběru, čímž byla zaručena osobní motivace. Po dobu učení, jež zpravidla trvalo pět až šest let, za ně špitál hradil výlohy za učení a poskytoval jim šatstvo. Po vyučení dostal chlapec nové šaty a peníze na cestu na zkušenou. To byla poslední podpora ze strany špitálu. Zvlášť nadaní mohli pokračovat ve studiu. Dívky byly ve stejném věku dávány do služby v Praze nebo na venkově. Posledním příspěvkem bylo věno ve výši 30 zlatých.

Špitál rovněž pečoval o své nemocné svěřence, které navštěvoval lékař nebo ranlékař. Roku 1776 na základě císařského reskriptu rozšířil Vlašský špitál své zaměření o péči o nalezinec a porodnici. Své funkce plnil až do roku 1789, kdy byl zrušen a jeho místo v péči o svobodné matky a jejich děti nahradil nalezinec a porodnice u sv. Apolináře.

V čase velkých změn

Vznik dalších sirotčinců v Čechách máme doložen až v 18. století, kdy vznikaly z iniciativy jednotlivců, zájmových sdružení a církevních řádů. Z roku 1764 pochází zpráva, že byl zřízen sirotčinec v Litvínově. Do něj bylo hrabětem Emanuelem z Waldsteina umístěno 12 dětí, o které do té doby pečoval špitál v Doksech.

Otázkou je, co se pod pojmem Waisenhaus – sirotčinec v dané době ukrývalo. Pramen jasně naznačuje, že šlo spíše o donucovací pracovnu. V Litvínově v této době začala působit textilní manufaktura, při níž měly být děti ubytovány a zaměstnány, a hrabě přesně určil, k jaké práci mají být používány. Špitál nepovažoval za vhodný, protože v něm prý děti leniví.

Za dobu rozkvětu institucionální péče o sirotky můžeme považovat přelomové 19. století. Největší koncentrace sirotčinců tehdy byla v Praze. Neexistovalo žádné nařízení, které by určovalo jak má takový ústav vypadat, proto měly nejrůznější podobu, která závisela především na jeho zakladateli a finančních prostředcích určených na výstavbu. Funkci sirotčince tak mohla mít v 18. století například manufaktura, ve které děti získaly ubytování a zaopatření. Určitou dobu byla jako sirotčinec vnímána i Zemská porodnice a nalezinec v Praze, přičemž do její péče se dostal pouze malý počet sirotků a postupem doby byla tato praxe omezována. Rovněž existovaly různé azyly a útulky určené pro opuštěné a osiřelé děti.

Všechny sirotčince měly jedno společné, byly určeny pouze pro domovské příslušníky. Až na výjimky byly striktně zaměřeny na děti pocházející z manželského lože. Ústavy vznikaly především ve větších rozvíjejících se městech, která se musela vyrovnávat s nárůstem počtu obyvatelstva a s důsledky industrializace.

Sirotčinec arcivévodkyně Gisely

Všechny zmíněné ústavy pojaly pouze nepatrné množství dětí. S těmi, které dokázaly pojmout větší počet osiřelých, se setkáváme až v druhé polovině 19. století. Například roku 1875 založila pražská městská rada sirotčinec arcivévodkyně Gisely určený jak pro dívky, tak chlapce. Kapacita nového ústavu byla stanovena na 170 dětí, přičemž nebyla nikdy naplněna. Tento městský sirotčinec je zajímavý z hlediska stanovení dolní věkové hranice pro přijímání dětí. Ta nebyla pevně dána. Do ústavu bylo možné přijmout i malé děti. Jedinou podmínkou bylo, aby dítě bylo schopno samostatné chůze.

TIP: V hříchu zplozené: V Praze se před 150 lety rodila polovina dětí mimo manželství

Cílem všech sirotčinců bylo vychovat děti tak, aby byly dobře připraveny na další život a staly se užitečnými členy společnosti. Ne vždy se to podařilo. Sirotčince byly často ze strany současníků kritizovány především pro vojenský ráz výchovy. V očích některých filantropů nebyly schopny připravit dítě na život. Nejen z tohoto důvodu byla v 19. století upřednostňována výchova v rodině. Dalším důvodem byla i finanční nákladnost ústavů – rodinná péče byla zkrátka levnější.

Zletilost

Věk, ve kterém člověk dosahuje zletilosti, byl v 19. století určen na základě Občanského zákoníku vydaného roku 1811. Občanský zákoník dále stanovil, že člověk je dítětem do sedmi let života, věk od osmi do čtrnácti let je obdobím nedospělosti, od patnácti až do dvaceti čtyř let obdobím dospívání. Teprve ve dvaceti čtyřech letech mohli mladík či dívka rozhodnout o svém životě, podepisovat smlouvy, ručit za majetek, aniž by potřebovali svolení rodičů nebo poručníka. 

Občanský zákon zůstal v platnosti po celou dobu monarchie a převzala ho i nová Československá republika; v platnosti zůstal s menšími novelami až do roku 1953, kdy byl přijat nový zákoník, který odpovídal dobové realitě.


Další články v sekci