Jak vypadalo poválečné působení mezinárodní organizace UNRRA v Evropě

Poválečnou obnovu zpustošené Evropy si většina lidí spojuje hlavně s Marshallovým plánem. Ještě před ním ale pomohla milionům trpících v postižených státech mezinárodní agentura UNRRA

14.02.2023 - Miroslav Mašek



Boje první světové války daly zřejmě do pohybu větší počty uprchlíků než kterákoliv událost v dosavadních dějinách. Pomoci se vedle Červeného kříže ujaly zejména soukromé organizace v čele s těmi z USA. Jakmile vypukl druhý globální konflikt, tamní politici se začali obávat, že dojde k humanitárním katastrofám ještě masivnějšího rozsahu. Ve snaze mírnit utrpení potřebných navrhl prezident Franklin Roosevelt už v červnu 1943 vznik agentury, která by působila v oblastech osvobozených od nadvlády Osy.

Spolu s Čechoslováky

Jako první s myšlenkou souhlasili Britové, záhy se přidal SSSR a další země. V listopadu téhož roku se v Bílém domě setkali zástupci 44 států, aby stvrdili zakládající listinu Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, UNRRA). Za československou exilovou vládu připojil podpis Jan Masaryk.

S názvem instituce se pojí jedna zajímavost – ačkoliv zmiňoval Spojené národy, ve skutečnosti OSN vznikla teprve v červnu 1945. Vysvětlení je jednoduché – za druhé světové války se termín „United Nations“ používal pro Spojence neboli koalici válčící s mocnostmi Osy.

Washingtonská dohoda definovala účel UNRRA následovně: „... plánovat, koordinovat, spravovat nebo zajišťovat pomoc obětem války ve všech oblastech pod kontrolou Spojených národů prostřednictvím poskytování potravin, paliva, oděvů, přístřeší, zdravotních potřeb, dopravních prostředků, surovin nezbytných pro vzkříšení průmyslu, hnojiv a hospodářských strojů pro obnovu zemědělství a dalších nezbytných služeb.“

Pod taktovkou USA

Provoz a financování organizace ležely na bedrech zemí, jejichž území se válka nedotkla. Centrála vyrostla ve washingtonské budově Dupont Circle Building, evropská regionální kancelář našla své místo v Londýně a asijská v Šanghaji. Co do objemu poskytnutých prostředků hrály prim Spojené státy – do celkového rozpočtu 3,7 miliardy dolarů přispěly částkou 2,7 miliardy. Na druhém místě byla Británie s 625 milionynásledovaná Kanadou (139 milionů).

V čele agentury stál generální ředitel a jako první na tomto postu stanul bývalý guvernér státu New York Herbert Lehman. Činnost UNRRA řídila rada složená ze zástupců všech zapojených států. Pokud bylo třeba učinit rychlejší rozhodnutí, angažoval se ústřední výbor složený z představitelů USA, Spojeného království, Číny, SSSR, Francie, Kanady, Austrálie, Brazílie a Jugoslávie.

Do všech koutů světa

Podle původního záměru měla UNRRA pomáhat výhradně státním příslušníkům zemí protihitlerovské koalice. Mezinárodní židovské organizace ale upozornily na složité životní podmínky Židů německé národnosti, jimž se podařilo uniknout holocaustu. Proto agentura ve druhé polovině roku 1944 aktivity rozšířila na „další osoby, které byly donuceny opustit svou zemi, místo původu nebo dřívější bydliště, případně byly deportovány nepřítelem kvůli rase, vyznání nebo činnosti ve prospěch Spojenců“.

Za války podléhala UNRRA autoritě Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil v Evropě. Její představitelé se snažili pohlížet na svou práci pragmaticky a bez odmítání viny Spojenců za utrpení obyvatel některých oblastí. Kupříkladu v roce 1945 poslala agentura materiální pomoc do částí Normandie zdevastovaných v souvislosti s vyloděním. Další specializované balíčky putovaly do Finska, Maďarska, Koreje, Etiopie nebo na Filipíny.

Němci a Japonci vyloučeni

Na jaře 1945 začali pracovníci UNRRA poskytovat podporu též v táborech pro vysídlené osoby v okupovaném Německu a Rakousku. Šlo o 11 milionů lidí neněmecké národnosti, které třetí říše násilím přesídlila na své území (třeba v rámci nuceného nasazení). Pomoc etnickým Němcům a Japoncům nicméně vedení organizace odmítalo – v oficiálním prohlášení se uvádělo, že „agentura vznikla s cílem pomáhat obětem agrese, nikoliv agresorům. (…) Německo a Japonsko spadají pod jurisdikci spojeneckých vojenských autorit, jež zodpovídají za výživové i další požadavky tamní populace“.

V Asii se UNRRA angažovala zejména v Koreji a Číně včetně Tchaj-wanu. Během roku 1946 se do činnosti agentury zapojily další čtyři země. Právě v té době byla práce UNRRA nejintenzivnější a její aktivity zajišťovalo 12 895 zaměstnanců. Kromě úředníků šlo o specialisty na logistiku, zdravotnictví, právo, průmysl nebo pěstitelství a chovatelství. Více než polovina personálu měla na starost zmíněnou péči o nuceně přesídlené osoby a jejich repatriaci.

Jídlo, šaty, stroje i dobytek

Od dubna do prosince 1946 působil na pozici generálního ředitele někdejší newyorský starosta a zapřisáhlý antifašista Fiorello La Guardia. Třetím a posledním šéfem agentury se v lednu 1947 stal generálmajor Lowell Rooks. Pod vedením těchto mužů spravovala UNRRA kupříkladu téměř 800 přesídlovacích táborů, v nichž se starala o 700 000 osob.

Kromě přímých zásilek proviantu, šatstva, léků a zdravotní péče chtěla UNRRA také „pomáhat lidem pomoci sami sobě“. V praxi šlo o dodávky surovin a prostředků, které měly v různých částech světa přispívat k obnově zničených farem – od osiva přes traktory až po živá hospodářská zvířata. Totéž platilo o průmyslu, jehož znovuzrození podporovaly zásilky dopravních prostředků, náhradních dílů či maziv. Část materiálu pocházela z armádních přebytků Spojenců.

Dovedností a kontaktů načerpaných týmem agentury využívala Organizace spojených národů i Světová zdravotnická organizace, které během roku 1948 postupně přebraly její agendu.

V odborné literatuře se lze setkat s názory, že činnost UNRRA trpěla nedokonalostmi a trápila ji neefektivita, špatné plánování, nedostatek zásob i někteří nekompetentní pracovníci. V celkovém měřítku ale pomohla milionům lidí, kteří by se bez ní mnohdy nedočkali ani nejzákladnějších potřeb. Nejvýznamněji přispěla UNRRA k obnově válkou zpustošeného světa na jihu a východě Evropy.

(Ne)vděčné Československo

Příjemcem pomoci od UNRRA se stalo i osvobozené Československo, pro něž měly v úvodní fázi zásadní význam dodávky jídla a šatstva na nejpostiženější východní a střední Slovensko či Ostravsko. První loď s materiálem pro naši zemi připlula do černomořského přístavu Constanţa 4. dubna 1945, do cíle náklad dorazil 2. května po železnici.

Asi 45 % z mezinárodní pomoci Československu připadalo na potraviny, určené hlavně pro vybrané skupiny obyvatelstva v čele s dětmi ve školách nebo pacienty nemocnic. Část směřovala i do obchodů, přičemž těžiště dodávek tvořilo obilí, mouka, tuky, sušené mléko a ovocné šťávy. Nechybělo šatstvo, boty nebo suroviny pro textilní a chemický průmysl. Klíčový význam měla mezinárodní pomoc při obnovování čs. vozového parku – díky UNRRA se na našich silnicích objevilo 11 000 nákladních automobilů Chevrolet, Dodge a Ford, které v poválečných letech představovaly plnou třetinu silniční přepravní kapacity. Bez UNRRA by se obtížně rozjížděly i hutní a strojírenské závody a do země proudily mimo jiné tuny manganu, bauxitu nebo fosforu. Součást dodávek tvořily také mosty a mostní konstrukce.

TIP: Dolarový déšť pro rozvrácenou Evropu: Proč Československo odmítlo Marshallův plán?

Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu darovala do postižených zemí zboží a peníze v celkové hodnotě tří miliard tehdejších dolarů, z čehož do Československa zamířilo 253 milionů (šlo o šestý největší objem). Přesto komunističtí politici význam pomoci zlehčovali, v tisku ji bagatelizovali a po únoru 1948 všemožně usilovali o to, aby se o ní nehovořilo.


Další články v sekci