Japonské Alpy, hory v zemi samurajů

09.10.2014 - Peter Hupka

Nejvyšší a nejznámější horou země vycházejícího slunce je bezpochyby nezaměnitelný aktivní stratovulkán Fudži. Přitom lze však stejně krásné vrcholy nalézt v malebném prostředí pro našince nepříliš známých Japonských Alp


Reklama

Za městem Kofu, centrem japonské prefektury Jamanaši, se zvedají strmé zalesněné hřebeny. Nad nimi vykukují skalnaté štíty, jejichž vrcholy rozrážejí vzduch o celé tři kilometry výše, než leží toto dvousettisícové město. Nejen japonští milovníci přírody ve volném čase s lehkým srdcem opouštějí rušné ulice a vydávají se do hluboko zaříznutých údolí. Zejména o víkendech přicházejí až k tunelu Jašadžin, kde normální cesta končí. Soukromá vozidla mají dále vjezd zakázán. Můžete nasednout do autobusu, nebo vyrazit pěšky.

Klid za visutým mostem

„Máš baterku? Jestli ano, můžeš dál i pěšky!“ říká strážník na záchytném parkovišti. Na rozdíl od jiných uniformovaných mužů je velmi vstřícný a každého, kdo nějaké příruční světlo má, pouští s úsměvem dál. Po úzké cestě, která vede k několika termálním pramenům a na místo zvané Hirogawara, jezdí kromě občasných autobusových linek jen auta pracovníků národního parku, dělníci a obsluha hotelů. Úzká cestička zaříznutá v úbočí strmého a hlubokého údolí by více dopravy nezvládla.

Hirogawara, malá křižovatka na břehu řeky, je místem, kde začíná dlouhý a namáhavý výstup na 3 193 metrů vysokou horu Kitadake – vrchol číslo jedna v Jižních Alpách a druhý nejvyšší bod Japonska. Za visutým lanovým mostem, který se při každém kroku rozhoupe, je už jen svět ticha, lesů a otevřené oblohy.

Kus Evropy v Japonsku 

Hory jsou krásné bez ohledu na to, jak se jmenují. V případě Japonských Alp se ovšem vnucuje otázka, proč devět tisíc kilometrů vzdušnou čarou od stejnojmenných evropských hor leží ještě jedny Alpy, jejichž hřebeny se táhnou severojižním směrem napříč centrálními částmi největšího japonského ostrova Honšú. Původcem překvapivého pojmenování je Angličan William Gowland – muž, který tady pracoval jako metalurg během éry Meidži, procesu budování moderního Japonska. 

V poslední třetině devatenáctého století najímala Japonská vláda západní odborníky, jimž domácí říkali „ojatoi gaikokudžin“. Cizinci se podíleli na technologické modernizaci země i reorganizaci školství. Zanícený turista a amatérský archeolog Gowland v Japonsku strávil šestnáct let. Jako první vystoupil na několik zdejších štítů a byl i prvním cizincem na hoře Yarigatake, jíž se přezdívá japonské Matterhornem. Na zpopularizování názvu Japonské Alpy, který je bezpochyby Gowlandovým dílem, má ale největší zásluhy jeho krajan, misionář a velký milovník hor Walter Weston.

Výhled za odměnu

Japonci mají k turistice velmi blízký vztah bez ohledu na věk. Když po kamenech v paprscích ranního slunce stoupá dvojice asi osmdesátiletých stařečků, není to nic neobvyklého. Usměvavý pár se nikam nežene, vyzařuje z nich spokojenost a smíření. Ze zcela opačné věkové kategorie je dvojice mladých brigádnic na chatě sira Oike. Yuka a Sayaka mají zřejmě návštěvníky za zahraničí rády, ale anglicky neumí ani „Hello“. Nevadí: slunce příjemně svítí a zvuk vody z nedalekého pramene jednoduchou harmonii doplňuje. Na dlouho se tu však zastavit nelze. Člověk musí pokračovat dál, vzhůru strmou strání a pěkným otevřeným hřebenem až k chatě Kitadake Sansó.

Počasí se mění každou chvíli. Hory se ponoří do oblak, lesy a skály obklopí studená vlhká mlha. Vidět je jen na pár kroků, ale když se nakonec těsně pod hřebenem oblaka rozestoupí, otevře se pohled do světa, kam se člověk dostává jen za odměnu. Útulna Kitadake Sansó je větší modrá plechová bouda ležící v třítisícové nadmořské výšce. O její chod se stará Harimoto, příjemný usměvavý padesátník, jehož pravou rukou je pomocník Ian. Jídlo i ubytování na chatě je poměrně drahé, ale na vedlejší plošince si lze postavit stan. S výhledem přímo na 3 776 metrů vysoký vulkán Fudži!

Opilý les a endemická flóra

Skalnatým vrcholovým hřebenem vystupujeme na nejvyšší vrchol Kitadake. Nabízí se odtud překrásný kruhový výhled na Fudži i velkou část Japonských Alp. Okouzlující výhled neladí se stroze popisným názvem této skalní špice. Kitadake totiž v překladu znamená „Severní kopec“. 

Sestup strmými svahy je namáhavý, ale v lecčem zajímavý. Například je na sesouvajících se svazích možné vidět březový „opilý les“. Tímto termínem jsou označovány porosty stromů, jejichž kořenové systémy se spolu s půdou vlivem sesuvu pohybují dolů. Kmeny se přitom snaží tento pohyb vykompenzovat a směřovat co možná nejpříměji nahoru.

Pěkné a pro oblast typické jsou kvítky z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Na svazích Kitadake lze nalézt například endemický routevník Callianthemum hondoense, v japonštině nazvaný právě podle hory, kde roste Kitadake-só . Tento bílý kvítek o průměru přibližně dvou centimetrů kvete během června a července.

Strmý výstup na Okuhotakadake

Necelých sto kilometrů severozápadně od Kitadake se k nebi táhnou hřebeny nejpopulárnější části pohoří – Severních Alp. Výchozím místem k jejich vrcholům je místo zvané Kamikóči, jež leží v údolí horské říčky Azusa. Zatímco mnoho návštěvníkům této oblasti postačí procházka po březích říčky Azusagawa s výhledem na vzdálené štíty a skalní stěny, ti sportovněji založení směřují na vrchol Okuhotakadake – třetí nejvyšší bod v zemi. Z Kamikóči je to nahoru půldruhého kilometru převýšení.

Až k chatě Dakesawa Goya je stoupání poměrně táhlé, dále však stezka vede strmou skalní rozsochou, kde roste jen kosodřevina. V ještě vyšších partiích už je jen čistě skalní terén. Na řadu přicházejí žebříky, řetězy a železné kramle. Postup po exponovaných částech zdejších hřebenů je pomalý a obezřetnosti při něm nikdy není nazbyt. Výstup ovšem opět stojí za všechnu vynaloženou námahu. Pohled na druhou stranu, do údolí říčky Karasawa, patří k nejkrásnějším okamžikům výstupu.

Brockenské strašidlo na Okuhotakadake

Vrchol Okuhotakadake (3 190 metrů nad mořem) se koupe v oblacích, ale přímo nad jeho tmavými skalami svítí slunce. Všude výš je už jen modrá obloha. Pár lidí, kteří se sem vydali navzdory vzdálenosti a chladu, má dnes vpodvečer možnost spatřit vzácný úkaz zvaný „vidmo“. Nízko nad horizontem zářící sluneční paprsky při něm promítnou obrovský stín pozorovatele na nízkou oblačnost na druhé straně, navíc s duhovou gloriolou kolem hlavy.

Ve výjimečných případech, jako je ten dnešní, jsou glorioly hned dvě. Japonci tento jev nazývají „brocken“ podle stejnojmenného vrchu v německém pohoří Harz. Tam byl totiž před více než dvěma stoletími poprvé popsán. Tento výraz je i v našich končinách jeho druhým synonymem, někdy se mluví o „brockenském vidmu“ nebo „strašidle z Brockenu“. Jev, který je známý i turistům v našich končinách, je v horách předmětem mnoha pověr. Nejčastěji se říká, že prvním vidmem hory člověka vítají, druhým varují a třetím milují. Dá se možná akceptovat, že když člověk vidmo na horách spatřil více než třikrát, nabral při túrách dostatek zkušeností a sžil se s vysokohorským prostředím.

Horká lázeň makaků

V zemi s aktivní vulkanickou činností, jakou je Japonsko, lze nalézt množství termálních pramenů. Domácí je označují slovem „onsen“ a setkat se s těmito místy odpočinku lze téměř na každém kroku. Jedním z méně typických, ale o to oblíbenějších onsenů v oblasti je Džigokudaňi, což v překladu znamená přibližně „Pekelné údolí“.

Džigokudaňi leží v blízkosti Nagana a namísto lidí se v něm koupou makaci japonští (zvaní také červenolící, Macaca fuscata). Nihonzaru, jak makakům říkají Japonci, jsou nejseverněji žijícími primáty naší planety, pokud tedy nepočítáme druh Homo sapiens. Zalesněná dolina řeky Yokoyu nabízí na místě zvaném Jigokudani Yaen Koen zajímavé divadlo. Makakové se zde s potěšením máčí v malých skalních bazénech s termální vodou, skotačí a honí se. Už po chvíli pozorování lze vypozorovat skladbu jejich společnosti a hierarchii jejích členů, kde přednost vstupu do horké lázně mají ti výše postavení. Lidé si nihonzaru nejraději fotografují v zimě. Tehdy na jejich hlavy, stejně jako na štíty Japonských Alp, napadá sníh. S bílými čepicemi vypadají v horké vodě, z jejíž hladiny stoupá pára, snad nejlépe.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Peter Hupka

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Doc Price (86) se věnuje tetování již přes 60 let a ve městě Plymouth tetuje dodnes zákazníky ve svém salonu.

Revue
Věda

Dělostřelectvo spoléhá na samohybné houfnice M109AGN kalibru 155 mm

 

Válka

Satelit systému Galileo

Vesmír

Za láskou na pláž

krab červený | Vánoční ostrov

Červení krabi žijící na Vánočním ostrově jsou suchozemští a většinu roku přebývají v norách v džungli. Chladné počasí na přelomu října a listopadu však urychlí jejich metabolismus a spustí mnohamilionovou migraci k pobřeží, kde se pak členovci páří a kladou vajíčka do písku. 

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907