Jardines de la Reina: Adrenalinové potápění v Královniných zahradách

Na počest španělské královny pojmenoval Kryštof Kolumbus souostroví jižně od Kuby Jardines de la Reina, tedy Královniny zahrady. Jde o úžasnou potápěčskou lokalitu, kde není nouze o setkání se žraloky a krokodýly

19.01.2022 - Jan Bartík , Karel Bartík



Pomalu klesáme podél naprosto neporušeného útesu do modravé hlubiny. Na hladině skoro ani vlnka, pod ní mírný proud, teplá voda a spousta korálů a hub. Ani nemusíme moc kopat ploutvemi a jen si užíváme tenhle potápěčský ráj. Voda zaslíbená to ovšem je pouze pro potápěče, kteří vyhledávají blízká setkání se žraloky. Ti jsou totiž všude kolem nás. 

Po nutném „check-divu“, který ovšem nebyl na Jardines de la Reina vůbec nudný, vyrážíme na druhý ponor, abychom prověřili zdejší žraločí osádku. Připravuji fotoaparát a Honza zatím padá po zádech do vody. Potopí se, poprvé koukne pod vodu a vzápětí vyndává automatiku z pusy: „Dělej s tím foťákem, jeden dvoumetrovej je přímo pode mnou!“ Málokdy jsem tak rychle ve vodě. 

Okouzlení žraločím doprovodem

Teď visím vedle Honzy, svého syna a spolehlivého buddyho, nad modrou hlubinou a čekám. Na hraně viditelnosti se pohnulo několik mohutných stínů, které zvolna stoupají vzhůru, aby si prohlédly, co se jim to vznáší nad hlavami. Velcí žraloci Perezovi (Carcharhinus perezii), určitě největší, jaké jsme na Jardínách viděli. V anglickém názvosloví se jim říká „žraloci karibští útesoví“. Snažím se dostat je do hledáčku fotoaparátu, ale i v tenkém neoprenu jsem proti nim hrozně neohrabaný. 

Čtvrt hodiny se pokouším o fotku prohánějících se žraloků Perezových a pak začínáme stoupat ke člunu. V hloubce asi 15 metrů zakloním hlavu a v duchu zajásám. Pod člunem krouží hejno žraloků hedvábných (Carcharhinus falciformis). Chvíli se pokouším pro změnu fotit tyto štíhlé rychlé paryby a vzduch z láhve při takovém manévrování rychle mizí. Ani potápěčský počítač není zrovna spokojen s kopírováním pohybu žraloků a zlověstně na mě pípá. 

Honza na mě naštěstí gestikuluje, abych mu půjčil foťák. Pozoruji jak fotí a konečně můžu v klidu v pěti metrech dokončit „safety stop“, vychutnat si společnost žraloků, taky trochu Honzovi krýt záda a uklidnit naříkající počítač. Vylézáme mezi posledními a náš kubánský průvodce trochu zvedá obočí, když vidí na mém manometru, že mi nezbyl skoro žádný vzduch. Vystupování po žebříku do člunu si už tolik neužívám. Nechávat nohy ve vodě plné žraloků mi úplně nesedí.

Na lovu perutýnů

Podobný průběh jako výše popsané situace má většina ponorů v této oblasti. Žraloci Perézovi se drží při útesu a žraloci hedvábní krouží v blízkosti lodi. Někdy jsou žraloci lákáni pachem ryb, jindy jim kubánští průvodci opatřují potravu tak, že loví invazivní perutýny ohnivé (Pterois volitans). Průvodci by rádi místní žraloky naučili, že perutýn je jídlo. 

V oblasti Karibského moře se perutýni běžně nevyskytovali. Jenže v roce 1992 při hurikánu Andrew uniklo z akvária v oblasti Key Biscayne na Floridě snad 6 nebo 8 perutýnů ohnivých. Jsou to ryby s velkou reprodukční schopností, a tak se jejich populace rychle znásobila. Jako nepůvodní druh perutýn velmi negativně ovlivňuje zdejší ekosystém. Nemá tady přirozené nepřátele a je vážnou konkurencí pro ostatní organismy. Díky mořským proudům putují jikry velmi plodných perutýnů oceánem a oblast rozšíření se tak dále zvětšuje.

Blíž, než je to příjemné

Ten, kdo fotí, má obvykle větší spotřebu vzduchu, takže když táta vyčerpá svoji zásobu, musí na loď a předává mi foťák. Tentokrát loď kotví jen několik metrů nad útesem a tak nám výjimečně nedělá společnost hejno žraloků hedvábných, ale dva pěkně velcí žraloci Perézovi. Fotky těchto paryb v blízkosti hladiny ještě nemáme. Vyvážím se proto asi tři metry pod trupem lodi a snažím se dostat žraloky do hledáčku. Při focení čas rychle utíká a já vím, že vzduchu mám ještě dost na nějakých deset minut. Žraloci jsou stále „přítulnější“ a fotky pěkně vychází. 

Když se ale po chvilce rozhlížím, vidím, jak poslední potápěč z naší skupinky stoupá nahoru po žebříku na loď. Teď už jsem ve vodě jen já a dvě zubaté paryby. „Je čas zmizet“ zabručím si do automatiky a stoupám na hladinu. Když podávám na loď fotoaparát, zavadí mi větší z dvojice žraloků o ploutev. Sundávám obě ploutve najednou a schůdky beru po třech. Za několik málo sekund už sedím na lodi a rozdýchávám celou situaci. Mezitím hází kapitán našeho plavidla do vody zbytky návnady, které mizí v zubatých tlamách ještě rychleji než já nahoru na loď.

Útok na kameru

Po třech ponorech jsme unavení a tak u pizzy a sklenky vynikajícího rumu probíráme události uplynulého dne. Především pak jeden okamžik, který asi zvlášť slovenskému kolegovi Jardovi utkví nadlouho v hlavě. Při jednom z ponorů zpozoroval hejno ryb, které se otíralo o kůži žraloka Perezova. Doslova ho honily po dně a Jarda zatoužil po skvělém filmovém záběru. S myšlenkou na neobvyklou scénu vyrazil stíhat hejno. Jak naháněl ryby a korigoval vhodné pozice pro natáčení, notně se zadýchal. Dokončil záběr a mohutně se vydýchával, když si všiml žraloka, který si to namířil přímo k němu. 

Do té doby žralok vždy před potápěčem uhnul, zvláště při očním kontaktu. Jako by těmto vodním tvorům vadilo, že o nich člověk ví. Tentokrát však žádný úhybný manévr, ale drsný fyzický kontakt. Naštěstí mohl Jarda mezi dravce a sebe nastrčit kameru, ale žralok se nenechal tak snadno odradit. Zkusil to několikrát, až ho náš kubánský „divemaster“ odstrčil harpunou na perutýny. Stejně jsem měl pocit, že nás i potom žralok po očku sledoval. Inu vše nemocné, raněné nebo slabší je třeba z oceánu odstranit.

Nejen žralok má ostré zuby 

Na „Jardínách“ se dá čas mezi ponory trávit i akčnějším způsobem než relaxací na lodi nebo na liduprázdných plážích, kde potápěčům dělají společnost jen leguáni, hutie (jimž se říká stromové nutrie) a krabi. Je tady totiž možné setkat se s dalším obávaným predátorem. Vplouváme do mělké mangrovové zátoky. Voda mění barvu z modré na zelenou, dno je porostlé rostlinami a na listech ulpěl jemný detrit. Tak to aspoň bylo asi před deseti minutami. Teď už je voda zkalená. Ležím v tenkém neoprenu na hladině asi jen dva až tři metry od člunu. Mezi mnou a člunem jsou ovšem dlouhé čelisti plné zubů. 

S krokodýlem metr před objektivem se vůbec necítím komfortně. A to se nejedná o nijak velký exemplář. S Honzou odhadujeme, že měří asi tak 1,5 metru. Kamarádi na člunu lákají zubatce blíž k sobě, ale mě se stále nedaří udělat vytoužený záběr. Krokodýl se zajímá o dění na hladině, a tak nejsem schopen dostat do hledáčku jeho oči. Širokoúhlý objektiv nabízí velmi zkreslenou perspektivu a člověk kvůli němu jen těžko odhaduje, jak daleko od něj je focený objekt. Koutkem oka zahlédnu pohyb po levé straně. Od mangrovů se blíží druhý krokodýl… 

S dalším zubatým společníkem jsem ve vodě ještě nervóznější. Krokodýl číslo dvě mi připadá větší a rozhodně je agresivnější a drzejší. Nejdřív napadá prvního krokodýla a pak se horní polovinou těla natáhne pro potravu na člun. Na lodi vypuká chaos a mě je ve vodě najednou docela fajn. Návštěva už ale končí a zvířatům je třeba dopřát klid. Opouštíme lagunu a Honzu hrozně mrzí, že nedostal taky možnost setkat se s krokodýlem ve vodě tváří v tvář. 

TIP: Neznámé vody Bulharska: Potápěčská svoboda Černého moře

Na závěr je potřeba dodat, že potápění s velkými karibskými predátory není až tak nebezpečnou aktivitou, jak se může zdát. Důležité je zachovat klid, rozvahu, držet se ve skupině a mít na paměti zásadu „Watch your back!“, tedy „Kryjte si záda!“. Při potápění tady totiž platí, že když zrovna nevidíte žádného žraloka, tak s největší pravděpodobností máte nějakého za zády.

  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    Jan a Karel Bartíkovi (se souhlasem k publikování)


Další články v sekci