Jaroslav Klemeš: Bojoval za naši svobodu

28.06.2016 - Redakce Válka Revue

S generálem Jaroslavem Klemešem jsme si povídali o speciálním výcviku v Anglii a bojovém nasazení v protektorátu


Reklama

Po vypuknutí války s kamarádem Ludvíkem Čambalou odešel Jaroslav Klemeš do zahraničí, aby bojovali za svobodu vlasti. Zúčastnil se bojů ve Francii, v Británii se v roce 1941 přihlásil do speciálního výcviku. Po jeho absolvování byl společně s J. Nechanským, A. Vyhňákem a J. Pešánem zařazen do skupiny Platinum-Pewter, která měla za úkol po svém vysazení v protektorátu udržovat rádiové spojení s Londýnem a organizovat příjem dalších osob a výzbroje. Sedmnáctého února 1945 byla jejich skupina vysazena u Nasavrk.

Po válce byl Klemeš povýšen na nadporučíka a stal se tělovýchovným důstojníkem 2. pluku v Litoměřicích. V prosinci 1950 byl propuštěn z armády a zatčen. Po 15 měsících ve vyšetřovací vazbě byl odsouzen ke dvěma letům vězení, degradován a byla mu odejmuta vyznamenání. Po propuštění z vězení musel ještě rok strávit v pracovním táboře, poté pracoval v dělnických povoláních, později jako řidič u ČSAD. V roce 1968 byl rehabilitován a byla mu vrácena hodnost i vyznamenání.

V roce 1990 byl povýšen na podplukovníka v záloze, v roce 1992 na plukovníka. V roce 2010 byl povýšen do hodnosti brigádního generála, v roce 2013 na generálmajora a od května 2015 je generálporučíkem

Celý rozhovor s generálem Jaroslavem Klemešem si můžete přečíst v časopise Válka REVUE 7-8/2015.

Výcvik pro výsadkáře jste zahájil v říjnu 1941, do akce jste se dostal až za tři a půl roku. Jak jste toto čekání zvládal?

Dva a půl roku trval výcvik, absolvoval jsem jeden kurs za druhým. Potom jsme se přesunuli do Itálie. Bydleli jsme mezi Brindisi a Bari a účastnili jsme se dalších kursů. Hodně jsme trénovali vysílání. Je totiž důležité, aby se oba telegrafisté – ten, který vysílá, i ten, který přijímá – sehráli, zvykli si na sebe. Tato sehranost se nám později hodila v protektorátu. Abychom Němce zmátli, měnili jsme například během jedné relace několikrát vysílací frekvence.

Jeli jsme na určité frekvenci, a pak jsme si dali znamení – třeba „přecházím na Béčko“, on už věděl, jaká je to frekvence, odpověděl „OK“ a už mě tam hledal, a už mě tam chytal. Takhle jsme se Němcům ztráceli a oni nás museli znovu hledat.

Když jste konečně v únoru 1945 seděl v letadle směřujícím do protektorátu, na co jste myslel?

Já jsem spal. Spali jsme všichni čtyři, leželi jsme na padáku a motory nás ukolébaly. Letěli jsme už potřetí, takže to pro nás nebylo nic nového. Poprvé jsme bloudili nad jižní Moravou, byla mlha, tak jsme se vrátili. Podruhé, když jsme letěli nad Wiener Neustadt, kde byla řada zbrojovek, nás překvapila silná protiletadlová palba, bouchalo to jak u vánočního stromku; dostali jsme zásahy a letci naznali, že se musíme vrátit. Potřetí nás vezla polská osádka.

Chtěli jsme, aby nás shodili přesně, a oni na to: na metr vás shodíme. A opravdu, shodili nás naprosto přesně. Když jsme se přiblížili k cíli, začali nás Poláci budit. Nám se ani nechtělo, ale jeden z nich už otevřel poklop a nás udeřil ledový vzduch do tváře. Honem jsme se připravili a koukali se z okýnka, viděli jsme bílé a černé fleky – jak na polích ležel sníh a lesy byly tmavé. Dohodli jsme se, že skočíme dva a dva. Já jsem skákal třetí.

Skákali jsme se svázanýma nohama, vak s materiálem jsme měli přivázaný k nohám. Některým z nás, i mně, se vak utrhl. Ten provaz byl z Itálie, takový starý a vetchý... Už jsem myslel, že jsem o vak přišel, ale Lojza Vyhňák na mě zezdola křičí – mám ho, mám ho... Materiál se ale stejně poškodil. Vysílačku jsme sice opravili, ale vysílali jsme jen na blind, nevěděli jsme, jestli nás slyší. Proto jsme žádali o nové vysílačky, a oni to v Londýně skutečně slyšeli. A kolega Karel Niemczyk potom zajistil, že nám poslali vysílačky nové.  

Po seskoku jste došli na záchytnou adresu...

Měli jsme tři adresy. Na první adrese nás zklamali psi, kteří nepřestávali štěkat. Člověk, který bydlel na udané adrese, nás nechtěl pustit dovnitř, měl strach. Řekli jsme heslo, a on že nikoho nepustí, ať přijdeme za světla. Heslo bylo: Chceme chleba. A odpověď měla být: A s máslem? Ale on neřekl nic. Když jsme viděli, že sousedi otevírají okna, tak jsme raději odešli.

Další adresou bylo Hradiště. Tam už jsme nemohli za tmy dojít, tak jsme se schovali v lese, kde jsme počkali, než se opět setmí. Večer jsme přišli do Hradiště, kde nám otevřela paní Korábková, která o ničem nevěděla. Byla tehdy v nesnadné situaci – jejího muže už hledalo gestapo.

Oni mysleli, že na noc se přijde domů vyspat, a tak tam na něj chodili čekat… a po nich jsme přišli my. Paní Korábková nevěděla, co má dělat. Ukazovali jsme jí anglickou čokoládu, pistole… Mohla to být provokace Němců… a ona přemýšlela a koukala nám do očí a pak najednou řekla: „Chlapci, já vám věřím. Ale tady nemůžete být, co kdyby zase přišli gestapáci hledat manžela.“ Tak nás schovala ve stodole na zahradě. Druhý den to oznámila panu Fialkovi, zvěrolékaři, který měl spojení na odboj a na telegrafisty.

Co bylo v protektorátu hlavním úkolem výsadku Platinum?

Abychom mohli přijímat zbraně, měli jsme k dispozici naváděcí maják Eureka, který jsem obsluhoval. Bez eureky se letadlo jen těžko navádělo k cíli. Já si naopak díky ní mohl letadlo „přitáhnout“ přesně nad shozovou plochu, dosah signálu byl 80–90 km podle terénu. Když jsem eureku zapnul, nemohl jsem sice mluvit s osádkou letounu, ale na obrazovce přístroje se mi zobrazil jeho rádiový signál. Ve sluchátkách se ozýval stálý zvuk, který se začal zvyšovat, když se letadlo přiblížilo.

V tu chvíli museli pomocníci rozmístit a rozsvítit světla, aby letoun mohl nalétnout proti větru. Pak shodil válcové kontejnery se zbraněmi, které byly uložené v pumovnicích, bylo jich tam 22–24, když pilot otevřel pumovnici, tak vypadly ven. To byl krásný pohled. Víte, co to dalo práce najít vhodnou plochu, aby to byla rovina, nebylo to blízko silnice… Jeden kontejner vážil kolem 100 kg.

Do rána to muselo zmizet, místní nám pomáhali i s vozy taženými koňmi. První shoz jsme takhle provedli na Moravě u Nového Města na Moravě, Radomír Luža a jeho skupina dostali polovinu, druhou jsme dali sovětským partyzánům, kteří tam v okolí žili v zemljankách. To byl první náš shoz. Bylo tam kolem stovky lidí.

Kolik těch shozů celkem bylo?

Udělali jsme čtyři. Já s Nechanským. Pak v Praze už jsme bohužel nezrealizovali ani jeden shoz. ?Proč jste z Moravy odešli do Prahy? A jak jste se tam dostali? To bylo nejhorší, co jsem zažil. Na Moravě byly čtyři radiostanice, v Praze žádná. Jedna se tedy měla přesunout do Prahy. Měl jít kapitán Hromek, ale on byl takový hádavý, proto jsem řekl, neblázněte, vždyť on se tam bude s každým hádat. Tak jsem šel já s Nechanským.

V Praze byla Zpravodajská brigáda, skupina mladých lidí, a ti nám měli zajistit dopravu do Prahy. Vlakem to nešlo, protože na nádražích byly přísné kontroly. Přesvědčili proto jednoho německého pracovníka Todtovy organizace, který jezdil po trase Vídeň–Praha, aby pomohl převézt dva lidi do Prahy, že mu to bude po válce přičteno k dobru. On souhlasil. V Moravské Třebové u vlakového nádraží nás naložil do auta na dřevoplyn a jeli jsme na Prahu.

U Německého Brodu byla uzávěra a dva esesáci a pět vojáků Wehrmachtu. Chtěli doklady. My s Nechanským jsme seděli vzadu, pod nohama vysílačku zakrytou hadry. Řidič jim dal papíry, ty ale nestačily... pak vyndal další, taky to nebylo ono, pak už jsme se rozhlíželi, kam budeme utíkat, jestli se pokusíme prostřílet, ale uvědomili jsme si, že proti sedmi nemáme šanci. Nakonec řidič vyndal nějaký doklad, díky kterému nás nechali jet.

Jak probíhalo vaše působení v Praze?

V Praze jsme přijeli k Veleslavu Wahlovi do Bubenče. Ten nám dal své oblečení, ve kterém jsme byli méně nápadní než v našich vlastních vysokých botách a oblečení vhodném pro pobyt na Vysočině. Přišel k němu ještě jeden muž, který nabídl, že mohu vysílat od něj z domu. Vzal mě tramvají k sobě domů, dal mi klíče a nechal mě samotného. Sám jsem ale vysílat nemohl. Máte totiž sluchátka na uších a nemůžete hlídat okolí. Potom mě odvezli do Kobylis a odtud jsem vysílal celou dobu.

Jaké zprávy jste vysílal?

Co bylo třeba. V první řadě jsme žádali o zbraně. Navrhli jsme asi čtyři plochy pro shoz zbraní, na jedno z těch míst šli členové Zpravodajské brigády, ale letoun nepřiletěl. Divili jsme se, proč najednou nic neposílají. Až po válce jsem se dozvěděl, že Rusové proti těmto dodávkám zbraní zasáhli, protože nechtěli, aby se na území, které plánovali obsadit, dostaly zbraně ze Západu.

Po válce jste zůstal v armádě?

Dostali jsme nabídku zůstat v armádě nebo na ministerstvu zahraničních věcí, na vyslanectvích dělat telegrafistu, šifranta. Asi šest nás šlo do jednoleté vojenské akademie v Milovicích, bylo to na úrovni vojenské akademie. My jako nadporučíci jsme tam strávili jen rok a šli k jednotkám. Když potom přišel rok 1948, tak byli všichni propouštěni a někteří také zavíráni.

Zatkli i vašeho velitele Nechanského. Když probíhal soud s ním, nebál jste se, že si přijdou i pro vás?

On byl v Praze, já v Milovicích, takže jsme se moc nestýkali. V tomto duchu vypovídal i Nechanský u výslechu. Přesto se mě s ním prokuratura pokusila spojit. Když mě vyslýchali na Domečku, vyšetřovací věznici StB, potkal jsem tam jednoho známého z kursu, který nás měl také vyšetřovat. Ptal se mě, jestli jsem znal Nechanského. A já – jistě že znal. A on ježíšmarjá!. A pak už jsem ho nikdy neviděl. Nechanskému dávali za vinu hlavně to, že za Pražského povstání podepsal tu smlouvu s Němci o jejich odchodu z Prahy. Nechanského nakonec v roce 1950 popravili.

A váš proces?

Když na mne nemohli nic najít v souvislosti s Nechanským, zařadili mě při vyšetřování do skupiny generála Karla Palečka, mého nadřízeného z Anglie. Obvinili mě z toho, že jsem nenahlásil údajnou Palečkovu protistátní činnost, a také z toho, že jsem prý věděl o odchodu Štokmana a Bartoše na Západ, a neoznámil to. Dostal jsem u státního soudu obhájce ex offo, který při procesu řekl: „Můj mandant se přiznává.“ A já volal: „K čemu se přiznávám?! Vždyť já nic neudělal!“ Ale nebylo mi to nic platné. Nakonec dostal Paleček devět let a já dva roky. 

Reklama

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE červenec–srpen 2015

  • Zdroj fotografií: archiv Jaroslava Klemeše



Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nejdražší kartička Pokémon TCG se loni prodala v přepočtu za neuvěřitelných 8,2 milionu korun. (ilustrační foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Dostupnost kyslíku bude pro pilotované vesmírné mise klíčová. (foto: NASACC0)

Vesmír

Vydáte-li se do národního parku Inthanon v severním Thajsku, zastavte se ve vesnici Ban Khun Klang. U ní najdete botanickou zahradu věnovanou stromovým kapradinám. (foto: © Topi Pigula - se souhlasem k publikování)

Příroda

(ilustrační foto: Wikimedia Commons, Satyamon1993CC BY-SA 4.0)

Věda
Zajímavosti

Evropští lídři 50. let - Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi (zcela vlevo) býval označován jako prorok či velvyslanec Evropy. (foto: Wikimedia Commons, van Duinen (Anefo), CC0 1.0)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907