Jihoameričtí chápani: Siláci s pěti nohama

28.01.2014 - Marek Telička

Chápani, jedny z jihoamerických opic, mají tak silný ocas, že jej využívají jako jakousi pátou končetinu. Kromě své vlastní váhy na něm udrží i zátěž navíc


Reklama

Chápani společně s vřešťany patří do čeledi chápanovitých (Atelidae). Všechny čtyři existující druhy chápanů žijí v deštných pralesích Jižní Ameriky a všechny jsou vybaveny chápavým ocasem, který je charakteristickým znakem ploskonosých opic Nového světa. Ocas je tak dlouhý a silný, že slouží jako plnohodnotná pátá končetina a chápani jej často využívají při krmení ve větvích stromu. Ocas unese celé zvíře, přičemž dospělí samci váží až 9 kilogramů. A nejen to. Jeden z druhů chápanů, konkrétně chápan vlnatý (Lagothrix lagotricha) má ve své páté končetině takovou sílu, že unese nejen sám sebe, ale údajně by dokázal udržet ještě stokilové závaží. Je tedy mezi chápavými opicemi považován za skutečného siláka. 

Život v pralese

Chápani žijí ve skupinách čítajících 10–45 jedinců. Při shánění potravy se ovšem dělí na menší skupinky o dvou až šesti členech, čímž je zaručena menší řevnivost při krmení. Komunikují mezi sebou nejen hlasově, ale také vizuálními a dotekovými prostředky. Významnou roli při dorozumívání chápanů hraje pach. 

Přirozeným nepřítelem těchto opic jsou některé druhy dravých ptáků a kočkovitých šelem. Hlavním predátorem jsou ovšem lidé, kteří chápany loví nejen jako potravu, ale taky jako ceněnou zásilku ilegálního obchodu se zvířaty. 

Reklama

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Vesmír

Udržování podmořských ropovodů s využitím lidské síly stojí víc než dva miliony korun za jediný den. V blízké budoucnosti by je však mohly značně urychlit a zlevnit autonomní drony.

Zajímavosti

Finští vojáci přeházejí sovětskou hranici poblíž Tohmajärvi v létě 1941. Helsinky deklarovali svoji účast ve válce jako obrannou.

Válka

Jednáte pomalu!

freska Ježíše
kde: Španělsko | kdy: 2012

Freska Ecce homo, kterou v kostelíku nedaleko španělské Zaragozy před více než sto lety vytvořil Elías García Martínez, postupně „opadávala“ vinou vlhkosti. Ministerstvo kultury ji sice hodlalo nechat zrestaurovat, ale v porovnání s tamní důchodkyní Cecilií Giménezovou jednalo příliš pomalu: Vitální osmdesátnice vzala dílo do vlastních rukou a pohřbila historickou malbu pod nánosy nové barvy. Výsledek jejího snažení připomíná mazanici malého dítěte, které si hraje s pastelkami. Památku sice původně čekala oprava, ale z poničeného Ježíše se stala internetová senzace a do města kvůli němu proudí davy turistů – takže zatím zůstává ve zbídačeném stavu.

Revue
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907