Jupiter: Deset nejzajímavějších faktů o naší největší planetě (1.)

12.01.2020 - František Martinek

Jupiter je velmi hmotná planeta, má silné magnetické pole a krouží kolem téměř stovka měsíců. Hvězdáři znají tohoto plynného obra odpradávna, ovšem s nástupem moderní astronomie jsme se o něm dozvěděli mnoho nového

<p>Detailní snímek Velké rudé skvrny pořídila v roce 1979 americká sonda Voyager 1</p>

Detailní snímek Velké rudé skvrny pořídila v roce 1979 americká sonda Voyager 1


Reklama

1. Jupiter je obrovský…

Jupiter představuje největší planetu Sluneční soustavy, zmíněný přívlastek však není zcela výstižný. Hmotnost plynného obra dosahuje 318násobku hmotnosti Země – konkrétně 1,899 × 1027 kg. Ve skutečnosti je Jupiter 2,5× hmotnější než všechny ostatní planety naší soustavy dohromady! Tomu pak odpovídá i tamní úniková rychlost – 59,6 km/s. Pro srovnání: Úniková rychlost z povrchu Země činí 11,2 km/s.

Ovšem na to, jak je Jupiter hmotný, není příliš velký. Pokud bychom dodatečně navýšili hmotnost planety, začala by se smršťovat a vzniklo by mnohem hustší těleso. Astronomové přitom předpokládají, že hmotnost Jupitera bychom mohli zvýšit až čtyřnásobně, a stále ještě by setrval přibližně na stejné velikosti. Porovnáme-li objem plynného obra s objemem Země, zjistíme, že je 1 321× větší.

2. … na hvězdu to však nestačí

Někteří astronomové označují Jupiter za „nepodařenou“ hvězdu, ve skutečnosti však nejde o přiměřený popis. Plynný obr sice – podobně jako stálice – sestává především z vodíku a helia, nicméně nemá dostatečnou hmotnost, aby se v jeho nitru zažehly termojaderné reakce. 

Hvězdy generují energii na základě jaderné fúze atomů vodíku a za extrémní teploty a tlaku vytvářejí helium; při zmíněném procesu se pak uvolňuje velké množství energie v podobě světla a tepla. To vše způsobuje mimořádně silná gravitace. Aby se v nitru Jupitera zažehly termojaderné reakce – tedy aby se mohl stát hvězdou –, musel by být minimálně 70× hmotnější. Pokud bychom dokázali vyvolat srážku několika desítek těles o hmotnosti největší planety naší soustavy, existovala by šance, že vznikne nová stálice. Jupiter však zatím setrvává ve stavu obří plynné planety bez možnosti stát se hvězdou.

3. Rotuje nejrychleji z planet

Navzdory velkému průměru a hmotnosti rotuje Jupiter velmi rychle: Přesně řečeno, při rychlosti 12,6 km/s vykoná jednu otočku kolem vlastní osy za 9 hodin, 55 minut a 30 sekund. V důsledku takto rychlé rotace je přitom na pólech nepatrně zploštělý a na rovníku naopak vyboulený. Rovník planety se tak nachází zhruba o 4 600 km dál od jejího středu než póly. Jinými slovy: Rovníkový poloměr Jupitera činí 71 492 ± 5 km, zatímco polární „jen“ 66 854 ± 10 km. Rychlá rotace rovněž napomáhá při generování silných magnetických polí a přispívá ke vzniku nebezpečné radiace v jejich okolí.

4. Padesát kilometrů vířících oblaků

Jupiter permanentně halí mračna roztroušená v různých výškách v tropopauze. Oblačnost se dělí na světlejší zóny a tmavší pásy rovnoběžné s rovníkem planety. Vzájemná interakce mezi těmito cirkulujícími oblastmi pak vede ke vzniku bouří a turbulencí.

Vrstva nádherných vířících oblaků, včetně pozorovatelných bouří, je pouze 50 km silná. Tvoří ji krystalky čpavku, jež formují dvě odlišné vrstvy oblačnosti: Spodní je tenčí a horní silnější, zato průzračnější. Tmavší materiál zřejmě představují sloučeniny vynášené z větších hloubek, které následně mění barvu při reakci se slunečním ultrafialovým zářením. Složení těchto sloučenin dosud neznáme, podle předpokladů však zahrnují fosfor, síru a pravděpodobně i různé uhlovodíky.

5. Tři a půl století Rudé skvrny

Velká rudá skvrna neboli Great Red Spot (GRS) je asi nejznámějším útvarem na Jupiteru. Stálá anticyklonální bouře, tedy oblast vysokého tlaku, se nachází 22° jižně od rovníku a rotuje kolem svého středu proti směru hodinových ručiček rychlostí až 430 km/h. Jednou dokola se tak otočí za šest pozemských – a čtrnáct Jupiterových – dní. Přitom se zdá, že uvnitř bouře panují nejklidnější podmínky na celé planetě: Rychlost větru tam klesá pod 20 km/h. Oblaka spojená s touto anticyklonou vystupují přibližně 8 km nad horní vrstvu okolních mračen.

Pozoruhodný útvar poprvé identifikoval italský astronom Giovanni Cassini v roce 1665. Ve 20. století už odborníci předpokládali, že se jedná o bouři, jež vznikla v důsledku turbulencí a rychlého proudění v atmosféře planety. Zmíněné teorie pomohla potvrdit sonda Voyager 1, která Velkou rudou skvrnu pozorovala zblízka při průletu v březnu 1979. 

Dokončení: Jupiter: Deset nejzajímavějších faktů o naší největší planetě (2.)

Ještě před třiceti lety by charakteristická formace v atmosféře Jupitera pojala dvě planety o velikosti Země. Podle nedávných pozorování Hubbleova teleskopu (HST) se však smrskla na nejmenší rozměr zaznamenaný při dosavadních měřeních – konkrétně na 16 500 km. Zmenšování GRS sledují astronomové od 30. let minulého století. Historická pozorování z 19. století uvádějí větší rozměr elipsy přesahující 40 800 km. Sondy Voyager 1 a 2, které kolem Jupitera prolétly v roce 1979, dospěly k hodnotě 23 300 km. Na snímcích HST z roku 1995 má bouře průměr 20 950 km a na fotografiích z roku 2009 už jen 17 900 km. Astronomové nevědí, zda oválné „oko“ někdy zmizí úplně. Jsou si však poměrně jisti, že se jinde v atmosféře planety objeví další: Vznik a zánik malých skvrn na Jupiteru pozorujeme neustále.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Koncil v Clermontu. Papež Urban II. zde využil první kruciátu k vlastnímu zviditelnění.

Historie

Král Jiří VI. na inspekci bitevní lodi Duke of York

Válka

Staré známé léky mohou překvapit

Věda

Krabí mlhovina v nepravých barvách. Tato mlhovina, která je zdrojem rentgenového a gama záření, je pozůstatkem po supernově

Vesmír

Přibližná rozloha kráteru Yarrabubba v australské pustině.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907