Jupiter: Deset nejzajímavějších faktů o naší největší planetě (1.)

12.01.2020 - František Martinek

Jupiter je velmi hmotná planeta, má silné magnetické pole a krouží kolem téměř stovka měsíců. Hvězdáři znají tohoto plynného obra odpradávna, ovšem s nástupem moderní astronomie jsme se o něm dozvěděli mnoho nového

<p>Detailní snímek Velké rudé skvrny pořídila v roce 1979 americká sonda Voyager 1</p>

Detailní snímek Velké rudé skvrny pořídila v roce 1979 americká sonda Voyager 1


Reklama

1. Jupiter je obrovský…

Jupiter představuje největší planetu Sluneční soustavy, zmíněný přívlastek však není zcela výstižný. Hmotnost plynného obra dosahuje 318násobku hmotnosti Země – konkrétně 1,899 × 1027 kg. Ve skutečnosti je Jupiter 2,5× hmotnější než všechny ostatní planety naší soustavy dohromady! Tomu pak odpovídá i tamní úniková rychlost – 59,6 km/s. Pro srovnání: Úniková rychlost z povrchu Země činí 11,2 km/s.

Ovšem na to, jak je Jupiter hmotný, není příliš velký. Pokud bychom dodatečně navýšili hmotnost planety, začala by se smršťovat a vzniklo by mnohem hustší těleso. Astronomové přitom předpokládají, že hmotnost Jupitera bychom mohli zvýšit až čtyřnásobně, a stále ještě by setrval přibližně na stejné velikosti. Porovnáme-li objem plynného obra s objemem Země, zjistíme, že je 1 321× větší.

2. … na hvězdu to však nestačí

Někteří astronomové označují Jupiter za „nepodařenou“ hvězdu, ve skutečnosti však nejde o přiměřený popis. Plynný obr sice – podobně jako stálice – sestává především z vodíku a helia, nicméně nemá dostatečnou hmotnost, aby se v jeho nitru zažehly termojaderné reakce. 

Hvězdy generují energii na základě jaderné fúze atomů vodíku a za extrémní teploty a tlaku vytvářejí helium; při zmíněném procesu se pak uvolňuje velké množství energie v podobě světla a tepla. To vše způsobuje mimořádně silná gravitace. Aby se v nitru Jupitera zažehly termojaderné reakce – tedy aby se mohl stát hvězdou –, musel by být minimálně 70× hmotnější. Pokud bychom dokázali vyvolat srážku několika desítek těles o hmotnosti největší planety naší soustavy, existovala by šance, že vznikne nová stálice. Jupiter však zatím setrvává ve stavu obří plynné planety bez možnosti stát se hvězdou.

3. Rotuje nejrychleji z planet

Navzdory velkému průměru a hmotnosti rotuje Jupiter velmi rychle: Přesně řečeno, při rychlosti 12,6 km/s vykoná jednu otočku kolem vlastní osy za 9 hodin, 55 minut a 30 sekund. V důsledku takto rychlé rotace je přitom na pólech nepatrně zploštělý a na rovníku naopak vyboulený. Rovník planety se tak nachází zhruba o 4 600 km dál od jejího středu než póly. Jinými slovy: Rovníkový poloměr Jupitera činí 71 492 ± 5 km, zatímco polární „jen“ 66 854 ± 10 km. Rychlá rotace rovněž napomáhá při generování silných magnetických polí a přispívá ke vzniku nebezpečné radiace v jejich okolí.

4. Padesát kilometrů vířících oblaků

Jupiter permanentně halí mračna roztroušená v různých výškách v tropopauze. Oblačnost se dělí na světlejší zóny a tmavší pásy rovnoběžné s rovníkem planety. Vzájemná interakce mezi těmito cirkulujícími oblastmi pak vede ke vzniku bouří a turbulencí.

Vrstva nádherných vířících oblaků, včetně pozorovatelných bouří, je pouze 50 km silná. Tvoří ji krystalky čpavku, jež formují dvě odlišné vrstvy oblačnosti: Spodní je tenčí a horní silnější, zato průzračnější. Tmavší materiál zřejmě představují sloučeniny vynášené z větších hloubek, které následně mění barvu při reakci se slunečním ultrafialovým zářením. Složení těchto sloučenin dosud neznáme, podle předpokladů však zahrnují fosfor, síru a pravděpodobně i různé uhlovodíky.

5. Tři a půl století Rudé skvrny

Velká rudá skvrna neboli Great Red Spot (GRS) je asi nejznámějším útvarem na Jupiteru. Stálá anticyklonální bouře, tedy oblast vysokého tlaku, se nachází 22° jižně od rovníku a rotuje kolem svého středu proti směru hodinových ručiček rychlostí až 430 km/h. Jednou dokola se tak otočí za šest pozemských – a čtrnáct Jupiterových – dní. Přitom se zdá, že uvnitř bouře panují nejklidnější podmínky na celé planetě: Rychlost větru tam klesá pod 20 km/h. Oblaka spojená s touto anticyklonou vystupují přibližně 8 km nad horní vrstvu okolních mračen.

Pozoruhodný útvar poprvé identifikoval italský astronom Giovanni Cassini v roce 1665. Ve 20. století už odborníci předpokládali, že se jedná o bouři, jež vznikla v důsledku turbulencí a rychlého proudění v atmosféře planety. Zmíněné teorie pomohla potvrdit sonda Voyager 1, která Velkou rudou skvrnu pozorovala zblízka při průletu v březnu 1979. 

Dokončení: Jupiter: Deset nejzajímavějších faktů o naší největší planetě (2.)

Ještě před třiceti lety by charakteristická formace v atmosféře Jupitera pojala dvě planety o velikosti Země. Podle nedávných pozorování Hubbleova teleskopu (HST) se však smrskla na nejmenší rozměr zaznamenaný při dosavadních měřeních – konkrétně na 16 500 km. Zmenšování GRS sledují astronomové od 30. let minulého století. Historická pozorování z 19. století uvádějí větší rozměr elipsy přesahující 40 800 km. Sondy Voyager 1 a 2, které kolem Jupitera prolétly v roce 1979, dospěly k hodnotě 23 300 km. Na snímcích HST z roku 1995 má bouře průměr 20 950 km a na fotografiích z roku 2009 už jen 17 900 km. Astronomové nevědí, zda oválné „oko“ někdy zmizí úplně. Jsou si však poměrně jisti, že se jinde v atmosféře planety objeví další: Vznik a zánik malých skvrn na Jupiteru pozorujeme neustále.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kyjonožec Eurypterus dosahoval délky 1,3 metru. Největší druhy ale dorůstaly až tří metrů.

Věda
Zajímavosti

O zdroji potravy se netopýři nechají poučit nejen od svých nejbližších příbuzných, ale také od příslušníků jiného druhu.

Příroda

Proudy plynu ve spirální galaxii NGC 4321.

Vesmír
Historie

Locusta (vlevo) prý zabila stovky Římanů. Lucrezia Borgia zase patřila k velmi vzdělaným ženám.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907