Kde je voda, tam je život? Nadějné planety a měsíce ve Sluneční soustavě (1)

23.07.2014 - Pavel Koten

Ve Sluneční soustavě existuje spousta míst, kde se vyskytuje voda, a to dokonce ve velkém množství. A dokonce tam, kde byste ji vůbec nehledali: na Merkuru, Venuši i našem Měsíci


Reklama

Pomyslnou hranici výskytu vody ve Sluneční soustavě tvoří pás planetek mezi Marsem a Jupiterem. Harold Levison ze Southwest Research Institute v coloradském Boulderu hovoří o magické hranici nazývané sněhová linie. Podle jeho modelu se jako první vytvořila jádra obřích planet. Gravitačním vlivem Jupitera pak byly do vnitřní části Sluneční soustavy vytlačeny planetky, které na terestrické planety dopravily vodu. Tento model naznačuje, že vnitřní části planetárního systému byly v době jeho vzniku relativně suché, zatímco vnější oblasti obsahovaly poměrně dost vody.

Přes vysokou teplotu dnes vodu nalezneme i tam, kde bychom ji příliš nečekali – na Slunci. Voda tam samozřejmě není v podobě tekuté, ale pouze v plynném stadiu. Nalézáme ji v centrálních oblastech slunečních skvrn zvaných umbra, které mají relativně nízkou teplotu (tj. méně než 3 700 °C). Molekuly vody byly objeveny i v atmosférách jiných hvězd, musí se ovšem jednat o hvězdy relativně chladné.

Merkur a Venuše: V pekelné výhni Slunce

Stabilní podmínky pro přítomnost vody začínají panovat až ve vzdálenostech zhruba jedné astronomické jednotky od Slunce, tedy tam, kde kolem něj obíhá Země. Merkur i Venuše obíhají kolem naší hvězdy nejblíže, a jsou proto vystaveny nejvyšším teplotám. Na povrchu Merkuru dosahuje v místech přivrácených Slunci teplota 470 °C a nejinak je tomu na Venuši, která je sice dále, ale funguje na ní extrémní skleníkový efekt. Přesto však situace není, co se týče vody, tak beznadějná, jak by se na první pohled zdálo.

Na Merkuru jsou v okolí pólů hluboké krátery, na jejichž dno nikdy nezasvítí Slunce. Teplota tam nepřesáhne −160 °C. Pokud by se do nich voda dostala například při dopadech komet (o čemž není důvod pochybovat, protože to tak zřejmě v dávné minulosti fungovalo v celé Sluneční soustavě), mohla by se tam udržet i do dnešních dnů. Naděje vzrostla v roce 1991, kdy astronomové z Kalifornského technologického institutu na základě dat získaných výkonným pozemským radarem zjistili, že se v bezprostředním okolí severního pólu planety nachází vysoce odrazivá hmota. S velkou pravděpodobností se jedná právě o vodu, či přesněji o vodní led. V současné době zkoumá Merkur z blízkosti americká sonda Messenger, která by měla na tuto otázku najít odpověď.

Na Venuši panuje rozsáhlý skleníkový jev, a proto nemůžeme očekávat, že bychom tam nalezli takové ledové skrýše jako na Merkuru, a to dokonce ani v polárních oblastech. Rovněž v tekuté podobě se voda na povrchu nevyskytuje vůbec, byla ovšem nalezena jako součást oblaků. V minulosti jí však na Venuši bývalo mnohem více. Někteří vědci se domnívají, že na planetě zavládl překotný skleníkový efekt, který způsobil, že obrovské množství vody uniklo do okolního vesmíru. Pravděpodobnější vysvětlení však nabízí teorie tzv. hydrodynamického úniku, podle níž voda z Venuše unikala postupně s tím, jak se plynná atmosféra planety vyvíjela a expandovala.

Měsíc plný vody

Na Zemi se voda nachází v atmosféře, ale více jí nalezneme v hydrosféře, především v oceánech. A ještě o něco více jí obsahuje zemská kůra. Zajímavé je, že voda přitom tvoří pouhé 0,02 % hmotnosti celé naší planety.

Solidní zásobárnou vody by mohl být také náš nejbližší souputník – Měsíc. V roce 1994 analyzovali vědci jeho snímky pořízené americkou sondou Clementine a ukázalo se, že v blízkosti jižního pólu našeho přirozeného satelitu se nacházejí hluboké krátery, na jejichž dno nikdy nedopadá sluneční záření. V jejich útrobách by tedy také mohla zůstat voda, kterou tam podobně jako na Zemi či na další planety dopravily komety a asteroidy.

Podle měření spektrometru neseného o několik let později sondou Lunar Prospector by se měla voda na Měsíci vyskytovat ve formě malých krystalků promíchaných s horninou regolitem. Odhaduje se, že množství vody by tam mohlo dosahovat desítek či stovek milionů tun. Její využití pro budoucí lunární základnu či výrobu raketového paliva se přímo nabízí; poslední výzkumy kosmických sond přinesly celou řadu dalších důkazů, že by voda na Měsíci skutečně mohla být.

Mars v centru dění

V posledních letech rudou planetu nepřetržitě sleduje skupina kosmických sond, její povrch křižují robotická vozítka a všechny tyto přístroje přinášejí řadu důkazů o přítomnosti (či minulosti) vody. Z tohoto hlediska se však lidé o Mars zajímali už mnohem dříve.

Vzpomeňme například italského astronoma Schiaparelliho, který na planetě již v roce 1877 objevil ony slavné „kanály“. O tom, že se tam voda nachází i nyní, svědčí několik důkazů. Kosmické sondy naměřily, že v atmosféře planety se vyskytuje vodní pára, i když v množství několiksetkrát menším než na Zemi. Zejména v blízkosti vysokých sopek byla opakovaně zaznamenána oblaka a při východu Slunce je často v údolích, kráterech či pánvích pozorována mlha. A konečně jsou tu polární čepičky. Ty jsou sice tvořeny převážně suchým ledem (tedy CO2), ale když ten v letním období vyprchá, zůstanou zbytky z ledu vodního.

Teprve nedávno přinesla sonda Mars Express snímky, které podle interpretace vědců ukazují moře zmrzlé vody rozprostírající se na ploše 800 × 900 km a dosahující hloubky 45 m. Jeho stáří se odhaduje na 2–5 milionů let a mohlo by se jednat o pozůstatek velké povodně. Před sublimací ochránila led vrstva sopečného popela. A tím se dostáváme k vodě v dávnější minulosti planety. Existuje množství důkazů, že jí zde bývalo nesrovnatelně více.

Řadu důležitých dat přinesly výzkumy roverů Spirit a Opportunity. Ačkoliv první z nich se již odmlčel, druhý pracuje na planetě už od roku 2004. Na různých místech na povrchu i „uvnitř“ zkoumaných kamenů nalezl soli, které podle většiny hypotéz vznikají za přítomnosti vody. Další místa naopak vykazují známky tekoucí vody. V současné době se k výzkumníkům Marsu přidal i rover Curiosity, jehož schopnosti získávat a analyzovat data by měly výrazně předčit předchozí přístroje.

V další části článku se podíváme vodu ve vnějších světech Sluneční soustavy.

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 11/2012

  • Zdroj fotografií: Cygnus.colorado.edu

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Symboly ďábelského zacházení s černošskými otroky byly karabáč z hroší kůže a usekané ruce.

Historie

Samice s mláďaty se brzy ráno vracejí z plantáže zpět do pralesa. Překonat strmý příkop pomáhají mláďatům pošťuchováním choboty.

Příroda
Zajímavosti
Vesmír

Pětikilometrový kráter v Ora Banda vznikl po dopadu tělesa o průměru až 200 metrů.

Věda

Žralok bělavý (zvaný též žralok býčí) je mohutný a velký druh žraloka, známý svým nepředvídatelným a často velice agresivním chováním.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907