Když němé tváře mluví: Lidskou řeč umí napodobit sloni, běluhy nebo tuleni

Slůně Koshik se narodilo roku 1990 v jedné jihokorejské zoo. Prvních pár let života prožilo se dvěma staršími samicemi, ale pak zůstalo po sedm let bez jediného kontaktu s příslušníky vlastního druhu. Ve čtrnácti letech, tedy při nástupu pohlavní dospělosti, začal Koshik vydávat podivné zvuky. Ošetřovatelům chvíli trvalo, než pochopili, co slyší... Slon mluvil! Chobotem vyluzoval zvuky, kterými napodoboval slova zaslechnutá od lidí. Jeho slovní zásoba nebyla nijak úchvatná, ale uměl říct například: „ahoj, sedni si, lehni si, ne, dobře“.

Když slon mluví korejsky

Mladému slonovi šlo porozumět jen s velkým soustředěním. Vynikal v napodobování samohlásek, ale se souhláskami to už bylo slabší. Také zcela jistě nevěděl, co slova znamenají. V každém případě ale šlo o tak výjimečný případ, že se dostal do centra zájmu týmu vědců vedených Angelou Stoegerovou z univerzity ve Vídni. Badatelé chtěli mít jistotu, že slon skutečně imituje lidskou řeč. Museli proto v prvé řadě vyloučit možnost, že by některé zvuky běžně vyluzované slony indickými náhodou připomínaly korejská slova. Nahráli celkem 187 různých zvuků od 22 slonů indických (Elephas maximus) žijících v zoo celého světa a porovnávali je s Koshikovým „slovníkem“. Nenalezli však žádnou shodu. 

Není tedy pochyb, že se slon skutečně naučil imitovat lidskou řeč. Zvládl nelehký úkol. Jeho mozek zpracoval zaslechnutá slova a pak informaci převedl do centra ovládajícího svaly chobotu. Dokázal porovnávat vlastní zvuky se zvukem lidských slov uložených v paměti a měnit aktivitu svalů v chobotu tak, aby se přiblížil „předloze“. Dokonce se naučil měnit frekvenci zvuků, na které je jeho chobot od přírody stavěný, což je ve zvířecí říši výjimečný výkon. V tomto ohledu se Koshik vyrovnal třeba orangutanům bornejským (Pongo pygmaeus), kteří mění výšku tónů svého hlasu tím, že si přikládají ke rtům dlaň nebo utržené listí. Orangutani si tak pomáhají k tomu, aby jejich hlas pronikal pralesní vegetací na větší vzdálenost. 

Proč ale Koshik vůbec začal „mluvit“? Tím si vědci stále nejsou jistí, ale nabízí se jedno vysvětlení, které by mohlo obstát. Sloni jsou společenská zvířata a mláďata žijí v početném stádu s matkou, tetami, bratranci a sestřenicemi. Koshika proto mohla dohnat k imitaci lidské řeči osamělost. Dlouhých sedm let neměl kontakt s jinými slony a žil jen mezi lidmi. Tím, že se naučil zvuky, jež slýchal od ošetřovatelů, se pravděpodobně snažil překonat zoufalý nedostatek společenských kontaktů. 

Varování z hlubin

Mluvící slon není ve zvířecí říši takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Zdatnými imitátory lidských hlasů jsou například velryby běluhy (Delphinapterus leuca). Už ve 40. letech minulého století vědci přistihli volně žijící běluhy při napodobování zvuků vzdáleného dětského smíchu a v akváriu kanadského Vancouveru chovali běluhu, jež se naučila vyslovovat své jméno Lagosi. 

Zřejmě největším mluvkou ovšem byla běluha NOC chovaná v kalifornském San Diegu. Její schopnosti objevili vědci víceméně náhodou. Potápěč, který čistil nádrž tohoto zvířete, zaslechl z ničeho nic pod vodou naléhavé volání: „Ven! Ven! Ven!“ Vyděsil se, že mu hrozí nějaké nebezpečí a rychle se vynořil. „Kdo to na mě volal?“ ptal se hned nechápavě, ale nikdo o ničem nevěděl. „Tak kdo mě volal?“ Všichni kolem jen krčili rameny, když vtom se znovu ozvalo: „Ven! Ven! Ven!“ A hned bylo jasno – volání vycházelo z vody a zvuky určitě vyluzovala běluha. 

NOC se naučila napodobovat lidskou řeč tak, že vypouštěla vzduch přes nosní otvory a modulovala přitom vznikající zvuk jak změnami tlaku vzduchu v nosní dutině, tak i pohybem chlopní, jimiž se dýchací otvory neprodyšně uzavřou při ponoru pod vodu. Také běluha s největší pravděpodobností napodobovala lidskou řeč v zoufalé snaze o komunikaci. Byla ulovena jako mládě v roce 1977 a vyrůstala izolována od ostatních příslušníků svého druhu. Mluvit začala v době dospívání, kdy její potřeba kontaktu podle všeho vrcholila. 

Tulení řeč s bostonským přízvukem

Zatímco běluhy jsou druhem, u nějž je „konverzace s lidmi“ o trošku méně šokující, tuleni obecní (Phoca vitulina) obvykle patří ke zcela „nemluvným“ tvorům. Tuleň Hoover chovaný v americkém New England Aquarium byl proto naprosto výjimečný. I on totiž zvládl některé prvky lidské řeči. 

Hooverův jazykový talent se zpočátku projevoval tak, že to u jeho ošetřovatelů vyvolávalo obavy. Zdálo se jim, že tuleň trpí křečemi, dechovými potížemi a že naříká. V té době byl Hoover skutečně několikrát vážně nemocný a ošetřovatelé připisovali jeho zvláštní chování chorobě. Později ale bylo stále jasnější, že zvíře se učí nové a nové zvuky. Z jednoho hlasového výkonu talentovaného tuleně měli ošetřovatelé i návštěvníci akvária pramalou radost. Hoover zvládl „výkřik“, při kterém „tuhla krev v žilách“. Jeho další pokroky už nikoho nenechaly na pochybách, že se snaží zvládnout lidskou řeč. Naučil se vyslovovat svoje jméno, v jeho slovníku se objevil pozdrav „ahoj“ nebo „ahoj, vy tam“. Uměl se zeptat: „Jak se máte?“ nebo nekompromisně poručit: „Vypadni odsud!“ 

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat: Vidím se, tedy jsem!

Někteří lidé byli dokonce přesvědčeni, že v Hooverem vyslovených větách poznávají typický bostonský přízvuk. To však bylo s ohledem na tuleňovy „jazykové schopnosti“ poněkud přehnané. Stejně jako jiným zvířecím „vypravěčům“, i on dokázal mnohem lépe vyslovovat samohlásky než souhlásky. Rovněž spojoval slova do jednoho souvislého proudu, takže jeho vyjadřování tak trochu připomínalo řeč těžkého opilce. 

I v tomto případě jsou vědci přesvědčeni, že se za snahou tuleně napodobovat lidskou řeč skrývá zoufalá nenaplněná potřeba komunikace s příslušníky vlastního druhu. Jako mládě vyrůstal Hoover sám jen v kontaktu s ošetřovateli a i později sdílel nádrž s výrazně mladšími tuleni, s kterými si moc nerozuměl.