Když vášeň zabíjí: Syfilis zabila císaře, ruské cary, vůdce bolševiků i dva papeže

Odvrácenou stránku promiskuitního chování představují pohlavní choroby. Než lidstvo zahájilo boj proti viru HIV, znamenala největší hrozbu nákaza syfilidou. A ani dnes nemáme vyhráno

21.04.2020 - Barbora Jelínková



Nebyla to veselá zpráva. „Objevila se nová, dosud neznámá choroba, která se vplížila do Čech. Postihuje mocně tělo a nazývají ji francouzskou nemocí,“ lze se dočíst v kronice Litomyšle z roku 1496. Jde o jedno z prvních doložených svědectví o přítomnosti syfilidy na našem území. Tehdy však ještě kronikář nemohl použít dnešní pojmenování nemoci, neboť se rozšířilo až o několik desítek let později. Jeho autorem se stal renesanční lékař Girolamo Fracastoro: V roce 1530 napsal báseň o řeckém pasáčkovi Syphilovi, který se odmítl klanět bohu Apollonovi, načež ho stihl trest v podobě nechvalně známých příznaků. 

Fracastoro se chorobou, jež se později proměnila v druhé nejobávanější onemocnění hned po moru, mohl začít systematicky zabývat jako jeden z prvních evropských lékařů. Jeho předchůdci ji totiž ještě neznali – až do konce 15. století se na starém kontinentu s největší pravděpodobností nevyskytovala. 

Dárek z Nového světa

Jméno francouzského krále Karla VIII., který usedl na trůn již ve třinácti letech a zemřel v pouhých sedmadvaceti, obvykle učebnice dějepisu opomíjejí. V dlouhé řadě panovníků Francie skutečně nevynikal žádnou zásadní státnickou zásluhou. Připsal si ovšem jiný, i když nikterak úctyhodný důvod, proč bychom na něj neměli zapomenout: V roce 1495 shromáždil dvacetitisícovou armádu a vyrazil dobýt italskou Neapol. V souladu s tehdejším zvykem nechyběl v jeho doprovodu zástup čítající údajně stovky, ne-li tisíce prostitutek.

Město se vzdalo 22. února 1495, ve čtyři hodiny odpoledne. A právě zmíněný okamžik se dnes označuje jako „hodina syfilidy“, tedy počátek úspěšného tažení nemoci evropským kontinentem. Do Neapole se dostala spolu s flotilou Kryštofa Kolumba, která ji pravděpodobně přivezla z nově objevené Ameriky, a Karel VIII. se svou armádou nevědomky zahájil šíření choroby. Francouzští vojáci se v opojení z vítězství oddávali hýření a sexu, načež se vraceli domů a kdekoliv se zastavili, nechávali po sobě neviditelnou památku v podobě mikroskopických zárodků smrtelné nákazy.

Nemoc všech

Nikoliv náhodou tudíž kronikář Litomyšle připojil k tehdy ještě záhadné bezejmenné nemoci přívlastek „francouzská“. Zároveň však nepřekvapí, že Francouzi vinu na šíření nákazy odmítali, takže přišli s označením „neapolská nemoc“. V roce 1497 se syfilis dostala do Londýna a zůstávalo jen otázkou času, kdy zachvátí celý kontinent. Brzy kosila své oběti po statisících, přičemž se nevyhýbala prostému lidu ani královským dvorům. 

Záliba v postelových hrátkách se stala osudnou i řadě šlechticů. Podle českého historika Otto Plachta žilo u nás v rozmezí let 1557–1615 celkem 69 starých rodů, přičemž 37 z nich do roku 1615 vymřelo právě kvůli syfilidě. Do roku 1654 potkal stejný osud ještě dalších 17 rodů, takže jich během pouhých sto let zbylo v českém království pouze patnáct.  

Nejdřív soucit, pak izolace

Mezi lidmi narůstala panika, lékaři si nevěděli rady a o původci extrémně bolestivé nemoci netušili vůbec nic. Souvislost s promiskuitním životem jim zpočátku unikala a panoval názor, že jde o boží trest za narůstající prostopášnost a kacířství. Mnohá města reagovala zaváděním opatření, jako byl zákaz klení či hraní v kostky – pochopitelně s mizivým účinkem. 

Přístup k postiženým se v průběhu let měnil: Zpočátku se jim dostávalo spíš soucitu a na mnoha místech byli osvobozeni od daní. Když ovšem začalo být jasné, že se nemoc přenáší sexuálním stykem s nakaženou osobou, náhle se z nich stala hrozba. Řešení znepokojivého rozmachu vředovité choroby tak mohlo spočívat v izolaci pacientů. Museli se proto uchylovat do leprosárií – míst určených pro shromažďování jedinců postižených leprou, jejíž prvotní příznaky syfilidu částečně připomínaly.

Neúčinné řešení

Už kolem roku 1420 sloužil jeden takový špitál malomocným za Poříčskou bránou u Prahy a později se rovněž proměnil v útočiště pro postižené „francouzskou nemocí“. Pod dohledem duchovních (nikoliv lékařů) tam museli vyčkat, než se zhojí zanícené vředy charakteristické pro první stadium choroby. 

Šlo nicméně o zcela neúčinné řešení, neboť vymizení boláků ve skutečnosti neznamená vyléčení, ale pouze přechod do druhé fáze. Ta je zpočátku latentní, přichází až s odstupem několika týdnů či měsíců a její symptomy bývají mnohem nepříjemnější (viz Doživotně poznamenaní). Takto postižení lidé už proto byli nemilosrdně vyháněni pryč z města, načež zpravidla záhy umírali. Paradoxně tak ovšem měli štěstí v neštěstí, protože se nedožili třetího stadia choroby…

Šílenství a vpadlý nos

Nástup třetí fáze trvá až dvacet let, ale nemoc se pak projeví v celé své děsivé šíři. S plnou silou může zasáhnout všechny části těla, včetně kostry a mozku. Nakažený nešťastník tak nezřídka zešílel, nebo přinejmenším vykazoval jednoznačnou změnu osobnosti. 

Nálezy kosterních pozůstatků nebožtíků, kteří prodělali syfilidu až do třetího stadia, poskytují jasný obrázek: V muzeích po celém světě lze spatřit lebky připomínající dřevo prožrané červotočem, s chybějícími zuby či vpadlými nosními přepážkami a čelistmi. Ušetřeny nezůstaly ani dlouhé kosti – destrukce mohla dosáhnout tak obludných rozměrů, že se proměnily ve zhroucené sloupy bez vnitřní dutiny. 

Léčba jedem

Jakmile bylo jasné, že jdou syfilis a pohlavní styk ruku v ruce, zrodilo se pořekadlo „jedna noc s Venuší, celý život s Merkurem“. Latinský výraz „mercurium“ totiž označuje rtuť, která se začala experimentálně používat k léčbě jako jedno z prvních řešení. Lazebníci ji nejprve aplikovali na vředy ve formě masti. Například jistý dochovaný recept zahrnuje směs vepřového sádla, vavřínového a škorpionového oleje, popela z vinné révy a dvou uncí rtuti. Později slavný švýcarský lékař Paracelsus vynalezl rtuťové pilulky pro ústní podání. 

Použití rtuti však bylo nejen neúčinné, nýbrž dokonce škodlivé. Jedovatý kov totiž vyvolává v organismu nezvratné změny a jeho hromadění ve tkáních vede dřív či později k nevyhnutelné smrti – kterou ovšem v daném případě bez ohledu na to zapříčinila syfilis.

Terapie k ničemu

Vedle rtuťové terapie se lékaři uchylovali také k dalším, nicméně obdobně neúčinným experimentům. Kromě oblíbeného pouštění žilou či vyhladovění šlo například o potní lázně: Postižený se na třicet dní zavřel v utěsněné místnosti s parní lázní s cílem vypotit maximum tekutin. Jako bezpředmětné se v následujících staletích ukázaly snahy o vývoj očkování, kdy se nemocným aplikoval hnis ze syfilitických vředů. 

Na účinný lék lidé čekali až do roku 1910, kdy německý chemik Paul Ehrlich vyvinul prostředek proti infekcím známý jako salvarsan. Stalo se tak pět let poté, co jeho krajané Fritz Schaudinn a Erich Hoffman v laboratoři úspěšně identifikovali bakteriálního původce syfilidy a nazvali jej Treponema pallidum. Přesto trvalo ještě dlouho, než se podařilo objevit spolehlivé antibiotikum. 

Čekání na penicilin

Ačkoliv si syfilidu běžně spojujeme s dávnou minulostí, závažný problém představovala ještě na počátku 20. století. Způsobila značné ztráty například během první světové války – jen v americké armádě vedla k propuštění deseti tisíc vojáků – a vlády jednotlivých států šířily osvětové letáky varující před lehkovážnými sexuálními praktikami. 

V roce 1927 odhalil rakouský lékař Julius Wagner-Jauregg zajímavou souvislost mezi syfilidou a malárií. Ukázalo se, že při nákaze tropickou horečkou se projevy první z chorob zmírní. Experimentálně proto syfilitické pacienty nakazil malárií a následně ji standardně vyléčil chininem. Objev mu vynesl Nobelovu cenu za medicínu a pomohl překlenout dalších dvacet let, než se podařilo definitivně ověřit a schválit účinnost penicilinu. Ten se běžně používá dodnes a spolehlivě si s nemocí poradí již v raném stadiu.

Vyhráno ještě nemáme

Nezahájí-li se však léčba včas, lze se i v dnešní době setkat s děsivými příznaky, jimiž trpěli naši předkové. Neléčená forma s sebou nese riziko až 58% úmrtnosti. Každoročně se diagnostikuje na šest milionů nových případů a jejich počet po krátkodobém útlumu od přelomu tisíciletí znovu narůstá. Celých 90 % nákaz se vyskytuje v zemích třetího světa, přičemž rizikovou skupinu tvoří především homosexuální muži. 

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

K největším hrozbám navíc patří přenos z matky na dítě. I žena nakažená syfilidou totiž může otěhotnět a pak velmi pravděpodobně porodí potomka více či méně postiženého příznaky, jež ohrožují život. Světová zdravotnická organizace uvádí, že v roce 2016 bylo na světě až milion těhotných s uvedenou diagnózou. Zároveň jde globálně o druhou nejčastější příčinu narození mrtvého dítěte. 

Doživotně poznamenaní

Původcem syfilidy je bakterie Treponema pallidum. Po proniknutí do organismu vyvolá zánět drobných kapilár, což vyústí ve vznik bolestivého vředu většinou v oblasti genitálií, který však po pár týdnech sám vymizí. Druhé stadium následuje s odstupem několika týdnů, kdy se nemoc rozšiřuje po celém těle. Navenek se projevuje vyrážkou a příznaky připomínajícími chřipku, jako jsou únava, zvýšená teplota a bolest kloubů. 

Pokud se nezahájí léčba, následuje přechod do latentní fáze: Choroba zůstává následujících 10–20 let skryta, než nastane třetí, obzvlášť zákeřné stadium. Pak již může být postižen takřka kterýkoliv orgán, ale nejčastěji se jedná o neurologické a kardiovaskulární projevy. Nervová forma syfilidy zasahuje míchu, takže má nemocný potíže s chůzí a orientací nebo částečně ochrne. Nezřídka se objevují také závažné psychické potíže a dále vznikají charakteristické kosterní deformace provázené velkými bolestmi, jež se údajně ozývají zejména v noci. 


Nemoc tisíce jmen

Syfilis si v minulosti vysloužila celou řadu přezdívek, přičemž zpravidla platilo, že co jazyk, to odlišný název. Daný národ ji obvykle spojoval se jménem nepřátel, takže pro Turky šlo o nemoc křesťanskou, Indové jí dali přívlastek „portugalská“, v Polsku ji znali jako ruskou a v Japonsku zas coby čínskou.

Než se vžil původně básnický výraz „syfilis“, hovořilo se také o velkých neštovicích či venerickém moru, podle vředu, jenž se v první fázi objevuje na pohlavních orgánech. Český název „příjice“ navrhl v době národního obrození Antonín Jungmann, bratr známějšího lingvisty Josefa. Vycházel ze slovanské mytologie, kde si vypůjčil jméno bohyně lásky Prije. Dodnes lze narazit i na latinské slovo „lues“, tedy zřejmě zkrácený pojem „metalues“, ve významu „nákaza“ či „hnis“. 


Další články v sekci