Kohoutí zápasy: Vysoké sázky, tradice i jedovaté ostruhy

23.05.2013 - Martin Sivák

Lomoz diváků je nepředstavitelný. V aréně je jen rozhodčí a dva sokové. Boj je odstartován. Dva páry křídel se zakousnou do vzduchu a ostruha se zaryje protivníkovi hluboko do masa. Toho dne je ve vzduchu poprvé cítit krev


Reklama

Zraněný kohout se ale tak lehce nevzdá. Od přírody totiž mají velmi silný teritoriální pud (ne nadarmo se říká, že dva kohouti se na jednom dvorku nesnesou). Kohouti se do sebe opět pouštějí s ještě usilovnější vervou. Diváci povzbuzují každý svého favorita a peří lítá vzduchem. Po třiceti sekundách je ale jasné, že raněný kohout dnes po svých už neodejde. Rána je hluboká a ztráta krve je znát. Už se ani nedokáže postavit na nohy a rozhodčí zápas ukončuje.

Zatímco sázkaři vyplácejí sázky a krev prvního nešťastníka se vpíjí do hliněné podlahy, dva další majitelé kohoutů věří, že dnes budou mít úspěšný den. Před zápasem jsou každému kohoutímu bojovníkovi připevněny na zadní část nohou pořádně ostré ostruhy – jedno dobře mířené seknutí a je po všem.

Zdá se vám to kruté? Tak to raději nechoďte na kohoutí zápasy na Filipínách. Tady se totiž ostruhy ostré jako břitva ještě navíc pokapávají jedem! Kohouti, kteří se v této aréně utkávají na život a na smrt, rozhodně nevypadají jako ti, které si pamatujete z babiččina dvorku. Jsou větší, mohutnější a svalnatější. Jejich majitelé se o ně starají s pečlivostí, která vysoce převyšuje jejich péči o rodinné příslušníky. Ještě narychlo promasírovat nohy kohoutího šampiona a už už ho vpustit do ringu. Řev sázejících znovu nebere konce. Rozhodčí dává znamení a další kohoutí tanec smrti začíná…

Kohoutí zápasy. Krvavá zábava, kulturní tradice s tisíciletou historií nebo jen továrna na peníze? My v Evropě máme jasno. Souboje kohoutů jsme odsoudili jako týrání zvířat, pro které v moderní společnosti není místo. Vláda v Dili ve Východním Timoru se nato ale dívá úplně opačně.

Ať žijí zápasy!

Postavit kohoutí zápasy mimo zákon, ano, nebo ne? Tak taková otázka východotimorským zákonodárcům vůbec nepřišla na mysl. Zakazovat se nebude nic! Naopak se musí vymyslet, jak kohoutí zápasy zorganizovat tak, aby se staly turisticky atraktivní ukázkou národní kultury. Jinými slovy, dostat je konečně pod kontrolu státu. Pomoci tomu mají pravidla pro sázkaře, která vláda nedávno zavedla. Místní populární krvavý sport je totiž oblíbenou příležitostí k hazardu. „Vláda plánuje vybudovat infrastrukturu, díky které budou moct jednotlivci nebo organizované skupiny pořádat kohoutí zápasy,“ vysvětluje ředitel inspekce her Miguel Lobato. Milovníci této krvavé kohoutí zábavy usilují o to, aby ji úřady začaly podporovat. A to jako tradici, která přiláká turisty. A na toto ministerstvo slyší. Jistě není nutné zmiňovat, že ochránci zvířat už o něco méně.

Ve Východním Timoru to ale nikoho nepřekvapuje. Tady totiž vyvolává horkou krev něco docela jiného. Pro tyto muže jsou kohoutí zápasy celoživotní vášní a nepovažují je za nic menšího než za velkolepé umění. Proto je pohoršuje, že se vláda o kohoutích zápasech vyjadřuje jako o hazardní hře, kterou je třeba regulovat. Když navíc zlegalizovala sázení na kohoutí zápasy, pro fanatické zastánce kohoutích zápasů to byla urážka toho nejhrubšího zrna. Vždyť o peníze tady přece vůbec nejde! „Není to přece moje zaměstnání, nevydělávám si tím. Dělám to jen pro potěšení, jako svého koníčka. Také do ringu nechodím každý den, ale jen o sobotách a nedělích, ve svém volném čase,“ rozčíleně vysvětluje Bernardino Soares, jeden z majitelů kohoutího šampiona. „Podle mě by ministerstvo turistiky mělo kohoutí zápasy nechat v soukromých rukou. Jen by mohlo vymyslet nějakou formu zdanění,“ navrhuje Soares možné řešení do budoucna.

Pravdou ale je, že se v kohoutích zápasech točí velké peníze. Ve zchátralé aréně v hlavním městě Východního Timoru v Dili se za jediný den odehraje víc jak padesát soubojů na život a na smrt, přičemž sázky se šplhají až k jednomu tisíci dolarů. To je částka, která pro ty nejchudší Timořany, představuje celoroční výdělek. Sázet na kohouty se podle zákona smí. Trnem v oku jsou ale vládě další hazardní hry, které se v arénách provozují. Nejčastěji karty a ruleta.

Od rváčů k nosnicím

Pokud teď kroutíte nevěřícně hlavou, nadšení pro do krve se drásající klubko kohoutů nedokážete pochopit a fanoušky těchto zápasů považujete za barbary, patrně budete překvapeni – kohoutí zápasy totiž byly vyhledávanou podívanou i v našich evropských končinách.

Pravděpodobně už někdy před pěti tisíci lety si asijští domorodci povšimli bojovnosti kohoutů. Právě z Asie si to pak domestikovaní kurové namířili přes dnešní Pákistán do Mezopotámie a Říma (asi v době 500 př. n. l.). Kohoutí zápasy se tak staly oblíbenou zábavou již v době antického Řecka a Říma. Za Julia Ceasara byla dokonce chována přímo pro zápasy bojová plemena a bylo přísně zakázáno, aby tito kohouti skončili na pekáči jako potrava. A ani ve středověku jste za kohoutími zápasy nemuseli daleko. Angličtí panovníci a zákonodárci si tento druh podívané hodně oblíbili.

Kolem roku 1850 už ale byly kohoutí zápasy ve většině evropských zemí (dokonce i v Anglii) zakázány. Zákaz byl velmi tvrdě prosazován a hrozily za něj vysoké sankce. Chov bojovných plemen tak přestal mít smysl a bylo načase to změnit – z bojovníků se začala šlechtit výstavní a ryze užitková plemena.

V Evropě jen ve Francii

Kohoutí zápasy jsou tak dnes fenoménem hlavně v latinské Americe − populární jsou v Mexiku, Peru nebo Brazílii. Stejně dlouhou tradici, ne-li delší, mají ale zápasy i v Asii. Dnes se kohoutí zápasy (mnohdy nelegálně, ale za pořádného přivření oka místní policie) provozují například v Indonésii, Malajsii, na Filipínách, v Thajsku, Pákistánu nebo Indii, která je také pravděpodobně kolébkou tohoto sportu. Nutno dodat, že se také v těchto zemích staly lákavým magnetem pro turisty.

Evropa pro tento druh zábavy pochopení už dávno nemá. Zápasy kohoutích šampionů jsou zakázány ve všech zemí. Výjimky se ale najdou. Pokud hoříte touhou spatřit rvoucí se kohouty na vlastní oči, zamiřte do některých francouzských regionů (např. Nord-Pas de Calais), kde mají status tradice. Ve španělské Andalusii a na Kanárských ostrovech byste také uspěli.

  • Zdroj textu:

    Ve spolupráci s redakcí Koření

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikipediae, Food Freedom, Stevensonblog

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Revue
Reklama

Před 29 miliony let dopadl v Libyjské poušti meteorit, který vytvořil spoustu pěkného žlutého skla. Dávní zlatníci je později použili k výrobě šperků pro slavného Tutanchamona.

Vesmír

Marsovské selfie 

Rover Curiosity (anglicky „zvídavost“) přistál na Marsu 6. srpna 2012, s cílem zkoumat tamní klima i geologii a pátrat po stopách vody či živých organismů. Mise měla trvat dva roky, následně však byla prodloužena na neurčito a Curiosity pracuje dodnes. Snímek z 5. srpna 2015 jej zachycuje na úbočí hory Mount Sharp, těsně před navrtáním kamene pojmenovaného Buckskin.

Vesmír

Baron Adolf Erik Nordenskiöld označil již v 19. století Katalánský atlas za „nejobsažnější kartografické dílo 14. století“

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907