Kolumbijské pohoří El Cocuy: Cesta bílými štíty kmene U'Wa

Národní park, jehož celé jméno ve španělštině zní Parque Nacional Natural El Cocuy (zkráceně jen El Cocuy), je po silnici vzdálen asi čtyři sta kilometrů od hlavního kolumbijského města Bogota. Leží v těžko dostupné horské oblasti v relativní blízkosti venezuelských hranic. Krizi sousední země zde zřejmě i kvůli horské hradbě vůbec není cítit. Tomu, kdo se sem vydá, bude mnohem větší problémy dělat zima, jež je na oblast ležící jen šest a půl stupně severně od rovníku dost nezvyklá. Cestu komplikuje i nestálé počasí a značné vzdálenosti.

Noc v podhůří díky blokádě

„Do El Cocuy se dnes nedostanete! V žádném případě ne s námi!“ překvapují nás slova zaměstnankyně dopravní společnosti na bogotském autobusovém nádraží. Nedaří se nám zjistit, zda jde o místní odnož „žlutých vest“, ale dozvídáme se, že horské cesty v kraji, kam směřujeme, zablokovali řidiči nákladních automobilů. Dožadují se prý snížení cen paliv. Řidič s námi nakonec na dlouhou cestu vyráží, ale nezapomene zdůraznit: „Až na místě zjistíme, kam se vůbec dostaneme a kde budeme dnes spát!“

Kolumbijci si z podobných věcí mnoho nedělají a tento jejich přístup k životu je velmi nakažlivý. Nakonec se situace vyvine i pro nás skvěle. Díky blokádě náklaďáků poznáváme podhorské městečko San Mateo se spoustou skvělých lidí, ochutnáme opravdové kakao s domácím tvarohem jako zákuskem a navštívíme místní trh a kavárnu s dokonalým koloritem. I cesta může být cíl!

V kraji pastvin a mléka

Dalšího dne ráno to vzhůru do městeček Güicán a El Cocuy, které jsou vstupními body do hor, trvá ještě několik hodin. V Güicán u i El Cocuy si ještě můžete dokoupit zásoby potravin a bomby do plynových vařičů. Navíc je potřeba se tady zaregistrovat, vyřídit si pojištění pro případ, že by vás museli zachraňovat, a absolvovat krátké školení o chování ve zdejší přírodě. Zaměstnanci stráže národního parku vás zároveň informují, zda je potřeba vzít si místního průvodce – situace se v tomto směru může měnit.

Ke vstupům do národního parku i tak zůstávají alespoň dvě desítky kilometrů. Ty lze projít namáhavě pěšky nebo každý den v šest ráno projet na korbě malých nákladních aut, jimiž domácí mlékárny „lecheros“ svážejí z horských osad čerstvě nadojené mléko. Zároveň slouží jako doprava pro místní a cizince takovýto „taxík“ vyjde v přepočtu na zhruba sto padesát korun za osobu. Cesta s lecheros je mnohem zajímavější a levnější než služby místních „taxikářů“. Exkurze do pracovního koloběhu mlékařů je navíc příjemným zpestřením dne. 

„Chlapi a máte ty papíry na vstup? Aby vás neotočili a neposlali zpátky do města!“ ujišťuje se před startem řidič našeho lechera. Za chvíli už kvílící motor přetíženého autíčka přeruší veškerou konverzaci a nám do vlasů zavane vítr očekávání.

Zem kmene U'Wa

Pohoří tvořené dvojicí rovnoběžných hřebenů, mezi nimiž najdete až sto padesát horských ples, je oblastí s největší ledovcovou masou v Kolumbii. Hory jsou lemovány horským ekosystémem „páramo“, který je charakteristický vysokou biodiverzitu druhů. Nejvyšším bodem parku i celého pohoří Cordillera Oriental, k němuž se řadí, je 5 410 metrů vysoký štít Ritak'uwa Blanco, španělsky Ritacuba Blanco. Jak naznačuje domorodý název „Rita'uwa“, park El Cocuy je úzce spjat s původními obyvateli Ameriky a je posvátným územím kmene U'Wa. Právě oni stojí za skutečností, že značná část parku je dnes pro veřejnost uzavřena. Důvodem tohoto kroku bylo nevhodné chování turistů.

U'Wa, kdysi nazýváni i Tunebo, jsou původními obyvateli lesů severovýchodní Kolumbie a přilehlých částí Venezuely. Svou domovinu, která leží právě zde, – v horách Sierra Nevada del Cocuy – nazývají Kajka-ika nebo Kera čikara. V minulosti dosahovala populace lidu U'Wa dvacet tisíc, dnes v oblasti žije přes osm set domorodých rodin, které mají dohromady kolem sedmi a půl tisíc členů. Domorodí sousedé označují příslušníky tohoto etnika jako „inteligentní lidi, kteří umí mluvit“. Ještě na počátku minulého století bylo možné najít osm klanů U'Wa, z nichž do dnešních dob přežili jen tři: Kubaruwua, Tagrinuwa a Kaibaká.

Svět posvátných bytostí a míst 

U'Wa mají velmi blízký vztah ke své zemi, kterou uctívají jako rodiště a místo života. Neberou ji jako surový materiál, jenž lze jen využívat. Harmonií s přírodou jsou prodchnuté i jejich rituály oslavující zem, vodu, hory a oblohu. V čele jejich panteonu stojí původní stvořitel Jagšowa. V době, kdy existoval, nebyli podle slov dnešních šamanů, nazývaných werdžai, Španělé ani jiní vetřelci. Stvořitel však jejich příchod předvídal a tak učinil dědičnou zem U'Wa nedotknutelnou. Kvůli respektu vůči jiným bytostem a posvátným místům se U'Wa nepřibližují některým místům, například vybraným jezerům.

Nepůvodní obyvatele Ameriky, které nazývají Riowa, považují za nečisté a skutečný U'Wa musí po návštěvě jejich území projít očistným rituálem. Ropě říkají ruiría a považují ji za krev matky Země. Studiu tohoto kmene se věnovalo jen malé množství antropologů. Jediná osoba, která mezi nimi žila a detailně zkoumala jejich náboženství, filozofii a zvyky, byla dnes již zesnulá oxfordská antropoložka Ann Osborn.

Podle slov Kolumbijců se obydlí U'Wa nacházejí na východní straně hor, až několik dní chůze od hlavních horských hřebenů. Hory samotné navštěvují jen zřídka. Mediální ohlas získali díky bojům za ochranu svých území proti těžebním společnostem Shell, Oxy a Ecopetrol, které zde hodlaly těžit ropu. V roce 1999 však kolumbijská vláda vrátila kmeni U'Wa rozsáhlá území, čímž se domorodci spravované oblasti rozšířily z tisíce na dva tisíce dvě stě čtverečních kilometrů. Ropné společnosti se postupně musely svých těžařských plánů na území U'Wa vzdát.

Doliny květů a ptáků

Nástup do dolin Sierra Nevada del Cocuy dlouhými napůl zpevněnými cestami dělá ze značné části zpřístupněných území parku vycházkovou rutinu. To, co se odkrývá za jejich koncem, však lahodí oku i duši. Louky křižované horskými bystřinami, strmé štíty a stráně pestře porostlé horskou květenou ekosystému páramo.

Typickým rostlinným druhem, jenž uvidíte na mnoha místech v Kolumbii jsou „staří mniši“ (frailejones). Těmto vytrvalým, silně chlupatým a částečně dřevnatým rostlinám s hustými růžicemi dlouhých listů se česky říká klejovky (Espeletia). Rostou v horských oblastech od Kolumbie a Venezuely až po Ekvádor a jejich rod zahrnuje přes sedm desítek druhů. Mnohé z nich jsou endemické a rostou pouze v určité oblasti. Dokážou vytrvale vzdorovat rozmarům počasí včetně mrazu a efektivně zadržují vlhkost. Dalším poměrně hojným druhem oblasti je žlutě kvetoucí Draba litamo.

Zdejší údolí však potěší nejen milovníky horských květů. V nízkém porostu se můžete pokochat množstvím druhů lučních koníků a pokud budete mít štěstí, nad hlavami vám zakrouží stále vzácnější kondor andský (Vulture gryphus). Rovněž ohrožený a endemický střízlík orobincový (Cistothorus apolinari) má ve zdejších horách zatím nikým nerušený domov.

Vědečtí pracovníci Andské univerzity v Bogotě při svém posledním výzkumu v oblasti doliny Lagunillas v národním parku El Cocuy popsali téměř pět desítek druhů ptáků, přičemž největší druhové zastoupení měli kolibříkovití (Trochilidae), vlaštovkovití (Hirundinidae) a tangarovití (Thraupidae).

Ochrana a zánik turistiky?

Na centrálním náměstí městečka El Cocuy je k vidění obrovská trojrozměrná mapa národního parku a kdysi populárních túr, která je zároveň fontánou. I na ní je poznat, že hory se turistům zavírají. Výrazné okleštění možností rapidně snížilo počet turistů v oblasti, z čehož místní rozhodně nemají radost. Region je poměrně chudý a každé přilepšení k příjmu je více než vítané. Nejen je, ale i mnoho milovníků hor určitě mrzí, že oblast mezi sedly Cardenillo a Cusirí – východní a nejkrásnější část parku – zůstává prozatím uzavřena.

„To, že se do parku nesmí na koni a hrozí za to pokuta ve výši pěti měsíčních platů, beru. I to, že se turisté musejí chovat podle určitých pravidel a odnášet si veškerý odpad. Ale zakázat téměř všechno nemá význam. A ten, kdo má hory opravdu rád, v nich nic špatného neprovede,“ vyjadřuje svůj názor jeden z domácích obyvatel a dodává: „Chápu, že U'Wa svou přírodu milují, stejně jako většina návštěvníků. Ten největší problém, jímž je tání ledovců, ale stejně žádný zákaz vstupu nevyřeší…“

Ohlédnutí zpět

V překrásném slunečném dni, jaký je ve vysokých kolumbijských horách spíše výjimkou než samozřejmostí, opouštíme El Cocuy. Malý autobus se proplétá klikatou cestou, míjí voňavé pastviny a příjemné lesní tůně. Na samotách, které se občas mihnou po stranách, žijí horalé své nekomplikované životy.

TIP: Peruánské velehory: Dramata pod stěnami Huascaránu

Když bílé hřebeny hor, které bylo dosud vidět v celé jejich kráse, mizí za poslední zatáčkou, člověka se trochu zmocní smutek. Má chuť vystoupit, vydat se zpět a těšit se ze zdejší přírody ještě alespoň pár dalších dní. Hory nad El Cocuy mají v sobě cosi magicky přitažlivého. A je nakonec jedno, na které straně hranic národního parku se nacházíte. Když jste tady, ten pocit prostě stojí za to!