Konec turecké nadvlády na Balkáně

12.06.2014 - Martina Dočkalová

Na počátku 20. století už Osmanská říše dávno nebyla tou velmocí, jejíž vojáci si kdysi troufli na samotnou Vídeň, ale nestabilním státem s ekonomickými problémy a zastaralou armádou. Její evropští sousedé si to dobře uvědomovali. Vycítili, že konečně přišel čas, kdy se můžou nenáviděného tureckého panství na Balkáně zbavit jednou provždy


Reklama

Turecký vliv na Balkánském poloostrově na začátku minulého století nebyl zanedbatelný. Turci až do roku 1908, kdy Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu a Bulharsko vyhlásilo samostatnost, ovládali drtivou většinu Balkánu. Ještě před vypuknutím balkánských válek Osmanská říše v Evropě sahala od Novopazarského sandžaku na pomezí Černé Hory a Srbska, přes Albánii, Makedonii, Thrákii až po východoegejské ostrovy. Osmanská říše však kvůli své zastaralé armádě postupně přestávala disponovat kapacitou k udržení takto rozsáhlého a národnostně pestrého území.

Na území, které Turci spravovali, žili vedle sebe Srbové, Černohorci, Makedonci, Bulhaři, Albánci, Řekové, Turci, Arumuni, Židé a další národy. Některé z těchto národností už měly vlastní státy, jejichž vlády v rámci plánu na osvobození soukmenovců toužily po rozšíření svého území a konečném vytlačení Turků z Evropy. Nejaktivněji si v tomto směru počínalo Bulharsko, které si nárokovalo celou oblast Makedonie. Uvědomovalo si ovšem, že samo se proti Osmanům postavit nemůže, a proto se začalo rozhlížet po případných spojencích.

Bulharská příležitost

V roce 1911 využila Itálie celkového oslabení Osmanské říše a zaútočila na turecké provincie Tripolis a Kyrenaika v severní Africe. Zatímco Italové v konfliktu nasadili nejmodernější bojové prostředky, včetně vzducholodí, Turci veleli arabským kmenům, které stále používaly koně, velbloudy a zastaralé palné zbraně. Bulharsko vycítilo, že jeho soupeř má problémy, a proto urychlilo svá jednání o spojenectví se Srbskem, která do té doby vždy ztroskotala na otázce případného poválečného rozdělení Makedonie. Bulhaři i Srbové si uvědomovali, že v této otázce nejsou schopni dojít ke kompromisu, a tak se šalamounsky dohodli na tom, že po úspěšně dokončené válce jejich územní spor rozsoudí ruský car.

Nic tedy nebránilo tomu, aby 13. března 1912 uzavřelo Bulharsko a Srbsko dohodu o přátelství a spolupráci, která předpokládala vzájemnou pomoc v případě války s Turky. Smlouva obsahovala tajný dodatek o dělení území. Zanedlouho přibyla i vojenská konvence, podle které se Srbsko zavazovalo poskytnout pro společné operace 150 tisíc a Bulharsko 200 tisíc mužů. Tato smlouva se stala zárodkem takzvaného Balkánského svazu, k němuž se sérií dvoustranných písemných i ústních smluv později přidalo také Řecko a Černá Hora.

Balkánský svaz

Balkánské státy nechtěly na mezinárodním poli vypadat jako váleční štváči, a proto hledaly nějakou legitimní záminku k vypovězení války. Obviňovaly Istanbul ze soustřeďování vojsk na hranicích, z vyvolávání různých násilných incidentů a rozněcování nenávisti vůči křesťanům. Kolos v podobě Osmanské říše však na tato „komáří bodnutí“ nijak nereagoval. Turci si až později měli uvědomit, že soustředěný útok miliónů komárů může zabít i statného býka…

Jako první se do otevřeného konfliktu s Turky pustila Černá Hora, která 8. října 1912 vyhlásila Osmanské říši válku. Její armáda poté okamžitě vstoupila na turecké území. Ostatní členové svazu zatím vyčkávali. 13. října 1912 předložil Balkánský svaz Osmanům ultimátum, v jehož několika bodech požadoval okamžité uskutečnění reforem ve prospěch balkánských křesťanů. Když Turci na ultimátum neodpověděli, vyhlásilo 16. října Osmanské říši válku Bulharsko a Srbsko a o dva dny později i Řecko.

Vojska svazu měla nad Turky výraznou početní převahu, podle historika Pavla Hradečného více než poloviční, podle Jana Rychlíka asi třetinovou, a proto rychle postupovala kupředu. Srbská armáda hned po začátku války, v říjnu 1912, obsadila Novopazarský sandžak a pronikla do Kosova. 20. října se vojáci generála Boži Jankoviće zmocnili kosovského Prizrenu a 4. listopadu se spojili v Djakovici s Černohorci, do konce listopadu ovládli největší město sandžaku, Novi Pazar.

Na dobytých územích si Srbové a Černohorci, motivovaní staletou nenávistí k muslimům, počínali velmi brutálně. Zdivočelé srbské jednotky vypalovaly albánské vesnice, vyháněly vesničany z jejich domovů, vraždily zajatce a systematicky ničily mešity. Srbové rychle postupovali Kosovem a Makedonií na jih. Oddíly pod vedením srbského prince Alexandra se střetly s Turky v důležité dvoudenní bitvě u Kumanova (23.–24. října 1912). Bojovalo zde asi 120 tisíc Srbů s přibližně polovičním počtem Turků.

Bitva u Kumanova

Ráno 23. října 1912 u Kumanova bylo mlhavé a viditelnost nízká. Obě armády rozmístily své muže a vybavení a vyčkávaly. Turecký velitel Zekki Paša si mylně vyložil pohyb na srbském levém křídle jako ústup protivníka a v 11 hodin zahájil za dělostřelecké podpory útok. Po počátečních úspěších byli ovšem Turci opět zatlačeni na výchozí pozice. Zekki Paša přesto stále věřil ve vítězství, a tak druhý den zahájil útok časně z rána. Jeho vojáci však byli ve velké početní nevýhodě a neustále ustupovali. Turecké ztráty byly dvakrát větší než srbské. Odpoledne 24. října se ústup vyděšených Turků změnil v neuspořádaný útěk. Mnoho členů osmanské armády dezertovalo. Za nimi zůstával opuštěný válečný materiál, kterého se okamžitě a s chutí ujali Srbové.

Po rozdrcení tureckých vojsk u Kumanova nic nebránilo vítěznému srbskému tažení Makedonií, dva dny po bitvě obsadili Srbové Skopji, nedlouho poté se zmocnili makedonských měst Prilepu, Ochridu a Bitoli. Ještě v listopadu 1912 Srbové vstoupili na dnešní albánské území s cílem získat přístup k Jaderskému moři. Obsadili Tiranu, Lezhe a 29. listopadu významný přístav Drač (Durrës). Černohorci na konci listopadu oblehli Skadar.

Bulhaři ante portas

Bulharská armáda mezitím úspěšně ovládla východní Thrákii, zdejší egejské pobřeží a poloostrov Gallipoli. Část vojska rychle postupovala směrem na Istanbul. Po svém velkém vítězství v bitvě u Lüleburgazu v listopadu 1912, kde bylo zabito nebo zraněno na 40 tisíc Turků, se bulharské vojsko zastavilo u města Çatalca, méně než padesát kilometrů od Istanbulu, a pokoušelo se prolomit poslední tureckou obrannou linii.

Bulhaři i Řekové měli velký zájem na obsazení Soluně (Thessaloniki). Bulharský postup však byl značně zpomalen nutností rozdělit armádu do několika menších celků s různými úkoly. Jak bylo řečeno, část bulharské armády útočila na Turky ze západu a postupovala směrem na Istanbul. Mnoho bulharských jednotek přitom bylo zaměstnáno obléháním východothráckého tureckého města Edirne (Drinopol, Odrin).

Menší část bulharské armády potom ze severu a východu táhla na Soluň. Řecké jednotky mezitím zaútočily na Turky z jihu s cílem získat celý Epirus a co možná největší kus Makedonie. Po krátké bitvě u Jannitsi v blízkosti Soluně 2. listopadu 1912 měla řecká armáda cestu na Soluň zcela volnou, proto vyšla ze závodu o ovládnutí této makedonské metropole vítězně. Řekové vstoupili do města 8. listopadu 1912, pouze několik hodin předtím, než k východnímu okraji města dorazily bulharské oddíly.

Jiná část řecké armády se zmocnila velké části Epiru a 10. listopadu oblehla jeho správní středisko, Janinu. Největších úspěchů dosáhli Řekové na moři. Jejich modernímu loďstvu, vedenému admirálem Pavlosem Kunduriotisem, nemohli Osmané konkurovat. Řekové bez větších potíží obsadili poloostrov Chalkidiki a začali se zabíráním východoegejských ostrovů. Po námořní bitvě u ostrova Lémnos v lednu 1913 Řecko prakticky nemělo v Egejském moři konkurenci. V této bitvě – v níž admirál Kunduriotis velel na legendární řecké vlajkové lodi Averof – Řekové těžce poškodilii dva nejmodernější turecké křižníky a zabili nebo zranili na dvě stovky Turků, přičemž na řecké straně byl zraněn jediný námořník.

Albánci na straně Turků

Na stranu Turecka se přidal jediný balkánský národ: Albánci, kteří se velmi obávali územních požadavků svých sousedů. Albánci v poměrně hojném počtu vstupovali do turecké armády. Část z nich ovšem z této armády brzy dezertovala, když pochopila, že osmanské vedení je využívá pouze ke krytí ústupu svých jednotek a neklade protivníkovi dostatečný odpor. Laxnost Turků přiměla Albánce bojovat jejich tradičním způsobem – podnikat diverzní a guerillové akce proti vojskům svazu a snažit se zpomalit jejich postup.

Když si albánští vůdcové uvědomili, že proti spojeným vojskům okolních balkánských států nemají šanci, rozhodli se zkusit svou situaci vyřešit politicky. Osmadvacátého listopadu 1912 vyhlásili v jihoalbánském přístavu Vlorë samostatnost. Albánské vyhlášení nezávislosti prozatím zůstávalo jen formálním aktem, protože většina území Albánie už v té době byla zabrána spojenci. Albánci spoléhali především na pozdější podporu velmocí při mírových jednáních. A evropské mocnosti, do poslední chvíle nečinné nebo tiše podporující svaz, rozhodně zasáhnout chtěly.

Velmoci zasahují

Obrovské úspěchy Balkánského svazu, jemuž se v neobyčejně krátké době pouhých dvou měsíců povedlo zcela vytlačit Turky z Balkánu (v týlu postupujících spojenců zůstaly jen obklíčené pevnosti Edirne, Skadar a Janina), je totiž značně znepokojily. Rusko nechtělo, aby se Bulhaři zmocnili černomořských úžin, a Rakušanům zase byla proti srsti představa, že by Srbsko konečně mělo získat vytoužený přístup k moři.

Velmoci dokázaly využít tíživé situace, do níž se dostalo bulharské vojsko ve východní Thrákii, a snažily se na Balkáně zprostředkovat mír. Bulharům se totiž stále nedařilo prorazit tureckou obranou hlavního města, vázlo jim zásobování, hrozil hlad a epidemie cholery. Bulhaři tak rádi souhlasili s příměřím, které bylo vyhlášeno 4. prosince 1912.

Mír v Londýně

V polovině prosince začala v Londýně mírová jednání. Balkánský svaz žádal, aby mu Osmané postoupili všechna území v Evropě západně od Enosu (Enez) na Egejském pobřeží, Drinopol měli získat Bulhaři a Egejské ostrovy Řekové. Mírové podmínky spojenců vyvolaly mezi Turky velké pobouření. Odpor proti nim posílill tureckou vůli k obraně. V Istanbulu došlo k dalšímu mladotureckému státnímu převratu a nová turecká vláda požadavky spojenců odmítla. 3. února 1913 byly obnoveny válečné akce. Turecká armáda ve východní Thrákii přešla do protiútoku. Po počátečních úspěších se ovšem opět musela stáhnout. Za sebou nechala dobyté město Edirne. Spojencům se také vzdala Janina v Řecku a Skadar v Albánii.

Situace byla pro Turky neúnosná. 16. dubna proto Osmanská říše znovu požádala o příměří a zástupci všech válčících zemí se opět sjeli do Londýna. Po dlouhých jednáních mezi členy svazu a evropskými mocnostmi nakonec 30. května 1913 podepsaly všechny válčící strany londýnskou mírovou smlouvu. Turecko podle ní ztratilo většinu svých balkánských území, včetně města Edirne. Nová hranice mezi Tureckem a Bulharskem měla vést linií Midye–Enez. Makedonie byla rozdělena mezi Srbsko, Bulharsko a Řecko, sandžak mezi Srbsko a Černou Horu. Velmoci se také podle očekávání postavily za Albánce a rozhodly o vzniku samostatné Albánie.

I když první balkánská válka představovala výrazné vítězství spojenců, přeci jen se londýnská mírová smlouva nezavděčila v podstatě nikomu. Albánci sice získali samostatnost, ale kompromisem vytyčené hranice nového státu zdaleka nezahrnovaly všechny jejich soukmenovce. Řecko a Srbsko výrazně rozšířily svá území, ale nebyly naplněny jejich územní požadavky v Albánii: Řecko nezískalo severní Epirus a Srbsko přístup k moři.

Přestože Bulharsko do války vložilo ze všech balkánských států největší úsilí, vykázalo nejmenší územní zisky. Jeho pocit ukřivdění, vzrůstající rozpory uvnitř svazu a nečekané vystoupení Rumunska s požadavky na bulharské území brzy znovu zažehly válečný oheň na Balkáně. Vše tak směřovalo k dalšímu válečnému konfliktu...

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nejstarší dosavadní doklad o užívání opia pochází z Mezopotámie - 3400 let př. n. l. Sumerové označovali mák setý, z něhož se opium získává, jako „radostnou rostlinu“. Samotný název „opium“  pochází ze starověké řečtiny (ópion) a znamená „šťáva z rostliny“. (foto: Unsplash, Tim Cooper, CC0)

Věda
Zajímavosti

O psy po zesnulé královně Alžbětě II. se podle britských médií bude starat její syn Andrew. (foto: Profimedia)

Revue

Jakýkoliv pokus o dodatečnou úpravu, umazání části textu nebo jeho vyškrábání perořízkem po sobě na ovčí kůži zanechal viditelnou vadu na povrchu. (ilustrační foto: PixabayCC0)

Historie

Příslušníci Wehrmachtu v civilu tráví slunečný den v jedné z francouzských vil. (foto: Wikimedia Commons, Joachim DöhlerCC BY-SA 4.0)

Válka

Neptun na výřezu snímku kamery NIRCam, ze 12. července 2022. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI; Joseph DePasqualeCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907