Reklama


Konstantin Feoktistov: Strasti prvního vědce ve vesmíru (1)

21.11.2015 - Karel Pacner

Když chodil Konstantin Feoktistov do třetí třídy, jeho starší bratr přinesl domů Ciolkovského knihu Meziplanetární cesty. Oba potom dlouho nehovořili o ničem jiném než o výpravách do vesmíru. A Kosťa pojal úkol postavit kosmickou loď za svůj


Reklama

Konstantin Petrovič Feoktistov (*1926 ve Voroněži) si spočítal roky školy, sbírání zkušeností a práce na raketě a lodi a vyšlo mu, že na Měsíc poletí v osmatřiceti letech. V roce 1944 se přihlásil na Baumanovu vysokou školu technickou v Moskvě. V červnu 1949 úspěšně absolvoval dizertací o novém typu proudového motoru.

Začátkem roku 1950 ho poslali na půlroční stáž do Zvláštní konstrukční kanceláře číslo 1 (OKB-1) v Kaliningradu-Podlipkách na okraji Moskvy. Hlavní konstruktér raket Sergej Koroljov však měl do vesmíru ještě daleko, musel vyvíjet bojové střely pro vojáky. Za rok se mladý inženýr hlásil spolu s kolegou k vědecké aspirantuře ve vojenském Vědecko-výzkumném ústavu číslo 4 (NII-4) v Bolševu u Moskvy. Během stáže totiž zjistil, že v tomto hlavním výzkumném středisku raketových vojsk se skupina inženýrů vedená Michailem Tichonravovem zabývá myšlenkou stavět velké rakety. Feoktistov složil zkoušky na výbornou, ředitel ho však odmítl pustit: „Máme málo lidí. Musíme honit plán, kvalitu... Vyloučeno!“ Trvalo půl dne, než ho přesvědčil.

Ve vytoužených Podlipkách

V létě 1951 nastoupil Feoktistov do NII-4. Na jaře 1953 začal přednášet také na Baumanově vysoké škole a koncem roku 1954 dopsal kandidátskou práci. Potom spolu s Glebem Maximovem vypracovali studii o nejvhodnějším výběru místa pro rádiové řízení mezikontinentální rakety R-7, pokud by startovala ze základny Kapustin Jar. Feoktistov dostal za úkol vést skupinu, která vypočítá nejvhodnější dráhy balistických raket, a díky tomu mohl dokonce sledovat první pokusné vypuštění rakety R-7 v květnu 1957 na střelnici Ťuratam (dnešní Bajkonur), které skončilo havárií. 

V prosinci 1957 konečně nastoupil do Podlipek. Dostal se tedy do hlavního střediska budoucího raketo-kosmického komplexu k Sergeji Koroljovovi, což pro mladého inženýra znamenalo počátek naplňování dětského snu – letu na Měsíc. Od ledna 1958 vedl Feoktistov skupinu projektantů, která měla připravit návrh kabiny pro suborbitální let člověka, pro „skok“ do výšky 100–200 km. Po pěti měsících, když se s tematikou dostatečně seznámil, se s kolegy shodl, že jde o zbytečný mezistupeň – bylo třeba vyprojektovat stroj, který vynese člověka na oběžnou dráhu okolo Země tak, aby tam mohl zůstat až deset dnů. Koroljov tuto zásadní změnu přijal. 

Chci letět jako první!

Na jaře 1960 začali sovětští odborníci vypouštět prototypy kosmické lodi Vostok, zatím bez lidí, nanejvýš s pokusnými zvířaty. Ne všechny starty však končily úspěchem a inženýři i technici museli nový stroj v běhu stále dopracovávat. Až když let dvou psíků v srpnu téhož roku ukázal, že se do vesmíru může vydat i člověk, přišel šéfprojektant Feoktistov za Koroljovem a přednesl mu nečekanou žádost: „Sergeji Pavloviči, pošlete do vesmíru mě! Znám raketu, loď, všechny její systémy. Proč riskovat život letce, který se všechny tyto věci musí nejprve učit?“ Vznětlivý Koroljov však vzplanul: „Jak si to představujete? Kosmonaut musí mít železné zdraví! Musí být vynikajícím pilotem!“ V dubnu 1961 se tak vypravil ve Vostoku do vesmíru Jurij Gagarin

Feoktistov nicméně zaujímal stále vlivnější postavení. Koroljov ho vzal s sebou i na jednání s generálem Nikolajem Kamaninem, velitelem kosmonautů, o prvním skupinovém letu. Představitelé letectva trvali na jednodenní výpravě Vostoku 3 a Vostoku 4, hlavní konstruktér je však přebil názorem vůdce: „Nikita Sergejevič Chruščov souhlasí s třídenní expedicí!“

Tři lidé, ale bez skafandrů

V zimě 1963–1964 přišel Koroljov za Feoktistovem: „Myslíte si, že bychom mohli do kabiny Vostoku posadit dva, nebo dokonce tři kosmonauty?“ Projektanti to jednomyslně odmítli, ale přesto se nad návrhem zamýšleli. A potom někoho napadlo, že potřebují úplně nový způsob přistání. Kosmonauti se budou vracet ve své kabině, nikoliv na padácích mimo Vostok jako dosud. Výsadkáři měli speciální zařízení, která zajišťovala bezvadné přistání na padácích i u těžkých tanků. Základem byly motory na tuhé pohonné látky, které se zapnuly, jakmile se tyčový kontakt dotkl země. 

Začátkem února 1964 nařídil Koroljov předělat čtyři kabiny Vostoku na třímístné. Všichni konstruktéři věděli, že tři lidé se tam napěchují jenom bez skafandrů a bude to ohromně nebezpečné. Koroljov ale věřil, že žádná havárie nehrozí. Rekonstrukci strojů řídil šéfprojektant Feoktistov a šéfkonstruktér Oleg Ivanovskij – stejně jako vývoj Vostoků. Nicméně Feoktistov vzápětí hlavnímu konstruktérovi naprosto drze sdělil: „Naši mládenci a já se do toho pořádně pustíme, jenom když budeme vědět, že se tam posadí taky někdo z nás.“ Šéf se tentokrát kupodivu nerozčílil, ale slíbil: „Samozřejmě, v tomhle stroji bude místo nejméně pro jednoho našeho inženýra.“ 

Boj o civilní kosmonauty

Nejtěžší boj proběhl o výběr tří mužů do prvního Voschodu. Kamanin prosazoval tři letce včetně vojenského lékaře. Koroljov počítal tím, že palubní inženýr vzejde od něho. Nakonec si Koroljov vybral: velitel kapitán inženýr Vladimir Komarov a dva civilisté, šéfprojektant Feoktistov a lékař Boris Jegorov. Kamanin zuřil: „Feoktistov nemá dobré zdraví!“ Náměstek ministra zdravotnictví Avetik Burnazjan však vystavil inženýrovi lékařské doporučení. Nakonec Kamanin navrhl: „Tak tedy Komarov–Feoktistov–Lazarev.“ Vasilij Lazarev byl vojenský lékař a Koroljov nesouhlasil: „Lazarev ne, Jegorov!“ 

„Nejsem sportovec, a proto jsem měl určité pochybnosti, jestli budu na takový trénink stačit,“ svěřoval se mi později Feoktistov. „Úroveň fyzické přípravy kosmonautů je poměrně vysoká, přibližně jako u lepších sportovců. To neznamená, že by se tam připravovali na zdolávání rekordů, ale po takovém tréninku snáší srdce a celý organismus přetížení líp, rychle si na ně zvyká a po jeho skončení se zase brzy vrátí do normálního stavu. A tak i když jsem nikdy předtím vlastně nesportoval, absolvoval jsem trénink poměrně dobře.“

Obrovský skandál

Ráno 12. října 1964 bylo na Bajkonuru nádherně. Kosmonauti poprvé letěli do vesmíru bez skafandrů: všichni tři měli na sobě lehké světle modré kazajky, tmavě šedé kalhoty a na hlavách bílé kožené přílby. „Nejlépe nám bylo, když jsme se usadili v kabině a dveře se za námi zavřely,“ vzpomínal Feoktistov. „Může se totiž stát, že v poslední chvíli nebude lékař souhlasit s něčím startem.“

Oba neletce trápila během letu menší kinetóza, nicméně své úkoly se snažili plnit. Po čtyřiadvaceti hodinách v pořádku přistáli. Koroljovovi se nejvíc ulevilo, když mu posádka vrtulníku záchranného oddílu hlásila, že kabina se snáší na dvou velkých padácích. Nikdo z přihlížejících však netušil, že se koule převrhla a trojice sedí hlavou dolů.

Dokončení: Konstantin Feoktistov: Strasti prvního vědce ve vesmíru (2)

Když se pak Feoktistov vrátil do kanceláře, zjistil, že je bez práce – jeho projektanty přesunuli pod jiného náměstka a on měl jezdit po světě, setkávat se s cizinci a dostat status vědeckého pracovníka Akademie věd. Novopečený kosmonaut protestoval a vyvolal „obrovský skandál“, jak to sám označil. V listopadu se nakonec všechno vrátilo do starých kolejí a on mohl opět projektovat stroje.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vikingové pobřeží Severní Ameriky nikdy neosídlili trvale. Země byla příliš vzdálená a nepřátelská.

Zajímavosti

Prvním Čechem, který se umístil na stupních vítězů na olympijských hrách, byl v roce 1900 František Janda Suk.

Historie

I když se nemusíme obávat nedostatku kyslíku, lidstvo by se mělo velmi zamyslet nad znečišťováním atmosféry; jedy, které se už dnes na mnoha místech nacházejí, totiž člověka zahubí snáz než pokles koncentrace životodárného plynu.

Věda

Včely si při sběru nektaru musí zapamatovat charakteristické rysy jednotlivých květin. U květů některých citrusů jim tento úkol usnadňuje obsažený kofein

Příroda
Vesmír
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907