Kosmický výtah: Příští stanice geostacionární dráha Země

Kosmický výtah bude mít podobu lana, které bude nataženo až za geostacionární dráhu. To je jediná dráha, na kterou je možné s jeho pomocí dopravovat náklad: kdybychom jej vyložili níže, neměl by první kosmickou rychlost a spadl by rovnou na Zemi. Tato „stanice“ na geostacionární dráze by měla být ideálně v polovině lana. Jeho druhá polovina by pak sloužila jako „protizávaží“: kdybychom natáhli lano jen na geostacionární dráhu, vlastní hmotností by se „zřítilo“ zpátky.

Jak vyrobit lano?

Právě hmotnost lana je největším technologickým problémem celého projektu: dnes nejsme schopni vytvořit materiál, který by při použití na kosmickém výtahu sám sebe unesl. O nějakém užitečném zařízení ani nemluvě.

Největší naděje se dnes vkládají do tzv. nanotrubiček. Jedná se o formu uhlíku zvanou fuleren. Ta má atomy uhlíku stočeny v jednoatomové vrstvě do mikroskopické trubičky, která je stotisíckrát tenčí než lidský vlas. Jde o extrémně pevný materiál (šedesátkrát pevnější než ocel), navíc lehký – jeho hustota je menší než hustota vody. Nitka z nanotrubiček má takovou nosnost, že udrží i plně naložený nákladní automobil. Problém je, že ani to pro použití na kosmickém výtahu nestačí: vzhledem k délce lana potřebujeme, aby „nitka“ neunesla nákladní automobil, ale rovnou celý vlak.

Levnější doprava

Největší výhodou kosmického výtahu by byla skutečnost, že by „raketa“ nenesla palivo s sebou. Dopravní prostředek by se po laně šplhal na oběžnou dráhu třeba několik dní, ale energii by mohl čerpat například ze slunečních baterií nebo z pozemních či kosmických elektráren.