Krotitelé angličtiny: Na původní verzi Oxfordského slovníku se podílel i chovanec psychiatrické léčebny

Oxfordský slovník angličtiny představuje jedno z největších děl svého druhu, jež kdy lidé vytvořili. Nevznikl by však bez přispění stovek nadšenců, kteří sepisováním jednotlivých hesel strávili i desítky let

04.12.2019 - Barbora Jelínková



Vytvořit slovník neznamená jednoduchý úkol ani v dnešní době, kdy mají editoři k dispozici elektronické pomocníky a mohou se spoléhat na internet či on-line archivy. Tím spíš je k neuvěření, že před bezmála 200 lety našla skupina britských vzdělanců odvahu pustit se do něčeho, co se muselo jevit takřka nepředstavitelně: Rozhodli se zmapovat všechna tehdejší slova anglického jazyka. 

Jejich plán byl vskutku smělý – čtyřsvazkové dílo o odhadovaném rozsahu 6 400 stran chtěli horliví redaktoři pod vedením Jamese Augusta Murraye sestavit do deseti let. Záhy se však ukázalo, že dokončení projektu bude mnohem náročnější: Po šesti letech se dostali teprve k heslu „ant“ neboli „mravenec“… 

Když Murray usedl ke stolu, aby začal pracovat na prvním hesle, bylo mu dvaačtyřicet. Čekalo ho sice ještě 36 roků života, přesto se hotového slovníku nedožil. Zemřel v roce 1915 a mělo trvat dalších 13 let, než ohromná publikace pod názvem A New English Dictionary on Historical Principles spatří světlo světa. Původní myšlenku čtyř svazků museli Murrayovi následovníci brzy opustit – bylo totiž jasné, že angličtina představuje pro tak omezený prostor příliš bohatý jazyk. Lexikon, který nakonec vyšel v dubnu 1928, obsahoval 400 tisíc slov celkem v 10 svazcích

Záznamy po tunách

Nápad na vytvoření slovníku se neobjevil z čistého nebe. Londýnští intelektuálové se od roku 1842 pravidelně scházeli jako tzv. Filologická společnost ustavená za účelem studia jazyků. Její členové se jednoho dne shodli, že existující anglické slovníky nejsou zdaleka dostačující. Jako neúplný shledávali například výčet zastaralých výrazů, chybělo jim podrobnější pokrytí příbuznosti jednotlivých slov či dostatek příkladů obvyklého užívání daného pojmu.  

První myšlenka, s níž si pohrávali, tedy směřovala k doplnění stávajících slovníků. Brzy však bylo jasné, že jen u toho nezůstane, a zapálení lingvisté se rozhodli pustit do mnohem ambicióznějšího úkolu: sepsání vlastního díla. Než ovšem vůbec mohli začít, potřebovali shromáždit dostatek materiálu – tedy záznamy o nejrůznějších kontextech, v nichž se konkrétní slova kdy objevila. 

Devětadvacetiletý Herbert Coleridge byl z trojice prvních editorů zřejmě nejaktivnější. Ve svém domě vytvořil jakousi základnu a vybavil ji regálem s 54 přihrádkami, kam postupně umísťoval lístečky s nalezenými citacemi. Za necelý rok jich měl přes 100 tisíc. Jeho nadšení však bohužel netrvalo dlouho – v pouhých 30 letech totiž podlehl tuberkulóze. Práce, kterou po sobě zanechal, byla sice úctyhodná, ale bez dalších hlav a rukou by ji nikdy nebylo možné dokončit. Proto se jeho kolega Frederick Furnivall rozhodl najmout dobrovolníky, aby s přípravou slovníku pomáhali. Do pročítání veškeré dostupné anglické literatury se během následujících 21 let zapojilo na 800 lidí a v původním Coleridgeově skladu se za tu dobu navršily dvě tuny záznamů. 

Skotský génius

Sám Furnivall, jenž mezitím oslavil už 53. narozeniny, se do sepisování příliš pouštět nechtěl. Proslul svou netrpělivou povahou a monotónní, systematická práce mu zkrátka nevyhovovala. Rozhodl se proto svěřit projekt do rukou povolanějšího: Možností existovala řada, ale volba nakonec padla právě na Jamese Murraye. 

Ten sice opustil školu již ve 14 letech, ovšem nikoliv proto, že by nevykazoval odpovídající studijní výsledky. Naopak – Skotská vysočina, kde přišel v roce 1837 na svět do rodiny nepříliš majetného obchodníka s textilem, dlouho nespatřila tak zvídavého chlapce, projevujícího neutuchající zájem o veškeré vědění a studium jazyků (později tvrdil, že jich více či méně plynně ovládá 32). Už v 17 letech nastoupil jako středoškolský učitel a s akademickou dráhou posléze spojil celý svůj život. 

Hamlet vrací úder

Již coby člen Filologické společnosti obdržel Murray 26. dubna 1878 dopis z Oxfordského univerzitního vydavatelství. Zástupci prestižní vysoké školy se na něj obraceli s dotazem, zda by měl jako renomovaný lingvista zájem podílet se na vzniku slovníku, který anglickému jazyku zatím chyběl. Murray se pochopitelně nerozmýšlel dlouho. Do projektu se vrhl s takovou vervou, že dal dokonce výpověď v zaměstnání, aby jej od psaní nic nerušilo. 

Do přístřešku z vlnitého plechu, který nazval Scriptorium, umístil 1 029 přihrádek na nové záznamy. V novinách potom nechal otisknout inzeráty, jimiž oslovil veřejnost, aby mu pomohla s vyhledáváním citací. Příspěvky ze všech koutů Británie přicházely v takovém množství, že na poště dokonce zřídili speciální schránku pouze pro zásilky adresované na jméno „Mr. Murray“. Údajně jich tam listonoš denně vkládal až tisíc a na sklonku roku 1880 měl již jazykovědec k dispozici 2,5 milionu lístečků. Nejčastější byly citace z děl Williama Shakespeara, konkrétně z Hamleta.

Šílená pomoc

Krátce po zveřejnění prvních výzev začaly do Scriptoria proudit vzkazy podepsané jménem William Chester Minor. Neznámý pisatel se brzy stal vůbec nejpilnějším přispěvatelem – někdy zasílal i víc než sto citací týdně a objem jeho příspěvků by podle Murrayových odhadů vystačil na zmapování celých čtyř století vývoje angličtiny. Pochopitelně jej proto zajímalo, o koho se jedná.

Když to později zjistil, odpověď ho zřejmě poněkud vyvedla z míry. William Chester Minor totiž obýval dvě místnosti v psychiatrické léčebně v Broadmooru, kde strávil celkem 37 let, neboť trpěl paranoií a úzkostnou poruchou. Bývalý americký armádní chirurg se z přemíry stresu v polní nemocnici zhroutil a uklidnění hledal v Londýně, kde však v záchvatu deliria zastřelil nevinného muže. 

Soudce byl shovívavý a nechal ho umístit do pohodlného ústavu, kde měl Minor k dispozici bohatě zásobenou knihovnu. Další svazky mu pak kupovala vdova po zastřeleném, jež pachateli odpustila. Podle pozdějšího vyprávění profesora Murraye, který Minora v Broadmooru navštívil, měl zvídavý pacient průběžně rozečteno 50–60 knih. Oba muži se velice sblížili a po zbytek života zůstali v kontaktu. 

Osudný mravenec

První díl slovníku se ke čtenářům dostal v únoru 1884, tedy šest let po zahájení prací. Výsledky zdlouhavé námahy ovšem leckterého zájemce spíš zklamaly: Kniha o 352 stranách obsahovala „jen“ hesla pod písmeny A–Ant. Prodaly se pouhé čtyři tisíce svazků a příčina malého zájmu tkvěla jistě i v ceně, stanovené na 12 šilinků, což by při současném kurzu odpovídalo 15 300 korunám

Přesto se Oxfordské vydavatelství nenechalo odradit a postupně připravovalo další části. Zpočátku měla každá z nich stanoven rozsah 352 stran, proto se běžně stávalo, že nekopírovala předěly mezi jednotlivými písmeny – například hesla pod C zabrala plných pět dílů. Teprve v roce 1895, když došlo na publikování již dvanáctého svazku, se editoři rozhodli zvýšit frekvenci tisku dalších knih: Nově měly vždy jen 64 stránek a vycházely po třech měsících. Změna přinesla mimo jiné šestinásobné snížení ceny.

TIP: Knihovnice z Readingu objevila stránku z jedné z nejstarších anglických knih

Během půlstoletí, které sepsání první edice zabralo, se jazyk pochopitelně vyvíjel. Takřka okamžitě po dokončení projektu tak mohly začít práce na aktualizovaném vydání. Rozsah díla brzy doznal značných změn: Do roku 1986 slovník narostl čtyřnásobně a dohromady čítal 20 svazků o neuvěřitelných 21 370 stranách. Celkově váží 68 kg a v knihovně zabírá víc než metr. Momentálně se připravuje třetí vydání, které již zůstane pouze v elektronické verzi. Hotovo má být v roce 2037. 

60 milionů slov

První myšlenky na převedení Oxfordského slovníku do elektronické podoby přinesla 80. léta. Tehdejší lexikografové měli ovšem jen velmi omezené technické možnosti: Počítače byly zatím v plenkách, a náročný úkol si proto vyžádal zapojení desítek odborníků ze specializovaných firem, kteří sestavili počítačový systém schopný pojmout obrovské množství dat. Zakázku se podařilo dokončit za pět let. Jelikož však tehdy ještě nebyly k dispozici skenovací metody, musel se celý obsah lexikonu přepisovat ručně. V roce 1992 pak Oxfordský slovník vyšel na CD.


Slovník spisovné češtiny

Autorem koncepce Slovníku spisovné češtiny se stal Josef Filipec, jenž byl spolu s Františkem Danešem rovněž jeho hlavním redaktorem. První vydání z roku 1978 mělo 799 stran, druhé následovalo v roce 1994, třetí o devět let později a v současnosti poslední (tedy čtvrté) vyšlo v roce 2005: Na 647 stranách zahrnuje zhruba 50 tisíc hesel, která doplňuje výklad a také informace o pravopise či skloňování. 

  • Zdroj textu

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci