Kterak zmást lovce: Jaké jsou možnosti ochrany před odstřelovači?

Před úderem odstřelovače se vojáci mohou chránit užitím speciálních doplňků v podobě neprůstřelné vesty či helmy. Vedle toho je rovněž důležité dodržovat základní pravidla bezpečného pohybu – protivníkovi se jednoduše nesmějí prozradit

17.10.2021 - Martin Koller



Palba z pěchotních zbraní (spolu se správnou taktikou) zůstává při boji na krátkou vzdálenost základním faktorem pro získání vítězství. Odstřelovači dovedou zásadním způsobem ovlivnit taktickou situaci na bojišti v rozsahu od týmu po prapor a v některých případech mohou zasáhnout i nepřátelskou techniku. Ve vztahu k ohrožení byly vyvinuty různé druhy ochrany před snajpry, avšak jejich počáteční neviditelnost, jednorázovost a přesnost útoku představuje velký problém. Střelci napadají jak statické, tak pohyblivé cíle na zemi, ve vzduchu i na vodní hladině a často útočí s momentem překvapení a ze zálohy. Ochrana je ve většině případů přípravou či reakcí na předpokládanou akci odstřelovače, nebo její následek. Tuto problematiku obrany a ochrany před odstřelovači lze rozdělit na aktivní, pasivní a jejich kombinaci.

Neprůstřelná vesta a opatrnost

Problematiku pasivní ochrany před odstřelovači můžeme rozdělit na ochranu jednotlivce a skupinovou ochranu. U samostatného jedince se jedná především o jeho osobní balistickou ochranu, kterou obvykle tvoří přilba a neprůstřelná vesta. Vzhledem k výkonnosti odstřelovačských pušek a munice ráže do 8 mm je však jejich účinnost omezená a v případě stále oblíbenějších velkorážných/antimateriálových pušek ráže 12,7 mm bývají následky zásahu podstatně horší. Obecně i v případě, že nedojde k prostřelení vesty nebo přilby, dochází často u zasažených k šoku nebo i zranění od podlitin až po zlomení kostí a poškození vnitřních orgánů kinetickou energií dopadající střely. Voják je v takovém případě vyřazen z boje a další se o něj musí postarat. Nejhorší situace nastane, když střela prorazí přední plát vesty, projde tělem a odrazí se zpět od zadního plátu.

Novinku posledních let představují miniaturní osobní elektronické detektory střelby, které zjistí výstřel, a některé rovněž i směr, odkud vyšel, ale vzhledem k rychlosti letu střely a lidské schopnosti reakce obvykle nepřinesou preventivní efekt. Základním pravidlem ochrany jednotlivce tak zůstává dodržování kázně a pravidel pohybu na bojišti, a to především z hlediska maskování, krytí a pohybu mezi kryty. Důležitá je rovněž eliminace demaskujících faktorů typu zbytečné střelby a použití aktivních infrapřístrojů a laserových dálkoměrů, kouření, topení, hlasité verbální komunikace, používání mobilů se svítícími displeji především v noci atd.

Od maskovací sítě po zadýmování

Prostředky skupinové pasivní ochrany představují především úkryty různého charakteru. Jedná se o obrněná vozidla, stavby všeho druhu, ženijní opevnění a terénní vlny. Dále lze využít porost a neobrněnou techniku, různé bariéry, zástěny a maskovací sítě. Ty se sice dají prostřelit, ale snajpr skrze ně nevidí cíl, takže s velkou pravděpodobností nevystřelí. Účinný prostředek kamufláže představuje také zadýmování prostoru, k čemuž se používají většinou dýmovnice a zadýmovací zařízení specializovaných vozidel.

Rovněž čištěním prostoru kolem základny či jiného stanoviště na vzdálenost až dvou kilometrů se dá výrazně omezit možnost nepozorované činnosti odstřelovače. K vyprovokování odstřelovačů k palbě a k rozptýlení jejich pozornosti slouží figuríny postavené na hlídkových věžích a strážních stanovištích. Důležité jsou akustické i jiné senzorové systémy, jež umožňují detekovat výstřel i místo, odkud byl vypálen, a to se značnou přesností, jako například Pilar, Boomerang a další. Do budoucna nelze vyloučit existenci pasivní elektronické ochrany, jež bude vytvářet falešné obrazy v terénu.

Aktivní ochrana

Eliminace snajpra – buď před výstřelem nebo v reakci na jeho palbu – se dá považovat za aktivní ochranu/obranu. Prevence úderu střelce je velmi složitá. Její základ představuje efektivní průzkum terénu všemi prostředky a příprava na konkrétní bojovou činnost v něm, spjaté s vyhodnocením rizik, jež skýtá konkrétní prostor. Velkou roli hrají z tohoto hlediska i praktické zkušenosti a kvalitní výcvik vojáků všech stupňů, neméně důležitá je secvičenost a úroveň spolupráce v jednotce. Průzkum lze provádět nejen vlastními prostředky, ale rovněž ve spolupráci s vyššími stupni a letectvem. Získané informace mohou být dlouhodobějšího charakteru, ale zvláště neocenitelnými se stávají tehdy, jsou-li předávány okamžitě, což mimo jiné umožňuje srovnání s dřívějším stavem.

TIP: Od kuše po střílející roboty: Dlouhá historie snajperského řemesla

V praxi se jedná především o dvě základní možnosti – aktivní taktiku a využití palebné síly proti odstřelovačům – přičemž oba způsoby prevence útoků snajpra se mohou prolínat a doplňovat. Aktivní taktika se uplatňuje především při pohybu v terénu nebo na komunikaci a spočívá v užití sestavy vozidel a zapojení jejich palebných prostředků. Palebná síla by měla společně s průzkumem a systémovým využitím informací zajistit efektivní eliminaci činnosti střelců a případně je fyzicky zničit. Rovněž lze aktivně proti odstřelovačům použít letecké útoky pilotovanými i bezpilotními prostředky, dělostřelectvo, organickou výzbroj tanků a obrněné techniky, podpůrné zbraně a v neposledním případě vlastní odstřelovače. 


Další články v sekci