Libyjská Leptis Magna: Sláva zavátá pískem

02.01.2015 - Jitka Soukopová

Leptis Magna, hlavní město římské provincie na pobřeží černého kontinentu, představovalo svého času zásadní obchodní křižovatku mezi Evropou a Afrikou. Svědectví o tom přináší jeho starobylé ruiny, jež zůstaly po staletí pohřbeny v písku


Reklama

V době svého největšího rozmachu se římské impérium dělilo na čtyřicet provincií, z nichž každá měla vlastní hlavní město jako správní středisko. Srdcem říše byl Řím a jeho hlavou císař. Z dobytých území přitom proudilo k jeho dvoru exotické zboží – buď jako válečná kořist, nebo v podobě obchodních artiklů. K nejdůležitějším zdrojům cizokrajných produktů nepochybně patřila Afrika. Nejenže odtam Římané získávali otroky, ale pro pobavení lidu si z černého kontinentu houfně přiváželi i divoké šelmy, s nimiž pak v amfiteátrech bojovali na život a na smrt váleční zajatci či otroci.

Město zrozené z dun

Největším a zároveň hlavním městem provincie Afrika se stalo Leptis Magna ležící na území dnešní Libye. Rozkládalo se podél severoafrického pobřeží při Středozemním moři asi sto třicet kilometrů východně od Tripolisu. Blízká Sahara měla na svědomí, že jeho trosky až do 16. století spočívaly pod nánosy písku. Jen tu a tam z dun vykukovaly sloupy a sochy, které obyvatelům okolních vesnic naháněly takový strach, že se místu obloukem vyhýbali.

Za prvními tamními archeologickými nálezy musíme hledat chamtivost Clauda Lemaira, francouzského konzula v Tripolisu. Roku 1683 si všiml nádherných mramorových památek doslova „vyrůstajících“ z písku a později se jeho přičiněním dostaly stovky římských uměleckých předmětů do Paříže, kde skončily v soukromých sbírkách a v muzeích.

Další archeologické práce – o pár století později v době okupace v letech 1911 a 1912 – měly národní charakter. Italové chtěli odkrytím antického města zdůraznit římskou přítomnost v severní Africe již před dvěma tisíci lety. A od roku 1951, kdy se Libye stala nezávislým státem, provádějí výzkum tamní univerzity ve spolupráci se zahraničními odborníky. Velká část města nicméně zůstává nadále skryta v písku.

Chlouba císaře z Afriky 

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. Jeho sláva začala stoupat přibližně od roku 146 př. n. l., kdy se po prohrané válce s Římem začlenilo do impéria a stalo se správním střediskem provincie. Jeho přístav byl nejdůležitějším v Africe a město plnilo funkci nejvýznamnějšího římského dodavatele exotického zboží, ale hrálo rovněž roli obchodní křižovatky. Vypovídá o tom i orientace hlavní ulice, která spojovala přístav s centrem: měřila půl kilometru na délku, dvacet metrů na šířku a na obou stranách ji i lemovalo množství obchůdků. 

Největší slávu, ale zároveň labutí píseň zažilo Leptis Magna v roce 193, kdy se tamní rodák Septimius Severus stal prvním císařem pocházejícím z Afriky (vládl v letech 193–211). Aby uctil rodné město, vynaložil obrovské sumy na jeho zkrášlení. Pracoval na tom tak usilovně, že začalo africké centrum po estetické stránce konkurovat samotnému Římu. 

Náměstí z mramoru 

Město nabízelo vše, co mohli jeho tehdejší obyvatelé potřebovat. Největší důraz se ovšem kladl na estetiku, a stavby tak musely být nejen praktické, ale i krásné. Centrum tvořilo fórum – obdélníkové náměstí obklopené důležitými správními a náboženskými budovami. Jeho původní podobu přetvořil císař Septimius tak, aby přímo oslňovalo – bylo dlážděno mramorem a zdobilo jej mnoho oblouků a soch. Významnou součástí fóra byla rovněž impozantní bazilika o délce 92 metrů, široká a vysoká shodně asi 40 metrů. 

Kromě obchůdků mohli obyvatelé nakupovat na tržnici, a aby prodávající nešidili, museli používat kamennou desku s otvory sloužícími jako oficiální měrky na různé suroviny. Do nich se pak jako do trychtýřů sypalo zrní nebo lily tekutiny, například víno a olej.

Právo na stavbu budov měl nejen císař, ale i řadoví občané, kteří si tak získávali přízeň lidu. Například Hannibal Rufus, bohatý obchodník z Kartága, nechal v Leptis Magna zbudovat divadlo pro šestnáct tisíc diváků. Hlediště přitom jeho stavitelé vyhloubili přímo do skály a akustika byla tak dokonalá, že mohli diváci v posledních řadách slyšet z pódia i tiché mluvení. 

Nepostradatelné domy lásky

Při procházce antickým městem mnohé zarazí mužské přirození v nadživotní velikosti, vytesané do kamenného bloku na rohu dvou ulic. Zmíněný symbol se těšil oblibě zejména u mužské části tehdejší populace – označoval totiž veřejné domy. Římané věděli, že jednu z nejdůležitějších podmínek pro uchování společenské stability v říši představuje uspokojení tělesných potřeb mužů. Prostitutky nepracovaly na ulici, ale pouze ve veřejných domech, které spadaly pod ochranu a kontrolu státu: směly mít otevřeno jen v noci, aby přes den nerozptylovaly pracující občany. 

Všechny „služebnice lásky“ se musely registrovat a ze svých (nepříliš vysokých) výdělků odváděly daně. Prostitutkami se stávaly většinou otrokyně a příslušnice nejchudších vrstev, avšak nezřídka se pod falešnými jmény tajně oddávaly sexuálním hrátkám s klienty i bohaté ženy, které hledaly rozptýlení v nudném manželství. Pokoje ve veřejných domech byly malé, špinavé a vypadaly spíš jako vězeňské cely. Zdi bohatě zdobily erotické nápisy a malby, které měly zvýšit sexuální apetit klientů, ale zároveň sloužily jako katalog služeb a pozic. 

Debaty na latrínách 

K největším vymoženostem Leptis Magna ovšem patřily veřejné lázně z mramoru s nádhernými mozaikami a sochami. Nabízely bazény s teplou, vlažnou a studenou vodou a patřila k nim rovněž tělocvična. Využívali je ovšem jen obyvatelé středních vrstev – bohatí patricijové měli totiž soukromé lázně přímo ve svých luxusních vilách. 

Ve městě, kde v době největšího rozmachu žilo zhruba sto tisíc obyvatel, se vůbec velmi dbalo na dodržování hygieny. Kanalizace přiváděla pitnou vodu z venkova a odváděla špinavou vodu ven z města, což se týkalo i výkalů. Zatímco pro nás je však samozřejmé vykonávat potřebu o samotě, Římané chodili na záchod společně a veřejné – placené – latríny považovali za prostor, kde se setkávali, povídali si a uzavírali obchody. Záchody se nacházely v budově lázní: šlo o obdélníkové místnosti, podél jejichž zdí se táhla dlouhá mramorová deska s otvory v pravidelných vzdálenostech. Tekoucí voda pod nimi odváděla splašky do kanálů a uprostřed místnosti se pak nacházely nádoby s vlhkými žínkami, které sloužily jako toaletní papír. Muži a ženy měli latríny oddělené.

Konec slávy

Za úpadkem města stálo zejména působení přírodních zákonů. Neustálé nánosy pouštního písku, s nimiž si lidé už v 3. století nedokázali poradit, přístav doslova pohřbily. Leptis Magna tak skončilo odříznuto z obchodních tras a již v polovině 4. století zela jeho velká část prázdnotou. Když jej v roce 650 dobyli Arabové, bylo už téměř neobydlené.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: archiv autorky, Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Čingischánovo vraždění udělalo z hedvábné stezky paradoxně bezpečnější místo pro obchod.

Zajímavosti

Skupina trilobitů Ampyx priscus, společně zaplavených bahnem

Věda
Zajímavosti

Vlajky, jež astronauti vztyčili na Měsíci, mohly tamním podmínkám odolávat jen po symbolickou dobu. V přepočtu stály pouhých 650 korun

Vesmír

Babylon dnešní doby

V odlehlých údolích se během staletí vyvinuly stovky etnik s naprosto rozdílnou kulturou a jazykem. Jen s východní části ostrova (tedy nezávislým státem Papua-Nová Guinea) je spojeno celkem 841 různých jazyků a společně se západní Indonéskou půlkou se počet používaných nářečí šplhá k tisícovce. To je asi sedmina všech jazyků světa. Většinou z nich však nehovoří více než 1 000 lidí. Na východní polovině ostrova se proto lidé z různých kmenů dorozumívají prostřednictvím Tok Pisin – směsi místních dialektů a zkomolených výrazů z angličtiny. V západní části je společným dorozumívacím prostředkem indonéština.

Příroda

Ocenění za chemii si odnesl japonský tým, jenž vyzkoumal, že pětileté dítě denně vyprodukuje až půl litru slin.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907