Lidské rituály: Bolest, krev a extáze

20.12.2014 - Jaroslav Petr

Po dávných předcích jsme zdědili dva základní typy rituálů. Jedny jsou celkem nenáročné a podstupují je početné davy. Další představují tvrdou zkoušku určenou pouze úzkému okruhu vyvolených


Reklama

Vzduchem švihne hůl a zasekne se chlapci do kůže na zádech. Hoch nehne brvou. Jen nepatrné zachvění víček prozrazuje potlačovanou bolest. Druhá rána. Třetí. Ze šrámů prýští krev. Dav shromážděný okolo pochvalně mručí. Pak k chlapci přistupuje jeho otec a podává mu pružnou hůl. Bez ohledu na bolest se chlapec napřáhne a udeří. Vrací druhému mladíkovi jednu ránu po druhé. Také tomu se řine z rozseknuté kůže na zádech krev, ale ani on neuroní jedinou slzu. Vesničané vzrušeně rokují. Oba chlapci projevili odvahu i schopnost překonat bolest. Oba prokázali, že už nejsou děti a patří mezi muže. Bolestivý rituál pasteveckých Fulbů z afrického Beninu je však jen jedním z dlouhé řady podobných obřadů.

Mravenčí zkouška

Mladí Papuánci z povodí řeky Sepik zase vstupují mezi dospělé muže s ranami způsobenými bambusovou třískou. Jizvy na hrudi a zádech jim pak po zbytek života připomínají rituál, který symbolizuje, jak člověka polyká krokodýl. K bolestivým krvavým zvykům patří i tetování novozélandských Maorů nebo osekávání zubů, jež praktikují některé indonéské kmeny ve snaze napodobit čelisti žraloka.

Největším peklem procházejí zřejmě mladíci z amazonského kmene Satere-Mawe. Pokud chtějí vstoupit do společenství opravdu silného pohlaví, musí strčit ruce do zvláštních rukavic z listí. V těch jsou však na ně nastraženy stovky mravenců druhu Paraponera clavata, jemuž se přezdívá čtyřiadvacetihodinový mravenec. Tak dlouho totiž trvá nesnesitelná bolest po jeho bodnutí. Mravenci uvěznění v listových rukavicích jsou vydráždění do krajnosti a ruce adeptů indiánské zkoušky dospělosti rozhodně nešetří. Končetiny chlapcům ochrnou a mravenčí jed navíc vyvolává silnou nevolnost, zvracení a dokonce i srdeční arytmii. Pro vstup mezi válečníky kmene musí mladíci absolvovat bolestivou zkoušku během několika měsíců zhruba dvacetkrát.

„Měkké a tvrdé“ zvyky

Rituály ale nemusí být spojeny jen s bolestí a sebezapřením. Tyto nepříjemné pocity lze vystřídat ryze společenskou událostí. Příkladem budiž zpěv národní hymny nebo společná modlitba v kostele, synagoze, buddhistickém chrámu či mešitě. Podle oxfordského antropologa Harveye Whitehouse reprezentují kruté zkoušky dospělosti a společné modlitby věřících dvě odlišné tváře lidských rituálů, které však mají společný cíl – upevnit vztahy ve společnosti.

Běžné a relativně nenáročné masové rituály, jako jsou modlitby, se velmi snadno předávají z pokolení na pokolení. Bez velkých problémů je mohou přijmout i lidé, kteří byli v původním společenství cizí a chtějí se do něj zapojit. Každého z těchto „měkkých“ masových rituálů se člověk účastní sám za sebe, nepotřebuje přímý, bezprostřední kontakt s ostatními. „Tvrdé“ rituály fungují úplně jinak. Obvykle se jich účastní vybraná skupina, například dospívající chlapci. Společně prožívají trauma, což mezi nimi vytváří velmi silná pouta. Podobně pevnou vazbu pak cítí i s těmi, kteří podstoupili stejnou činnost před nimi.

Počátky hledejme v pravěku

Kořeny „tvrdých“ rituálů přitom sahají hluboko do minulosti. Pravěcí lidé žili dlouho v malých skupinkách, jejichž příslušníci spolu prožívali dobré i zlé a často prošli krizovými situacemi. Prožitek a zvládnutí takové krize pak vytvářely mezi lidmi pevná pouta. Podobný jev pozorujeme i v novodobé historii: například američtí veteráni z války ve Vietnamu shodně popisují, že společné zážitky z pekla bojů v džungli stmelovaly muže z malých jednotek víc než cokoliv jiného.

Ne náhodou nacházíme zmíněný typ rituálů u etnik, která žijí podobným způsobem jako naši dávní předkové, přičemž jsou tito lidé tváří v tvář drsným životním podmínkám na sobě závislí. A už vůbec není náhoda, že se podobnými obřady stvrzuje vstup do teroristických buněk nebo náboženských sekt. Existence těchto malých uskupení totiž závisí na bezvýhradné loajalitě členů, kterou poskytují právě „tvrdé“ rituály.

Mrtvoly pod podlahami

Postupem času vyměnili lidé „adrenalinové“ rituály za pokojnější formu. Tato revoluce se zřejmě odehrála v dobách, kdy se naši předci začali sdružovat do větších komunit, tedy v počátcích zemědělství. Pohled na tuto změnu ve zvycích nabízí výzkum jednoho z nejstarších známých lidských sídel – města Catalhöyük.

V mladší době kamenné vystavěli obyvatelé dnešní Anatolie v jižním Turecku domy z nepálených cihel a natěsnali je k sobě jako buňky ve včelím plástu. Město nemělo ulice a do domů se vstupovalo dveřmi ve střeše. Na dvou vyvýšeninách Catalhöyüku žilo v letech 7400–5200 př. n. l. v těsném sousedství pět až osm tisíc pravěkých lidí. Mrtvé pohřbívali pod podlahy svých domů a z výzkumu těchto „domácích hrobů“ víme, že nebožtíci často umírali na těžká zranění, například na zlomeniny lebečních kostí. Z nástěnných maleb pak lze usoudit, že ke zraněním docházelo při lovu velkých divokých turů. Úlovek sice znamenal velkolepou hostinu, ale mnohem důležitější než hody byla štvanice a vlastní lov. Jako trvalou upomínku na tento riskantní adrenalinový zážitek si pak lidé věšeli v obydlích na stěnu lebku s rohy uloveného tura.

S tím, jak se město rozrůstalo, však bylo zapotřebí přejít k činnostem, které mohly sdílet větší skupiny lidí zabývající se pastevectvím a pěstováním zemědělských plodin. V archeologických nálezech z té doby se začíná objevovat například jednotně zdobená keramika – známka toho, že místní obyvatelé nahradili sdílené adrenalinové zážitky společnou kulturou.

Rituály Svazu revolucionářů

Rituály se však nerodily jen v dávných dobách. Jejich vývoj, jaký je patrný u někdejších obyvatel Catalhöyüku, pozorovali vědci ve velmi zrychleném sledu například během povstání proti Kaddáfího režimu v Libyi: vzbouřenci se nejprve sdružovali do malých skupin, obvykle v počtu lidí, kteří se vešli do jednoho auta. Později se z těchto skupinek zformovaly malé oddíly čítající dvacet až čtyřicet mužů a ty se postupem času začaly sdružovat do větších brigád. Vše završilo vytvoření Svazu revolucionářů, v němž se spojilo 236 registrovaných brigád.

S tím, jak skupiny rostly, se začalo jejich vnitřní fungování měnit: k upevnění soudržnosti už nestačily každodenní společné zážitky. A tak začala cvičení, pochody a shromáždění s proslovy, ve kterých velitelé připomínali vzbouřencům společné morální zásady. Povstalci tudíž nepociťovali sounáležitost jen s muži, po jejichž boku riskovali život v boji, ale s každým, kdo s nimi cvičil, pochodoval a naslouchal projevům. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Profimedia, Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Česká verze juggeru zůstává věrná originálnímu postapokalyptickému pojetí, včetně brutálnějších soubojů.

Zajímavosti

Chrám s téměř tisíciletou tradicí hostil v minulosti jen ty nejnadanější žáky.

Zajímavosti

Jsme ve vesmíru sami? A pokud ano, proč nás ještě nikdo nekontaktoval?

Vesmír

Charles Lindbergh, Fred Astaire a Albert Fall. Jejich aféry plnily první stránky amerických novin v první polovině minulého století.

Historie

Za pár týdnů vyjde životní dílo Miroslava Brože ve spoluautorství s Milanem Kopeckým

Válka

Každá červená tečka na snímku satelitu Suomi NPP představuje jeden požár.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907