M50 Ontos: Obrněná „Věc“ se šesti kanóny

15.10.2014

Kdyby se palebná síla obrněných vozidel přepočítávala na jejich velikost, k nejsilnějším by určitě patřil americký prostředek M50 Ontos. Jeho kompaktní konstrukce totiž nesla šest bezzákluzových děl ráže 106 mm a ještě pět kulometů


Reklama

Mezi obrněnými vozidly existuje jedna zvláštní, ne zcela přesně vymezená kategorie, do které patří velmi lehká pásová vozidla, vhodná pro vzdušné nebo obojživelné výsadkové akce. Jako příklad lze jmenovat třeba sovětská bojová vozidla výsadku série BMD, na americké straně to byl např. lehký tank M551 Sheridan. Ze starších typů si pak určitě zaslouží připomínku velice zvláštně koncipovaný prostředek M50 Ontos, jenž se i přes svoji bizarní konstrukci osvědčil a během nasazení ve Vietnamu si získal oblibu osádek.

Rodí se nová platforma

Historie jednoho z nepochybně nejpodivnějších amerických obrněnců začala v roce 1949, kdy jeden z výborů americké námořní pěchoty konstatoval potřebu lehkého obrněného vozidla k ničení nepřátelských tanků. V srpnu a září 1951 navštívili zástupci námořní pěchoty továrny společností Detroit Arsenal a Allis-Chalmers Tractor Division a projednávali tam své požadavky na levný, lehký a vysoce pohyblivý stíhač tanků, jehož podvozek by ale mohl plnit též roli univerzální platformy pro další vozidla. 25. října 1951 získala kontrakt na vývoj fi rma Allis-Chalmers Tractor Division. Záhy se objevilo krycí označení projektu „Ontos“, což řecky znamená „Věc“; sami Američané vozidlu často říkali „The Thing“. Mnoho publikací tvrdí, že nejprve vznikl požadovaný stíhač tanků, od něhož byly potom odvozeny obrněné transportéry (které se sériově nevyráběly), ovšem ve skutečnosti bylo pořadí opačné. Firma Allis-Chalmers zkonstruovala nejprve ony transportéry, jež měly plnit zmíněnou roli univerzálních platforem, a teprve poté na ně instalovala výzbroj.

Obrněné transportéry nesly prototypové označení T55 a T56 a jejich konstrukce byla principiálně shodná, odlišovaly se ovšem délkou. T55 měl čtyři dvojice pojezdových kol a pojmul (včetně řidiče) šest mužů, kdežto typ T56 s pěti dvojicemi pojezdových kol uvezl celkem deset vojáků. První prototyp T55 byl hotov na jaře 1952, v létě se přidal prototyp T56. Celkem však byly zhotoveny pouze dva prototypy od každého z těchto transportérů, protože jako prostředky k dopravě pěchoty byly pro svou stísněnost zhodnoceny jako nevyhovující. Pokračovalo ale původní zadání, které žádalo stíhač tanků. Jako základ byl použit transportér T55, na jehož bázi vznikla série návrhů a prototypů vozidel, koncipovaných jako nosiče bezzákluzových děl. Vzhledem k malým rozměrům „Věci“ bylo jasné, že se musí použít tento druh výzbroje, experimentovalo se ale s počtem. Návrh T164 počítal, že obrněnec dostane čtveřici 106mm děl. Pak vznikly prototypy T165 a T166, z nichž první měl šest těchto kanónů a druhý jeden.

Následoval ještě návrh T167 s dokonce osmi děly, ale ten již nebyl realizován a pro následný vývoj byl vybrán T165. „Věc“ schválena pro výrobu Nejprve se plánovalo použití zcela nového děla, ovšem poté se sáhlo k již existující, resp. právě vyvíjené zbrani T170E1. Šesti kusy bylo vyzbrojeno vozidlo T165E1. Později bylo dělo T170E1 zavedeno do služby jako M40A1C a šest kusů dostalo vozidlo T165E2, jež roku 1953 absolvovalo testy nejen u námořní pěchoty, ale i u armády. Ta se totiž k programu „Ontos“ na krátkou dobu připojila, neboť vnímala vyvíjené vozidlo jako zajímavý průzkumný nástroj, ale její zájem trval jen do roku 1955. Pak od projektu zase ustoupila a vývoj „Věci“ běžel opět pouze na objednávku americké námořní pěchoty. 12. srpna 1955 získala firma Allis-Chalmers kontrakt na 297 sériových vozidel, která obdržela krkolomné oficiální označení „Rifle, Multiple 106 mm, Self-propelled, M50“ a již existující bojové jméno Ontos. Standardně se samozřejmě označovala jen jako M50 Ontos.

Technicko-taktická data M50 Ontos
Osádka3 muži
Délka3,82 m
Šířka2,60 m
Výška2,13 m
Max. rychlost48 km/h
Dojezd240 km

Prostředek byl zaveden do výzbroje námořní pěchoty k 31. říjnu 1956 a výroba běžela do listopadu 1957, kdy byl předán poslední kus. Sériová podoba se až na drobné detaily shodovala s testovanými prototypy T165E2. Ontos byl každopádně velmi charakteristické vozidlo, jež se nedalo zaměnit snad s ničím na světě. Podvozek využíval části podvozkové skupiny armádního výsadkového 90mm samohybného děla M56 Scorpion, avšak byl mnohem kompaktnější. Ontos na délku měřil necelé čtyři metry, byl tedy velký v podstatě jako malé dodávkové auto. Pohon malého obrněnce zajišťoval benzínový šestiválcový agregát General Motors SL12340 o výkonu 108 kW, který přes převodovku Allison XT-90-2 roztáčel přední hnací ozubená kola v pásech. Vozidlo na silnici jezdilo rychlostí téměř 50 km/h a mělo nádrž na 178 litrů benzínu, což zajišťovalo dojezd cca 240 km. Ontos se dokázal bez přípravy brodit do hloubky 60 cm, po krátké přípravě až 150 cm. Korba vozidla převzatá z transportéru T55 měla tvar podivně nakloněného komolého jehlanu a byla zhotovena z oceli o tloušťce půl palce, tj. zhruba 12,7 mm; podlaha měla na počátku sílu tří šestnáctin palce (cca 4,76 mm), ale u sériových kusů byla zesílena na jednu čtvrtinu palce (tj. 6,35 mm). V přední části byl poklop pro řidiče, v zádi se nalézaly velké dvoukřídlé dveře.

Šest kanónů a pět kulometů

Osádku vozidla M50 Ontos tvořili celkem tři vojáci: řidič seděl v přední části, kdežto střelec a nabíječ se nacházeli uprostřed korby. Kvůli omezenému prostoru měl ovšem svoji sedačku jen střelec, zatímco nabíječ musel sedět na vzduchové podušce. Na horní části vozidla se nalézalo zařízení, jež z nedostatku jiných krátkých pojmů musíme označit jako věž, i když technicky se jednalo spíše o externí vícenásobnou pohyblivou lafetu. Hlavní výzbroj vozidla představovala šestice bezzákluzových děl M40A1C, o nichž se obvykle mluví jako o zbraních ráže 106 mm; je ale nutno poznamenat, že přísně technicky měla ráži 105 mm, ono označení „106 mm“ se používalo z praktických důvodů, zejména aby se předcházelo záměnám se 105mm tankovými kanóny. Děla byla jednoranná a dala se nabíjet jen zvnějšku, což samozřejmě přinášelo riziko, protože nabíječ byl takto vystaven palbě nepřítele. Naopak výhodou bylo, že se kanóny mohly snadno sejmout ze závěsů a použít i na zemi coby pěchotní zbraně. Standardní zásoba munice čítala šest střel přímo v kanónech, osm střel uložených v zásobníku v zádi vozidla pod dveřmi a čtyři náboje v prostoru osádky, tedy celkově osmnáct kusů munice. Pro 106mm děla Ontosu byly k dispozici dva typy střeliva, a to M344 HEAT s kumulativním účinkem a M346 HEP-T, které mělo náplň plastické výbušniny s výtržným efektem a navíc ještě stopovku. Později byly používány i protipěchotní náboje M581 APERS obsahující 9 500 malých projektilů, tzv. flešet. Mířený dostřel kanónů činil asi 1 100 m, maximální balistický pak kolem 7 000 m. Kromě šesti bezzákluzových děl nesl Ontos i čtyři 12,7mm kulomety M8C, které fungovaly jako zástřelné zbraně a z nichž každý měl zásobník s dvaceti kusy dýmového střeliva. Nasazení probíhalo tak, že střelec se zaměřovačem M20A3C zamířil kulomet a vypálil. Kouř poté kouř ukázal, jestli náboje zasáhly, a teprve pak se střílelo z bezzákluzových děl. Poslední zbraní byl 7,62mm kulomet M1919A4 s 1 000 náboji k ochraně proti pěchotě. Buď mohl být zafixován vpřed a ovládán společně s děly a 12,7mm kulomety (tedy zevnitř vozidla), nebo z něj mohl ručně pálit střelec, pokud se postavil a vysunul horní část těla z poklopu.

Proti tankům i pěchotě

Z celkem 297 objednaných kusů bylo 176 konvertováno na zdokonalenou verzi M50A1, která dostala zejména výkonnější osmiválcový motor Chrysler HT-361- 318 o výkonu 133 kW, jenž byl spojen s převodovkou Allison XT-90-5. Zaměřovač M20A3C byl nahrazen modernějším typem M20A3G. Vozidla Ontos se do bojové situace poprvé dostala v červenci 1958, kdy se zúčastnila amerického zásahu v Libanonu. V roce 1965 mohla poprvé plnit svou primární roli, tedy bojovat proti tankům, když USA zasáhly do konfliktu v Dominikánské republice. Ontosy tam zničily dva tanky. Zdaleka nejvíce se však „Věc“ uplatnila ve Vietnamu, kde sice neměla mnoho příležitostí ničit nepřátelské obrněnce, ale zato se velice osvědčila jako prostředek pro palebnou podporu pěchoty. Malé, lehké a rychlé Ontosy mohly bez potíží doprovázet vojáky i v terénu, který byl pro těžší obrněnce nezvladatelný, a 106mm bezzákluzová děla poskytovala mimořádnou palebnou sílu, zvláště po zavedení munice M581 APERS.

Pancíř Ontosu byl sice slabý, ale proti ručním zbraním a střepinám z granátů a min chránil dostatečně. Vojáci si proto tato bizarní vozidla upřímně oblíbili a chválili je. A dokonce i ve Vietnamu se dočkala využití proti tankům; v bitvě u Khe Sanh v roce 1968 zastavily Ontosy útok severovietnamských lehkých tanků PT-76. Ontos byl použit nejen při obojživelných, ale i při vzdušných výsadcích, protože mohl být nesen v závěsu pod těžkým vrtulníkem CH-53 Sea Stallion.

Ontos byl z výbavy námořní pěchoty vyřazen v roce 1969, avšak část vozidel byla předána do služeb US Army, která je provozovala, dokud měla náhradní díly. Poslední Ontos tak byl definitivně vyřazen až v roce 1980. Ontos se stal také základem dalších návrhů vozidel. Šlo o dva obrněné transportéry (první se dvěma kulomety ráže 7,62 mm, druhý se čtyřmi), nosič 75mm houfnice M1A1 a dva protiletadlové prostředky (první měl nést čtyři 12,7mm kulomety, zatímco druhý 20mm kanón T171). Žádný ale nepřekročil stádium modelu. Nerealizoval se ani návrh úpravy Ontosu nesoucí 105mm kanóny a revolverové nabíjecí zařízení. Do dnešní doby je zachováno dvanáct vozidel Ontos, která připomínají, že neobvyklá konstrukce se nakonec může osvědčit, třebaže spíše v jiné roli, než pro jakou byla původně určena.

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE říjen 2012

  • Zdroj fotografií: grunt.com

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Útok na Pearl Harbor byl překvapivý úder japonského císařského námořnictva proti námořní základně Spojených států amerických v Pearl Harboru na Havajských ostrovech v neděli ráno 7. prosince 1941 (8. prosince v Japonsku).

Válka

Planeta obíhá kolem žhavého odhaleného jádra hvězdy podobné Slunci v malé vzdálenosti a její atmosféra je neustále rozrušována silným ultrafialovým zářením. Uvolněný plyn se formuje do disku kolem hvězdy a nakonec dopadá na povrch bílého trpaslíka.

Vesmír

Král ptáků přilétá 

Kategorie: Chování – ptáci
Autor: Audun Rikardsen, Norsko
Název: Přistání orla

Snímek z bezprostřední blízkosti mohl Nor Audun Rikardsen pořídit jen díky tomu, že nedaleko svého domu umístil na starou větev fotopast a naučil tam dravce sedat s využitím nastražené mršiny. Trvalo tři roky, než se mu podařilo zachytit dokonalý obraz. 

Zajímavosti

BolaWrap sváže člověka do vzdálenosti až 7,6 metru

Věda

Hadice na mořské houbě

Hadice (Ophiuroidea) patří mezi ostnokožce (Echinodermata). Tito mořští živočichové se živí detritem a nejčastěji mají velikost kolem tří centimetrů. Existují ovšem i druhy dorůstající až 60 cm. Sexuálně dospívají ve dvou letech života a dožívají se pěti let. Můžete na ně narazit ve všech mořích světa až do hloubek šesti kilometrů. Některé druhy dokáží tolerovat i brakickou vodu. Stejně jako příbuzné hvězdice mají úžasnou schopnost regenerace.

Příroda

Vilém II. Pruský (vpravo) měl k hraběti Eulenburgovi velmi blízký vztah.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907