Mana z laboratoře: K snídani prášek, k obědu prášek a k večeři prášek

24.12.2014 - Kateřina Vašků

K snídani prášek, k obědu prášek a k večeři… překvapivě prášek. Jídelníček mladého informatika Roba Rhineharta se zdá být vskutku stereotypní. On je ale nadšený – vyvinul prý univerzální stravu


Reklama

Rob Rhinehart evidentně nepatří mezi milovníky vaření a není ani žádným velkým gurmánem. Když si ale tento 24letý softwarový inženýr z Atlanty jednoho rána připravoval smažená vejce a přemýšlel, kolik důležitějších věcí mohl mezitím vykonat, došla mu trpělivost. Rozhodl se, že už nikdy nebude ztrácet čas tak banálními a otravnými věcmi, jako je vaření nebo umývání nádobí – a vytvoří dokonale vyvážený umělý pokrm, který pokryje všechny nároky na potřebné živiny! 

Pít, či zemřít

„Optimalizovat proces jídla,“ běželo možná informatikovi hlavou a k vývoji umělé many začal přistupovat systematicky. Nakoupil odbornou literaturu, začal se vzdělávat v biologii, fyziologické chemii a studovat nutriční tabulky. Brzy přišel na to, že ve skutečnosti maso nebo zeleninu jíst nepotřebujeme – jejich konzumací do těla pouze dostáváme potřebné živiny. A ty dnes samozřejmě můžeme získat i uměle. 

Rhinehartova kuchyně se brzy proměnila v improvizovanou nutriční laboratoř, kde stále dokola propočítával a kombinoval poměry ingrediencí. Po několika měsících mohl konečně smíchat výsledný bílý prášek s vodou a poprvé se napít. „Trochu jsem se obával, že mě to zabije, ale pak jsem se rozhodl – dělám to přece pro vědu,“ vzpomíná inženýr na první doušky Soylentu, které k jeho překvapení chutnaly celkem dobře.

Staronový objev

Z čeho se tedy Soylent skládá? Zázračný prášek musí obsahovat vše, co tělo ke svému fungování potřebuje: samozřejmě minerály, vitaminy, ale také esenciální mastné kyseliny, karbohydráty a rovněž tuk, který informatik získal z oliv a ryb. Jako bonus přidal antioxidanty a probiotika a údajně experimentoval i s nootropiky, jež povzbuzují koncentraci a paměť. Než poskytl první rozhovory, vyzkoušel soylentovou kúru na vlastním těle. Kromě tří koktejlů z prášku a vody denně nepřijímal žádnou potravu po dobu čtyř týdnů. Cítil se prý přitom výborně. Jenže pocity jednotlivce jsou jednou věcí a názor odborníků věcí další. Zásadní otázkou tedy zůstává: Je prášek bezpečný? 

Odpověď nutričních expertů překvapivě zní: Pravděpodobně ano. Tento názor potvrzuje i jeden z největších amerických odborníků na umělou výživu, profesor farmacie na Ohijské univerzitě Jay Mirtallo. Výhrada, kterou tento specialista vůči Rhinehartově objevu vznáší, tak pochází ze zcela jiného soudku. Podobné umělé výživy, na kterých někteří pacienti žijí už dlouhé roky, totiž podle něj dávno známe (vyrábí je např. firma Nestlé nebo Abbott Nutrition). „Pokud chtěl Rhinehart přejít na tekutou stravu, mohl si vybrat z výrobků, které jsou na trhu dávno k dispozici,“ říká tak Mirtallo. 

Vařit z vody 

Rhinehart si ovšem z podobných kritik nic nedělá a se svým výrobkem má vskutku velkolepé plány. V budoucnu by podle něj měla konzumace Soylentu napomoct zásadnímu snížení obezity například v Americe a u běžných jedinců pak přispět k výraznému upevnění zdraví. Na svých webových stránkách inženýr dále zdůrazňuje možnost využít zázračný prášek pro světové oblasti sužované hladomorem, kde by se tekutá náhrada pevné stravy mohla stát alespoň přechodným řešením. 

Na stránkách Soylentu zatím „pokusná morčata“ velebí výhody této nové stravy a tvrdí, že by výrobek dokázal vyřešit světový potravinový problém. Zlí jazykové však namítají, že by jeho všeobecné rozšíření mohlo vést také ke zhroucení zemědělského průmyslu, což by připravilo o práci miliony lidí. A koloběh hladomorů by tak možná začal nanovo. 

Řešení pro svět? Asi ne

K obdobné situaci však s vysokou pravděpodobností nedojde, alespoň ne kvůli Soylentu. Jeho cena totiž rozhodně není nastavena na příjmy chudých domácností: za týdenní kúru zaplatíte 65 dolarů, což činí v přepočtu 1 235 korun – měsíčně tedy za prášek utratíte kolem pěti tisíc korun na hlavu. A to je samozřejmě pro většinu rozvojového světa nepřijatelné. Zájem však projevila americká armáda a Soylent by jednou mohl nahradit instantní bojovou potravu. Většina mužstva ji totiž z hloubi duše nenávidí pro nepříjemnou chuť a mamutí množství konzervantů.

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Josh Edelson

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Seismickou aktivitu zřejmě mnohé z věštíren a chrámů využívaly pro své vlastní posvátné rituály.

Historie

Při pohledu na fenka vás okamžitě zaujmou obrovité uši, které jsou dlouhé až 10 centimetrů. Ty samozřejmě přispívají k výbornému sluchu, ale rovněž regulují tělesnou teplotu v horkém pouštním prostředí.

Příroda

Ve výřezu prototyp biohybridní ledviny. 

Věda
Vesmír
Zajímavosti

Z rádia do televize

Guiding Light (U nás ve Springfieldu) 

premiéra: 1937 | epizody: 15 762 televize, 2 500 rozhlas

Seriál „U nás ve Springfieldu“ začínal už v roce 1937 coby rozhlasový pořad a v éteru setrval až do roku 1956. Tou dobou však již paralelně k mluvenému slovu uváděla televize hrané epizody. Děj se zpočátku točil okolo reverenda Johna Ruthledge a jeho blízkých, nicméně postupem času se soustředil na řadu springfieldských rodin a jejich vztahy vykresloval velmi melodramaticky. Šestého září 2006 se vysílala epizoda s pořadovým číslem 15 000, nicméně seriál se tehdy už potýkal s klesající sledovaností a o tři roky později kvůli nezájmu publika skončil. (foto: CBS)

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907