Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (1)
Ženisté nebo také sapéři byli vždy průkopníky v zavádění inovací a klíčoví pomocníci bojových složek všech armád napříč historií. Slovo sapér pochází
z výrazu „sapa“, což je v názvosloví pevnostních staveb termín pro přibližovací nebo spojovací zákop
Britský Sbor královských ženistů (Corps of Royal Engineers) má mnohasetletou tradici, kterou datuje až do dob slavného Viléma Dobyvatele. Teprve se zrodem pravidelné armády v 15. století ale vznikla i jednotka ženijního charakteru a až o několik století později mluví dobové záznamy o ženistech jako sboru.
Pohled do historie
V roce 1717 se sbor ženistů skládal především z důstojníků – inženýrů, projektantů, mostařů, cestářů, hornických střelmistrů a podobně, přičemž těžkou manuální práci vykonávaly jim přidělené řemeslné roty, většinou tvořené civilisty. V roce 1782 byla rota vojenských řemeslníků přeložena na Gibraltar a za stavbu dělostřelecké baterie na slavné skále byl sbor o pět let později uznán královským (Sbor královských vojenských řemeslníků). Později se název změnil na Sbor královských sapérů a minérů.
Roku 1856 se sapéři a minéři sjednotili pod Sbor královských ženistů, který funguje dodnes. Není jistě bez zajímavosti, že v roce 1911 vznikl v rámci sboru také první letecký prapor a první létající jednotka britských ozbrojených sil, která se stala přímým předchůdcem Royal Flying Corps. Byli to právě královští ženisté, kteří zodpovídali za první lidskou osádku v pozorovacích balonech a letadlech, stejně jako o jejich opravy i údržbu. Ženijní sbor byl vždy úzce propojen s dělostřelci, a proto obě složky užívají stejná hesla.
Ženisté královští
První, starší motto, zní „ubique“ (tedy „všude“ či „kdekoliv“). Lze ho spatřit na uniformě každého příslušníka královských ženistů i královského dělostřelectva, a sice v podobě odznaku s motivem vbuchujícího granátu doplněného tímto mottem. Nosí se na klopách služebních sak a ve větším provedení i na polní čepici. Pro častou záměnu a také rivalitu mezi příslušníky dělostřelectva a ženijního sboru nicméně padlo roku 1922 rozhodnutí, podle nějž granát s devíti plameny patří ženistům, ten se sedmi dělostřelcům.
Druhým mottem je „Quo Fas et Gloria Ducunt“ („Kam vede právo a sláva“). Ženisté sami s pýchou tvrdí, že jsou ženisté královští, a nikoli královští ženisté; jedná se o jazykovou hříčku, neboť druhé zmíněné slovní spojení by mohlo ženisty „házet do jednoho pytle“ s ostatními armádními sbory. V rámci sboru se také neužívá hodnost vojín, nýbrž „sapper“, obdobně jako u královského dělostřelectva je místo vojína „gunner“. I z toho je patrné, jak k sobě mají tyto dvě složky britské armády po staletí velmi blízko.
Za Velké války
Během první světové války nasadil sbor rotu vlastních „tunelářů“. Za tím účelem byli v roce 1915 vybráni ženisté, kteří před vypuknutím konfliktu pracovali jako horníci v civilním sektoru. Ti pak podkopávali linie protivníka a do vytvořených kapes (kufrů) umisťovali výbušniny. Jejich zřejmě nejslavnějším kouskem se stalo zničení celé linie poblíž Zillebeke na kótě 60 během druhé bitvy o Ypry.
Dokončení: Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (2)
Z původních 25 000 mužů v roce 1914 vzrostl počet příslušníků sboru k roku 1918 na 315 000 osob (bez královských ženistů z britských dominií). Na základě zkušeností z první světové války si sbor v meziválečném období kladl požadavky na výšku rekrutů 5 stop a 4 palce (zhruba 160 cm). Branci nastupovali do armády na šest let, aby následně stejně dlouhou dobu zůstávali v aktivní rezervě. Alternativu představovala čtyřletá služba a osmiletá příslušnost k záloze. Pokud u ostatních pluků britské armády činila horní věková hranice pro rekruta 25 let, pak u královských ženistů byla o 10 let vyšší.
