Mokré utrpení

11.12.2014 - Věra Jokelová

Velícím důstojníkům se doslova vařila krev v žilách – jejich muže nezasáhla nepřátelská kulka, plyn ani dělostřelecký granát, a oni přesto tvrdili, že nemohou podstoupit boj ani obyčejnou hlídku. Zanedlouho ale vojenští lékaři obou znesvářených táborů debatovali o zrádném onemocnění, později pojmenovaném jako „zákopová noha“


Reklama

Nešťastní vojáci Velké války nebyli historicky první obětí tohoto nepříjemného
onemocnění – vojenské lékařství se s ním muselo dle písemných zmínek poprvé
vypořádávat již během Napoleonova tažení proti carskému Rusku v roce 1812.
Druhá válečná zima přelomu let 1915 a 1916 se na západní frontě nesla již plně v duchu statických bojů v zákopových systémech, pracně budovaných po mnoho týdnů a měsíců. Zvláště pečliví Němci získali brzy pověst vzorných stavitelů, neboť jejich okopy a podzemní kryty dokázaly odolávat i několikadennímu ostřelování děly velkých
ráží. Stačilo ale několik intenzivních dešťových přeháněk, a bojující muži obou stran stáli po kolena v bahnité břečce, jež především v jílovité půdě neměla kam odtékat.

S příchodem zimních měsíců se tak i pouhá hlídka v klidném frontovém pásmu – ovšem v prostředí zatopených okopů – stávala zdraví ohrožujícím podnikem. Vlhké, nikoliv zmrzlé bláto spolehlivě promočilo tehdejší standardní koženou vojenskou obuv i klasické látkové ovinovačky během několika minut. Dílo zkázy pak dokončilo chladné počasí, pohybující se od bodu mrazu po patnáct stupňů Celsia a mužům bez aktivního pohybu nato začaly rychle otékat dolní končetiny. Po několika hodinách omezeného pohybu v nezdravém prostředí přicházela kompletní ztráta citu (bez vzniku omrzlin), takže se postižený nedokázal pohybovat často ani za cizí podpory. Na pomoc museli přispěchat kamarádi či saniťáci, kteří dotyčné jednoduše odnášeli na zádech. V případě, že se voják nikoho nedovolal, nezbývalo mu než se pokusit odplazit do bezpečí sám.

Bledá a opuchlá chodidla s nehmatným pulzem,brzy též posetá krvavými puchýři a otoky různých rozměrů (ukážou se zhruba do dvou dnů od propuknutí nemoci a mohou přejít do stádia otevřené rány) však působila utrpení i nadále. Onemocnění plísňového původu spolu s nastuzením nejprve doslova umrtvilo periferní nervy (proto ona ztráta citu a pohyblivosti, přecházející často až v nehybnou strnulost prstů) a svou funkci vypověděly veškeré receptory, takže muži necítili žádnou bolest. Poté však v drtivé většině případů následoval transport do lazaretu, kde ošetřující personál začal  postižená místa zahřívat teplým vzduchem a průběžně ovazovat suchými obvazy. V tu chvíli však nastoupila bolest – končetiny začaly nesnesitelně pálit a postižení to přirovnávali dokonce k chůzi po žhavých uhlících. Mučivá bolest ovšem přinášela příslib budoucího uzdravení, neboť signalizovala postupné obnovení prokrvení zasažených chodidel. Pokud se tak nestalo, hrozilo pacientovi trvalé poškození nervů i měkkých tkání.

Zákopová noha se naštěstí po pár týdnech od stáhnutí mužů do zázemí obvykle uzdravila, problémy ale nastávaly, pokud se k ní přidal tetanus či gangréna (usazení bakterií tvořící nebezpečné plyny v ráně) – to již hrozila amputace. Důstojníci v předních liniích, kteří snášeli také většinu zákopového nepohodlí, avšak přece jen byli ušetřeni statické hlídkové služby v bahně, připisovali celý problém zprvu jen snaze podřízených vyváznout z bojiště se zdravou kůží. Nicméně onemocnění s sebou přinášelo paradoxní skutečnost, že bojové prapory přicházely i v době vlastní nečinnosti o celé stovky mužů, které jejich kolegové zavčas nevystřídali.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: www.la-grande-guerra.com

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Velryby se potápějí za potravou a z hlubin stoupají zpět, pouze když se potřebují nadechnout. U hladiny pak vypouštějí výměšky bohaté na železo a dusík, jež slouží fytoplanktonu k růstu. 

Zajímavosti

Zmrzlý skřivan ze severovýchodní Sibiře

Věda

Šílený Mike s raketou na parní pohon

Vesmír

 Rozbíjení zvonů v rámci jejich rekvizice, Čechy 1915

 

Válka

Dvojbarevné oko

Sibiřský husky se pyšní zářivýma modrýma nebo hnědýma očima, přičemž se občas stává, že každé oko má jinou barvu. Dokonce dochází i ke křížení přímo v jednom oku, kdy je část modrá a zbytek hnědý. Psi jsou částečně barvoslepí a vidí některé odstíny žluté a modré. Ostatní barvy se jim jeví jako odstíny šedi.  

Zajímavosti

Brusinky s citrusy fungují jako účinná dezinfekce

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907