Reklama


Muž, který poručil dešti: První umělý déšť v Praze

24.01.2015 - redakce 100+1

Před více než padesáti lety dostal za úkol vytvořit umělý déšť. A v roce 1963 se to inženýru Františku Pustinovi skutečně povedlo. Jeho výzkum světového významu však nakonec zůstal ve stínu událostí Pražského jara


Reklama

První polovinu profesní dráhy zasvětil František Pustina lesnictví, ve druhé pak působil jako vodohospodář, přičemž začal vskutku ambiciózním úkolem – v roce 1961 byl pověřen vyvoláním umělých atmosférických srážek.

3. července 1963 se od země opravdu odlepil sportovní letoun, aby vystoupal do předepsané výšky 1 400–1 900 metrů. Na křídlech nesl šest hořáků, z nichž mělo letadlo infikovat jeden mrak jodidem stříbrným. Každá pochodeň hořela asi dvě minuty, dým nasával stoupavý proud a vtahoval jej do oblaku. A náhle zapršelo – umělé srážky padaly rovnou do vodní nádrže Klíčavy na Křivoklátsku.

Z úspěšného pokusu se nakrátko stala senzace a všechny stránky tehdy plnily titulky: „Pustina se rozhodl poručit přírodě!“

Vhodná mračna

Pokusy s ovládnutím počasí přitom začaly již během druhé světové války. Tehdy velitelé armád doufali, že když poručí přírodě, získají navrch zejména v leteckých bitvách. Teoretické znalosti sice existovaly, ale praxe dost pokulhávala. Situaci změnil až pokus inženýra Pustiny a mladých fyziků z Akademie věd. V Československu však mělo vyvolání srážek zcela jasný a praktický význam: navýšit stav vody v nádržích, aby bylo v případě potřeby odkud čerpat

„Poručení dešti“ pak probíhalo poměrně složitě. K vytvoření umělých srážek byly především nutné vhodné, tzv. smíšené mraky, které při teplotách pod bodem mrazu zadržují ledové krystalky, vodní páru a přechlazené ledové kapičky. Aby vznikla průměrná dešťová kapka, musí se těchto kapiček spojit zhruba půl milionu. V jedné kapce jich ale může být až desetkrát tolik.

Experiment světového významu

Napětí par nad krystaly ledu je menší než nad kapičkami, takže se voda na ledových krystalech sráží. K tomu je ovšem nezbytná přítomnost těchto krystalů v dostatečném množství. František Pustina proto do mraku přidal jodid stříbrný s podobnou strukturou, jakou mají krystaly ledu. Zmíněný mrak přitom spadal do kategorie Cumulus congestus; šlo tedy o typický letní oblak s tmavým spodkem a s horní částí prozářenou sluncem.

O převratnosti Pustinova objevu svědčí i fakt, že se dnes bouřky stejným způsobem vyvolávají například v Číně nebo v Izraeli. U nás však byly výsledky mnohaletého výzkumu zcela zastíněny událostmi Pražského jara, které měly kromě vědecké oblasti dramatický dopad i na Pustinův rodinný život. Jeho žena byla tou dobou navštívit příbuzné ve Švédsku, odkud se pak se synem nemohla vrátit, zatímco Pustina zůstal s druhým synem u nás. Ani opakovaným žádostem o shledání rodiny úřady nevyhověly, a manželé se tak znovu setkali až po dvaceti letech.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír
Zajímavosti

Při lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.

Příroda

LeTourneau: Terénní stonožka

Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.

Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907