Na hranici říše lidí a zvířat: Proč chtěli Rusové křížit šimpanze s lidmi?

Proč se přední světový odborník na umělou inseminaci a křížení zvířat pustil do kontroverzního experimentu? Svou snahou vytvořit hybrida člověka a lidoopa riskoval svoji pověst vědce, ale také zboření celé řady pro genetiku zásadních tabu

22.05.2022 - Jaroslav Petr



„Chci novou, neporazitelnou lidskou bytost, necitlivou k bolesti, která bude odolná a nebude se zajímat o kvalitu potravy.“ Toto volání po „supervojákovi“ z úst Josifa Visarionoviče Stalina mělo odstartovat jeden z nejkontroverznějších vědeckých počinů 20. století. Aspoň to tak napsal v roce 2002 ruský historik Kiril Rossjanov. Řada dalších odborníků ale marně pátrala po dobových materiálech, které by pravdivost Stalinova výroku potvrzovaly. Naopak, velké množství archivních dokumentů dokládá, že všechno bylo poněkud jinak.

Geniální vědec

Ústřední postavou celého dramatu se stal vynikající ruský vědec Ilja Ivanovič Ivanov, chráněnec slavného ruského fyziologa, laureáta Nobelovy ceny za rok 1904 Ivana Petroviče Pavlova. Ivanov začal svou vědeckou dráhu studiem bakteriologie v pařížském Pasteurově ústavu a po návratu do Ruska dosáhl vynikajících výsledků ve výzkumu rozmnožování hospodářských zvířat. Stal se jedním ze světových průkopníků umělé inseminace.

Začal s oplodňováním klisen spermatem odebraným od hřebců a později tuto techniku zavedl i u dalších druhů zvířat. Pro šlechtění měla umělá inseminace obrovský význam, protože dovolovala využít sperma těch nejlepších samců k oplodnění velkého počtu samic. Od vybraných plemeníků tak bylo možné získat mnohonásobně víc potomků, než kdyby plození potomstva probíhalo přirozeně. 

A právě toto zaměření zavedlo Ivanova až ke kontroverznímu experimentu, při němž překročil etické hranice a postaral se o to, že je dnes vnímán nikoli jako úspěšný vědec, ale jako „ten, který chtěl křížit lidi a lidoopy“. Jako v řadě jiných případů byla i Ivanovova cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly.

Na hranici teorie a praxe

Na přelomu 19. a 20. století uběhlo od vydání Darwinova revolučního díla O původu druhů zhruba půlstoletí. Vyhráno však evoluční teorie zdaleka neměla a řada vědců považovala za svou povinnost přispět k její podpoře. V roce 1910 se sešla ve Vídni zoologická konference, a právě tam Ilja Ivanov poprvé nadhodil myšlenku, že by blízkou evoluční příbuznost člověka a šimpanze bylo možné potvrdit experimentem, při němž by byly ženy oplodněny spermatem získaným od samců šimpanze, nebo by byly naopak samice šimpanzů oplodněny spermatem mužů. Vše by se dalo „elegantně“ uskutečnit s využitím umělé inseminace.

Podobné diskuse byly v tehdejší vědě celkem běžné a nic nenasvědčovalo, že by se Ivanov sám k takovým experimentům připravoval. Odvolával se na studie předních světových vědců, mezi jinými například na německého biologa Hanse Friedenthala (1870–1942), který zkoumal reakce séra na krvinky šimpanzů, goril, orangutanů a lidí. Došel přitom k závěru, že nejblíže k sobě mají buňky lidí a šimpanzů.

Podobné závěry o biologické podobnosti člověka a šimpanzů vyvodil z výzkumu na embryích německý zoolog Emil Selenka (1842–1902). Friedenthal předpokládal, že pohlavní buňky lidí a lidoopů jsou si podobné natolik, že to umožní mezidruhové křížení a vznik hybridů.

Myšlenkami na otestování blízké příbuznosti člověka a šimpanze umělou inseminací šimpanzích samic lidským spermatem se zaobírali někteří vědci ještě předtím, než by Ivanovův výzkum na poli umělé inseminace umožnil tuto zrůdnou vizi realizovat. Jmenujme například nizozemského zoologa Hermana Marieho Bernelota Moense, jenž začínal jako militantní rasista, aby nakonec skončil jako bojovník za rovnoprávnost všech ras, nebo německého sexuologa Hermanna Rohledera, který se kromě jiného zevrubně zabýval masturbací.

Vždycky ale šlo o akademické diskuse. Nikdo z nich neměl v plánu takový experiment uskutečnit. Moens dokonce v roce 1908 vydal brožuru, v níž zevrubně rozebíral možnosti inseminace šimpanzích samic lidským spermatem. Získal pro tuto představu podporu ve vedení Pasteurova ústavu, ale zájem ze strany této prestižní instituce netrval dlouho. Moensovy plány tak zůstaly na papíře brožury.

Francouzský příslib a ruské peníze

Díky silné Pavlovově podpoře mohl Ivanov i po bolševické revoluci v roce 1917 vyjíždět ze Sovětského svazu a pracovat v Paříži v Pasteurově ústavu. V roce 1924 se tam zabýval možnostmi, jak zbavit sperma původců chorob a přitom nepoškodit vlastní spermie. Řada infekčních onemocnění, např. brucelóza, se přenáší právě spermatem a „dezinfekce“ spermatu by zabránila šíření těchto chorob při umělé inseminaci.

Během této stáže Ivanov mluvil o možnostech podpořit Darwinovu teorii pokusem o vytvoření křížence člověka se šimpanzem. I na půdě tak úctyhodné instituce, jakou Pasteurův ústav bezesporu byl, našel Ivanov spřízněné duše, jež v takovém experimentu neviděly nic nemorálního. Vedení Pasteurova ústavu mu dokonce nabídlo nedávno zřízenou výzkumnou stanici ve vesnici Kindia v koloniální Francouzské Guineji (dnešní Guinejská republika). Ivanov by tam měl mít pro své pokusy k dispozici dostatek šimpanzů. Peníze na experimenty ale Pasteurův ústav na Ivanovovu práci v Kindii neměl.

Ivanova tato vidina uchvátila a začal shánět finance. Po řadě neúspěšných jednání nakonec získal podporu doma v Rusku. Sovětská akademie věd jeho projekt schválila a sovětské ministerstvo financí na něj přispělo částkou 10 000 amerických dolarů, což by dnes odpovídalo asi 3,3 milionu korun. Za to vděčil Ivanov Pavlovovi, který se přímo účastnil jednání Sovětské akademie věd, na němž padlo rozhodnutí dát Ivanovovi zelenou.

Svou roli sehrálo i vynikající renomé samotného Ivanova. Ve zdůvodnění žádosti o finanční podporu neargumentoval Ivanov potřebou supervojáka, ale potřebou testovat v praktických experimentech různé vědecké hypotézy o tom, zda a nakolik je šimpanz evolučně blízký člověku.

Fiasko ve Francouzské Guineji

V únoru roku 1926 vystoupil Ilja Ivanov v doprovodu svého syna na molo přístavu v guinejském Conakry s přesvědčením, že realizace jeho ambiciózních plánů je už jen otázkou krátkého času. V tom se ale hluboce mýlil. Po příjezdu do Kindie zažil šok. To, co mělo být standardní terénní výzkumnou stanicí se zaběhnutým provozem, se ukázalo jako Potěmkinova vesnice. Pracovali zde jen dva veterináři.

Stanice sice nakoupila od místních lovců za tři roky své existence asi sedm set šimpanzů, ale plná polovina z nich v zajetí záhy uhynula. Lovci získávali zvířata tak, že zastřelili matku a mládě prodali na výzkumnou stanici. Zvířata chovaná v Kindii tak byla nedospělá a valná část se nedala pro Ivanovův experiment použít. 

Ivanov psal rozhořčené dopisy vedení Pasteurova ústavu. To mu ale nemohlo nijak pomoct. Místní personál si stížnostmi poštval proti sobě. Ze zoufalství zkusil inseminovat tři mladé šimpanzí samičky spermatem třicetiletého muže, který už počal několik dětí. Pokus ale skončil neúspěchem. Ani jedna samice nezabřezla. Snad to byl právě tento okamžik hlubokého zklamání, frustrace a zjevně i fyzického a psychického vyčerpání, co vedlo Ivanova k tomu, aby razantně přehodnotil své plány. 

Supi se slétají

Šimpanzích samic se mu zoufale nedostávalo. Získávaly se velmi obtížně a práce s nimi byla komplikovaná a často i nebezpečná. Všude v okolí však žila spousta mladých žen a Ivanov si byl jistý, že získat od šimpanzích samců sperma nebude zase až tak těžké. Ivanov si uvědomoval, že mladé Afričanky nebudou k účasti na podobných experimentech svolné. Proto před nimi chtěl podstatu zákroku utajit. Byl rozhodnutý oplodnit ženy šimpanzím spermatem bez toho, že by jim prozradil, oč jde. Pokoušel se na tom dokonce domluvit s lékařem v nedaleké nemocnici, ale pak zasáhla „vyšší moc“. O Ivanovových plánech se dozvěděl guvernér Francouzské Guineje Paul Poiret a ruskému vědci plánovaný podnik rezolutně zakázal. 

Tím se Ivanovovi uzavřela poslední šance na vytvoření hybrida člověka se šimpanzem. Zároveň mu došly peníze, a tak mu nezbývalo nic jiného než se vrátit do Sovětského svazu. A to bez sebemenšího úspěchu. Věděl, že jeho renomé je tím povážlivě otřeseno. Přesto doufal, že bude moct pokračovat v experimentech v Rusku. Začal shánět dobrovolnice, které by se nechaly oplodnit spermatem šimpanze, a údajně se mu jedna žena pro tento úkol i přihlásila. Jenže to už se stahovala mračna nejen nad hybridizací člověka a šimpanze, ale i nad samotným Ivanovem.

Ivanovův pád

Sovětská akademie dostala zprávu o tom, oč se Ivanov v Guineji pokoušel, a dala od něj ruce pryč. Zástupci akademie formulovali své rozhodnutí zcela nekompromisně. „Svým jednáním mohl podkopat důvěru Afričanů v evropské vědce a lékaře, a zkomplikoval tím další expedice sovětských vědců do Afriky. Akademie už nechce mít s Ivanovem a jeho projekty nic společného a neudělí mu další podporu.“

Svět ale na Ivanova zase tak úplně nezanevřel. Na své straně měl například amerického genetika Hermanna Josepha Mullera, jenž získal v roce 1946 Nobelovu cenu za objev vzniku mutací působením radioaktivního záření. Muller byl v té době vášnivým vyznavačem tzv. pozitivní eugeniky. Byl přesvědčený, že výběrem nejlepších rodičů lze dosáhnout celkového zlepšení stavu lidské populace jak po zdravotní, tak i duševní stránce. Tento přístup byl opakem negativní eugeniky, jakou dovedli do krajnosti nacisté, když se rozhodli vyhladit etnika, jež považovali za méněcenná. 

Muller byl přesvědčen, že výsledky Ivanovových pokusů ukážou, jak potomstvo dědí „primitivní“, nebo naopak „pokročilé“ znaky a vlastnosti a na základě toho bude možné při eugenickém vylepšování lidstva vytipovat geneticky nejvhodnější rodiče k plození vynikajících dětí. Americký genetik v té době pracoval v Rusku, a napsal dokonce dopis Stalinovi, v němž orodoval za další podporu Ivanovových experimentů. U Stalina však neměl šanci na úspěch a Ivanovovi svou přímluvou poskytl medvědí službu.

Genetika – nepřítel lidu!

V té době už byl Stalin přesvědčen ruskými vědci sdruženými kolem Trofima Denisoviče Lysenka, že genetika je západní pavěda, která nahrává nacistům. Muller se naštěstí včas dozvěděl o tom, jaké pobouření u Stalina svým dopisem vyvolal, a stačil prchnout z Ruska doslova za pět minut dvanáct. Jen o pár dní později dostal zprávu, že několik jeho ruských kolegů genetiků bylo zastřeleno, protože byli prohlášeni za nepřátele lidu. 

Ivanov se opakovaně pokoušel najít podporu pro své plány na vlastní pěst, ale byl znovu a znovu odmítán. Mezitím si získal v ruských vědeckých kruzích celou řadu mocných nepřátel. Jeden z nich, Orest Neyman, využil toho, že se Ivanov ocitl v nemilosti nejvyšších míst, a obvinil ho ze sabotáže. Nástroje pro umělou inseminaci koní, které Ivanov na vrcholu své vědecké kariéry vyvinul, byly podle Neymana nefunkční.

TIP: Zákonitosti mezidruhového křížení: Medvěd „pizzly“ a jiná zmatení druhů

Ilja Ivanov byl na základě Neymanova udání zatčen 13. prosince roku 1930 a obviněn ze založení kontrarevoluční organizace mezi zemědělskými odborníky. Neyman se stal jeho nástupcem a převzal jeho laboratoř. Na rozdíl od mnoha jiných ruských genetiků unikl Ivanov popravě. Byl poslán za trest na pět let do Alma Aty, kde pracoval v místním veterinárním ústavu. Konce trestu se nedožil. V březnu roku 1932 zemřel ve věku 62 let na mozkovou mrtvici. 

Bouřlivá léta

Je třeba si uvědomit, že mnoho lidí v té době nahlíželo na Afričany v podstatě jako na oblečené lidoopy. Eugenika byla považována za zcela seriózní vědu a nevzkvétala jen pod fašistickou ideologií v Německu. Její základy položil britský učenec Francis Galton a silnou pozici si vydobyla i mezi vědci ve Spojených státech. Na druhé straně si řada lidí zrůdnost tohoto náhledu na svět uvědomovala a snažila se o změnu.

Ani Wellsův román Ostrov doktora Moreaua nebyl oslavou stírání hranic mezi lidmi a zvířaty, ale naopak důrazným varováním před podobnými experimenty. Mnozí lidé Ivanova už tehdy kritizovali, a právě díky nim mu řada institucí odmítla podporu s odůvodněním, že jeho projekt je hluboce neetický. Samostatnou kapitolu představuje v životním příběhu Ilji Ivanova totalitní moc a její přisluhovači, kteří uměli své osobní ambice zamaskovat ideologickými frázemi a neváhali jít doslova přes mrtvoly.


Další články v sekci