Reklama


Napadeni ze dvou stran: Před 79 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

17.09.2018 - Alexandr Brummer

Před 79 lety vtrhla vojska Sovětského svazu do Polska. Pro polskou armádu, která na západě vedla marný boj proti Wehrmachtu, znamenal sovětský vpád doslova ránu do zad

<p>Přes porážku u Bzury dokázala část polské armády ustoupit za Vislu a směřovala na jihovýchod země. Do průběhu bojů ale osudově zasáhla sovětská invaze do Polska ze 17. září 1939.</p>

Přes porážku u Bzury dokázala část polské armády ustoupit za Vislu a směřovala na jihovýchod země. Do průběhu bojů ale osudově zasáhla sovětská invaze do Polska ze 17. září 1939.


Reklama

Léta 1939–1941 patří v evropských dějinách k nejtemnějším. Německé armády dobyly značnou část starého kontinentu, na západě dokázala díky své geografické poloze vzdorovat hrozbě nacistické okupace už jen Velká Británie. Podobný osud ve stejné době potkal ale také evropský východ, kde se s tichým souhlasem Hitlerova Německa stal neomezeným pánem Josif Stalin. Ten od roku 1938 začal usilovat o znovuzískání území, o které ruské impérium v důsledku svého rozkladu přišlo na západě. Obnovu původních hranic Ruska přitom doprovázela zvěrstva, jež si s těmi, která páchali na okupovaných územích nacisté, v ničem nezadala.

Moskevští Parteikameraden

Rusko a Německo vyšly z první světové války poražené. Revoluční Rusko se v roce 1918 propadlo do chaosu občanské války, což vyústilo ve ztrátu řady území: kromě Finska a pobaltských států, které se osamostatnily, došlo také k rozsáhlým územním ztrátám ve prospěch Polska (západní Bělorusko a Ukrajina) a Rumunska (Besarábie). O část své rozlohy přišlo také Německo, navíc drcené povinností platit válečné reparace a ponížené zákazem budovat armádu. Sdílený odpor k versailleskému systému oba státy ve 20. letech přivedl k všestranné spolupráci, kterou ukončil až nástup Adolfa Hitlera, pro kterého Sovětský svaz představoval z ideologických důvodů úhlavního nepřítele.

Na konci 30. let se však v jejich vztazích spíše než ideologie prosadila imperiální logika. Ta Berlín a Moskvu přivedla ke vzájemnému sbližování, jež se začalo rodit postupně od začátku roku 1939. Symbolickým projevem této změny byla i výměna na postu lidového komisaře zahraničních věcí, kde Maxima Litvinova v květnu 1939 nahradil Stalinův blízký spolupracovník Vjačeslav Molotov. Oproti svému předchůdci měl totiž při jednání s nacisty jednu velkou výhodu – nebyl Žid. Definitivně si pak k sobě diplomacie obou totalitních států našly cestu na konci léta 1939.

Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop přiletěl do Moskvy 23. srpna a ještě téhož dne byla „Smlouva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik“ na světě. K jejímu uzavření došlo ve velmi přátelské atmosféře: Stalin připíjel na Hitlerovo zdraví a Ribbentrop se po návratu do Berlína dokonce nechal slyšet, že se v sálech Kremlu „cítil jako mezi svými Parteikameraden“ (tedy stranickými kamarády).

Utajený dodatek

Tento nečekaný zvrat zcela změnil mocenskou rovnováhu v Evropě a způsobil velký šok. Stalin totiž během předchozích měsíců vedl jednání se Západem o spojenectví proti Hitlerovi. Ještě 10. srpna do Moskvy přiletěla britsko-francouzská vojenská delegace, ale rozhovory ztroskotaly na tom, že Stalin pro svá vojska požadoval pro případ války průchod přes území Rumunska a Polska, na což ale tamní režimy prozíravě nehodlaly přistoupit. Dále se Stalin obával, že se jej západní partneři pokusí vmanévrovat do války s Německem tak, aby musel s Hitlerem bojovat za ně. 

„Kotrmelec“ v podobě smlouvy s třetí říší Stalinovi v případném konfliktu umožňoval nejen zůstat stranou, ale rovnou sledovat, jak se „kapitalisté“ a „fašisté“ vzájemně zahubí. Velmi podstatné bylo ale i to, že Západ, na rozdíl od Hitlera, neměl Stalinovi výměnou za spojenectví co nabídnout. V tomto ohledu je podstatný spíše než samotná smlouva o neútočení „tajný dodatečný protokol“, v němž si obě mocnosti rozdělily východní Evropu. Do sovětské sféry vlivu se dostalo Finsko, Estonsko a Lotyšsko, Polsko mělo být rozděleno ve dví (hranice probíhala podél toku řek Narew, Visla a San) a volnou ruku dostal Stalin také v rumunské Besarábii. Obnově ruských imperiálních hranic tak pod hlavičkou šíření socialistické revoluce již nestálo nic v cestě.

Jako první přišlo na řadu Polsko, jehož hranice německá vojska překročila 1. září 1939. Už o dva dny později hlásil Ribbentrop do Moskvy, že polský odpor bude rychle zlomen, a vyzýval sovětského diktátora, aby obsadil svoji polovinu Polska. Stalin se ale do ničeho nehrnul a vychytrale čekal, jak se situace vyvine poté, co Francie a Velká Británie vyhlásí Německu válku. Nakonec se více než půl milionu mužů vyčleněných pro invazi dalo do pohybu 17. září 1939. Tehdy již bylo o osudu Polska, které nechal Západ na holičkách, rozhodnuto.

Pro polskou armádu, která na západě vedla marný boj proti Wehrmachtu, znamenal sovětský vpád doslova ránu dýkou do zad a na významnější odpor se už prakticky nezmohla. Oficiálně šlo o mírovou misi, která měla pomoci Ukrajincům a Bělorusům žijícím na území napadené země, jež se nacházelo v rozkladu a nedokázalo již zajistit bezpečnost svých obyvatel. Stalinovu část Polska totiž obývali především příslušníci těchto dvou etnik a jen menšina Poláků. Rudá armáda během druhé poloviny září obsadila 52 % polského území s 13,5 milionu obyvatel.

Hlavní překážka sovětizace

Na připojených územích začalo prakticky okamžitě dosazování komunistů do řídících funkcí, štvaní nižších vrstev proti statkářům, vyvlastňování a kolektivizace, následovaná strmým propadem životní úrovně. V listopadu 1939 si Stalin nechal prostřednictvím zmanipulovaných lidových shromáždění odhlasovat připojení obsazeného území k SSSR a někdejší polští občané tak s „velkou radostí vkročili do svorné rodiny sovětských národů“.

TIP: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice

Současně se rozpoutal teror proti Polákům, které Stalin považoval za hlavní překážku sovětizace. Stejně jako v německém záboru začala likvidace polských elit, při níž si NKVD co do systematičnosti s bezpečnostními složkami třetí říše v ničem nezadala: aby se na nikoho nezapomnělo, vyhledávala svoje oběti dokonce podle encyklopedie.

Z celkového počtu asi 1,2 milionu Poláků, kteří se na podzim 1939 proti své vůli ocitli v SSSR, jich sovětská tajná policie do léta 1941 zatkla přibližně desetinu. Většinu čekal gulag, asi 8 500 z nich šlo na popravu.

Zapomenout ale nesmíme ani na osud 21 892 polských vojáků, většinou důstojníků, kteří byli na jaře 1940 povražděni na několika místech, z nichž nejznámější je Katyňský les u Smolenska. Během první poloviny roku 1940 probíhaly z nově připojených území také masové deportace možných odpůrců režimu. Odhaduje se, že na Sibiř, Ural a do Kazachstánu putovalo v dobytčácích až 450 000 osob. Celková bilance byla strašlivá: během necelých dvou let sovětské vlády se stalo obětí represí zhruba milion osob. Asi desetina z tohoto počtu zahynula ve stalinských lágrech a dalších nejméně 30 000 bylo zastřeleno.

  • Zdroj textu:

    II. světová

  • Zdroj fotografií: Bundesarchiv, NARA, Waralbum, Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír
Zajímavosti

Při lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.

Příroda

LeTourneau: Terénní stonožka

Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.

Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907