Národní park Canaima: Domovy bohů v oblacích

07.08.2014 - Veronika Pešková

Krajina utvářená po více než 1,8 miliardy let zůstávala před moderní společností skryta až do poloviny 19. století. Dnes je území venezuelského národního parku Canaima chráněno nejen kvůli unikátním stolovým horám, ale i kvůli velkému množství zdejších endemitů


Reklama

Národní park Canaima se rozprostírá ve venezuelském státě Bolívar, který je z 23 tamních správních území největší – tvoří celou čtvrtinu rozlohy země. Park vznikl roku 1962 a v roce 1994 se především pro svou jedinečnou biologickou rozmanitost dostal na seznam světového dědictví UNESCO. S rozlohou 30 000 km² patří mezi nejrozlehlejší národní parky na světě. 

Téměř na 70 % jeho území se rozkládají stolové hory neboli tzv. tepui (v řeči domorodých indiánů „domovy bohů“), které se vynořují z džungle a stojí osaměle nebo tvoří dlouhé řetězce. Jejich vrcholky pak většinou halí mraky a smáčejí je proudy vodopádů. Asi tři stovky stolových hor jsou v parku rozmístěny nepravidelně, přičemž zasahují na území hned několika států. Utvářela je vodní a větrná eroze a jednotlivé vrcholy zůstaly oddělené – na každém z nich se tak vyvíjela jiná a jedinečná fauna a flóra. Až 33 % zdejších rostlinných a živočišných druhů patří mezi endemity, a nevyskytují se tudíž nikde jinde na světě. 

Nejznámější hory představují Roraima a Auyantepui, k nejnavštěvovanějším místům parku se pak řadí vodopád Salto Ángel, u nás nesprávně nazývaný Andělský (ve skutečnosti se jeho název odvozuje od jeho objevitele Jimmieho Angela).

Vzhůru na Ďáblovu horu 

Vrchol obrovské Auyantepui („Ďáblovy hory“) tvoří prostranství o rozloze 700 km², tedy větší než celá Praha. Hora připomíná obrovskou homoli odseknutou rukou obra: její povrch se naklání a stoupá od 1 600 m na severu až k vrcholu ve výšce 2 450 m, který permanentně ukrývají mraky. 

Uprostřed se nachází hluboká strž nazývaná Ďáblův kaňon, odkud se řítí dolů zmiňovaný vodopád Salto Ángel: dosahuje výšky 979 m, a drží tak světové prvenství. Voda zde navíc padá z několika stupňů, což představuje zcela unikátní úkaz. V období sucha se pak mění v mlhu ještě dříve, než dopadne na dno, a v období dešťů se naopak z mohutné skalní římsy řítí stovky vodopádů. Fascinující přírodní útvar má přitom velmi zajímavou historii. 

Andělé versus zlatokopové 

V roce 1921 se pilot Jimmie Angel setkal s hledačem zlata a geologem J. R. McCrackenem, který tvrdil, že se na jedné z venezuelských hor nachází obrovské množství zlatých nugetů. Muži pak na místo skutečně vyrazili a bájný poklad údajně objevili – alespoň podle pozdějších Angelových slov: při odchodu z hory měl prý McCracken batohy nacpané kusy zlata. O pravdivosti zmíněné informace můžeme pochybovat, faktem však zůstává, že McCracken po návratu zemřel a tajemství přesně polohy hory si vzal s sebou do hrobu. Pověstné „Eldorádo“ nikam nezakreslil a Angelovi jej ukázal pouze jednou z letadla. Jimmie ovšem neměl tak dokonalou paměť, a když se horu znovu pokusil sám najít, neměl štěstí. Pátrání po ní pak zasvětil zbytek života. 

Zlatou horu sice nikdy neobjevil, zato narazil právě na nejvyšší vodopád světa. Poprvé ho spatřil z letadla v roce 1935 a v roce 1937 k němu podnikl výpravu, neboť byl přesvědčen, že právě tam leží naleziště zlata. Když však přistál na vrcholu Auyantepui, odkud se voda řítí dolů, zlato nenašel, a navíc jeho letoun uvízl v bahnitém povrchu. Angel, jeho žena a další dva lidé nakonec objevili sestupovou cestu, ale trvalo jim jedenáct dní, než se dostali dolů. 

Po Angelově smrti v roce 1956 mu jeho syn splnil poslední přání a nad vodopádem rozprášil jeho popel. Letadlo z hory odvezlo vojenské letectvo až v roce 1970. Stroj se podařilo opravit a dnes je k vidění před letištěm ve městě Ciudad Bolívar, odkud se do Canaimy létá.

Ráj botaniků 

Roraima se považuje za nejvýznamnější ze všech stolových hor. Indiáni ji nazývají „matkou všech vod“ a s výškou 2 810 m představuje nejvyšší stolový masiv na světě. Na jejím vrcholu byste navíc našli značku v průsečíku hranic tří zemí – Brazílie, Venezuely a Guyany. 

V roce 1838 objevili němečtí bratři Schomburgkové pod Roraimou spoustu nových druhů orchidejí. Skvěle prosperující obchod s exotickými rostlinami do oblasti později přivedl mnoho botanických výprav z celého světa, které následně objevovaly a vědecky dokumentovaly dosud neznámé druhy. 

Inspirace pro Ztracený svět 

I přes strmé a obtížně přístupné svahy představuje Roraima první tepui, kterou kdy zdolal bílý muž. V roce 1884 na ni vystoupal britský dobrodruh a botanik sir Everard Im Thurn společně se svým kolegou Harrym Perkinsem. Do deníku si tehdy zapsal: „Na vrcholu nás obklopily skalní útvary neuvěřitelných tvarů. Zdálo se nám, že popírají gravitační zákony. Skalní věže vytvářely bezpočet bizarních scenérií připomínajících podobou lidi a zvířata. Útvary lze přirovnat k želvám, kostelům, dělům i dalším nedefinovatelným objektům.“ Právě jeho přednášky po návratu do Londýna inspirovaly A. C. Doyla k napsání známého románu Ztracený svět. Stejná cesta, kterou tehdy muži zvolili, se pro výstup používá dodnes. 

Vítr, deště a spalující žár 

Podmínky panující na vrcholu lze označit za velmi drsné – horu sužuje vítr, silný déšť, který přinášejí větry od Atlantiku, prudké slunce, chlad, bouře a mlhy. V prasklinách přežijí pouze mechy a lišejníky a na vyprahlých skalách občas rostou orchideje. Kvůli vysoké nadmořské výšce byste zde narazili jen na minimum živočichů. Jedním z nich je dvoucentimetrová černá žába Oreophrynella quelchii, kterou se podařilo objevit již při druhém výstupu v roce 1894. Neumí sice skákat ani plavat, ale zato dokáže dokonale barevně splynout s kameny, po nichž se pohybuje. 

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Léčba alergie na arašídy zklidňuje imunitní systém a tlumí jeho přehnané reakce.

Věda

Diskuze o zřízení univerzity na Moravě provázely nacionální třenice

Historie

Molekulární mračna N159E (Motýlí mlhovina, vlevo) a N159W South (vpravo) ve Velkém Magellanově mračnu.

Vesmír

Hejno jespáků srostloprstých. V jeho středu panuje bezpečí a ptáci se mohou v klidu najíst. Vně stojící jedinci takový klid nemají.

Příroda

Hypersonický let bude extrémní, takže hypersonické letouny potřebují extrémně odolné materiály.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907