Nástroj špionů i milenců: S neviditelným inkoustem lidé experimentují již 2400 let

Smluvit si dostaveníčko s milencem, postěžovat si na kruté podmínky ve vězení, bez povšimnutí referovat spojencům o plánech nepřátel? S neviditelným inkoustem jde všechno snáze!

17.03.2022 - Radomír Dohnal



Poprvé na existenci tajného, neviditelného písma upozorňuje ve svém pojednání starořecký spisovatel Aeneas Tacticus ve 4. století př. n. l. V jeho práci Jak přežít v obléhání se zmiňuje neviditelné písmo jako jeden z velmi užitečných prostředků, jakými mohou obránci města komunikovat s vnějším světem. Triků tajné komunikace, šifer a slovních hříček souhrnně popisuje přes dvacet druhů, ale konkrétní směs či složení inkoustu si nechává pro sebe.

Zábavná kombinace

To Filón z Byzance, jinak proslavený autor Sedmi divů světa, je o dvě století později s recepturou sdílnější. Nadšený badatel a pionýr inženýrství, který sám sebe tituloval Mechanicus, letmo složení zmínil. Pochvaloval si totiž „nečekaně zábavný efekt“ inkoustu kombinujícího duběnky a ředěný vitriol, tedy slabou kyselinu sírovou. Filón zjistil, že text napsaný jednou substancí po zaschnutí lidskému zraku zmizí, a po přidání druhé substance se znovu objeví. Přesný postup výroby z jeho informací úplně rekonstruovat nelze, rozhodně však nešlo o novinku.

Medová i kyselá

Písmo, které se zjeví jen povolaným, nabízí nespornou taktickou výhodu. Ale nemusí sloužit jen v době války. Publius Ovidius Nasó proto v roce 43 př. n. l. vřele doporučuje ve svém Ars Armatoria čili Umění milovat tajné inkousty jako prostředek skryté komunikace mezi milenci. K tomu stačily velmi nenáročné pomůcky: důvěrné psaní bylo třeba sepsat čerstvě nadojeným mlékem. Zviditelnilo se, pokud se list papíru posypal najemno drceným uhlím. 

Plinius starší, autor fenomenálního encyklopedického pojednání Naturalis historia, zase nedal při konspiraci dopustit na „šťávy organické a rostlinné“. Na ně zase působilo teplo – žárem plamene se text stal znovu čitelný.

Variací existuje mnoho: pokud napíšete sladce zamilované psaní medovou vodou, po zahřátí se díky krystalizaci cukru na karamel objeví v plné kráse. Tepelně-chemickou přeměnou z rostlinných kyselin na estery se vyznačuje šťáva jablek, cibule nebo pomerančů. 

Anebo citronů, které patřily k povinné výbavě špehů na Blízkém východě po tisíc let. Psát a vyjevit teplem zprávu je možné i s neviditelným inkoustem ze silně zředěného vína. Možnosti jsou i ryze chemické: bramborovým škrobem napsaný dopis zviditelníte roztokem jódu (soli). Papír totiž zmodrá a písmo z něj bíle vystoupí. A octem sepsané tajnosti se stanou čitelné, pokud dopis ponoříte do láku z červeného zelí.

Pořád málo?

Někdy to prostě nestačilo. Například Marie Stuartovna ve svém zajetí rutinně psala důležité zprávy neviditelným inkoustem z kamence nebo ořechových slupek a navíc je šifrovala. Nepočítala ovšem s tím, že se zrádce – znalý složení inkoustu i jejích šifer – nachází mezi jejími nejbližšími sluhy a důvěrníky. Důkazy pro svůj vlastní rozsudek smrti tedy věznitelům poskytla ona sama. Tehdy se papír popsaný kamencem před čtením namáčel do mýdlové vody a „vývojkou“ inkoustu ořechových slupek byl roztok síranu železnatého.

Žádné pomeranče?

V roce 1597 se za mřížemi ocitl i jezuitský kněz John Gerard, neboť v protestantské Anglii organizoval hnutí katolického odporu. Jeho identita se ovšem záhy prozradila a místo podzemního hnutí skončil v podzemí mučíren v Toweru. Přišel tu o ruku, i tak ale dokázal přímo z vězení zorganizovat svůj útěk. Jak? Skrze svého katolického spoluvězně, který měl povolenou korespondenci s rodinou. S pomocí pomerančové šťávy pak do dopisů rodině připisoval i zprávy o Gerardově situaci pro jeho tajné podporovatele.

Možná právě takové dobrodružné historky přiměly spoustu dobrodruhů k experimentům s novým složením tajných inkoustů. V 18. století se tak stává populární šťavelan celeru, který je možné zviditelnit roztokem síranu manganičitého a peroxidu vodíku. A také obyčejná mořská voda, která se stane viditelná po lázni v roztoku dusičnanu stříbrného. 

Špatně to ale dopadlo se směsí hašeného vápna a orpimentu (poměrně vzácného sulfido-arzeničitého minerálu). Právě s ní totiž roku 1736 experimentoval Jean-Jacques Rousseau, aniž by si byl vědom možných důsledků. Dostavila se výbušná chemická reakce, která jej na šest týdnů zbavila zraku.

Citronoví spiklenci

S tajným inkoustem, vyrobeným z kyseliny tříslové z macerovaných ořechových slupek, přežili válku za americkou nezávislost i „spiklenci“ George Washingtona, pracující v utajení z New Yorku. Přímo z týlu anglických nepřátel přinášely jejich dopisy psané neviditelným písmem důležité taktické informace. Nutno ale dodat, že si skutečně dávali pozor a dodržovali všechny zásady konspirace. 

TIP: Zrození kryptografie: První šifry používal už Julius Caesar v dopisech Kleopatře

Ty naopak houfně porušovali pro-němečtí špioni, zadržení během 1. světové války ve Velké Británii. Z jedenácti císařských agentů, popravených v roce 1915 v Toweru, se hned čtyři nechali nachytat doslova s citronem v kapse. A ti zbylí pak s listy citronovou šťávou popsanými. Znovu tak dokázali, že jen samotný neviditelný inkoust k úspěšnému utajení nestačí. 


Další články v sekci