Německá houfnice 10,5-cm leFH 18: polní dělostřelectvo nové generace

24.06.2015 - Lukáš Visingr

Nedlouho před druhou světovou válkou se zrodily moderní typy víceúčelových polních děl, u nichž existovala možnost účinné přímé i nepřímé palby. Jednou z těchto zbraní, které lze pokládat za předchůdce současných kanónových houfnic, je německá lehká polní houfnice ráže 105 mm


Reklama

Ještě za první světové války byly ve výzbroji polního dělostřelectva jasně odděleny dva druhy zbraní, a to kanóny a houfnice. Ty první měly delší hlaveň a pálily přímo, kdežto u druhých sloužila kratší hlaveň pro nepřímou palbu horní skupinou úhlů. V polovině 30. let se ale začal etablovat jiný přístup. Vznikaly totiž zbraně, dnes označované jako kanónové houfnice (ačkoli tehdy tento pojem neexistoval), které dovedly efektivně pálit jak nepřímo, tak přímo, zejména proti tankům. 

Efektivní, ale těžké dělo

Němci, podobně jako například Britové, také analyzovali zkušenosti svého dělostřelectva z Velké války, ve které byly jejich standardními zbraněmi 10,5-cm leichte Feldhaubitze 16 a 7,7 cm Feldkanone 16, tedy lehká polní houfnice vzor 16 ráže 105 mm a polní kanón vzor 16 ráže 77 mm (obě zbraně na stejné lafetě). Podobně jako Britové se rovněž Němci zabývali návrhem nové dělostřelecké zbraně, která bude schopna plnit roli polní houfnice i kanónu, ale na rozdíl od svých minulých a budoucích protivníků dospěli k jinému názoru ohledně ráže.

Rozhodli se sáhnout k většímu kalibru, neboť z výpočtů zbrojovky Rheinmetall vyplynulo, že při poměrně malém rozdílu mezi hmotnostmi zbraní nabízí 105mm dělo mnohem větší ničivou sílu. Patrně se již myslelo i na boj proti tankům, a proto se větší ráže (a tedy silnější prachová nálož) jevila jako vhodnější. 

V roce 1928 společnost Rheinmetall zahájila vývojové práce a za sedm let byl výsledek jejího snažení přijat do výzbroje Wehrmachtu jako 10,5cm leichte Feldhaubitze 18, zkráceně leFH 18. Navzdory označení šlo o zbraň poměrně těžkou, vážící téměř dvě tuny. To se ale nepokládalo za závažný nedostatek, neboť se předpokládalo, že bude běžně transportována pomocí motorového tahače.

Z technického hlediska šlo o konvenčně konstruované dělo vybavené hydro-pneumatickými tlumiči zpětného rázu. Usazené bylo na lafetě, jež měla na počátku dřevěná loukoťová kola (vhodná i k tahu koňským spřežením) a následně plechová kola s pneumatikami.

Kromě služby v německé armádě došlo i na export, a sice mimo jiné do Maďarska, Španělska či Nizozemí. Pro posledně jmenovanou zemi byla dokonce zkonstruována modernizovaná varianta zvaná leFH 18/39.

Úsťová brzda  a staronová lafeta

Změny se ale brzy dotkly i zbraní vyráběných pro Wehrmacht. Dělostřelci pochopitelně neustále požadovali zvyšování dostřelu, ovšem to nebylo možné bez výkonnější prachové náplně, která by zbraň neúměrně zatěžovala. Řešením se stala varianta leFH 18(M), kde ono písmeno M znamenalo Mündungsbremse (úsťová brzda).

Vznikly i další druhy střel, díky nimž se paleta munice pro německé 105mm lehké houfnice rozšířila na zhruba padesát položek. Nejvíce se uplatnily tříštivo-trhavé střely, kromě nich se však vyráběly také např. zápalné, dýmové, osvětlovací, cvičné a samozřejmě i protitankové granáty. Nejprve se jednalo o klasické průbojné projektily, pak přibyly podkaliberní a nakonec i kumulativní střely, německy označované Hohlladungs-Granate (granát s dutou náloží).

Pokud původní houfnice pálila nepřímo na dálku asi 10,6 km, pak nová verze se silnějšími náplněmi dokázala vystřelit granát na vzdálenost kolem 12,3 km. Nejprve se polní houfnice Wehrmachtu velice osvědčily, avšak po vpádu do Sovětského svazu se v plné míře projevil nedostatek, jenž se původně nepokládal za příliš podstatný, totiž vyšší hmotnost. Nekvalitní ruské silnice, bláto a sníh způsobily houfnicím velké problémy, jelikož tahače si s nimi v takovém prostředí často neporadily. 

 

10,5-cm leFH 18/40

OBSLUHA: 5 mužů
RÁŽE: 105 mm
DÉLKA HLAVNĚ: 2,61 m
DÉLKA ZBRANĚ: 3,31 m
HMOTNOST ZBRANĚ: 1 955 kg
HMOTNOST STŘELY: 14,81 kg
ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 540 m/s
MAX. KADENCE: 6 ran/min.
MAX. DOSTŘEL: 12 325 m

 

Firma Rheinmetall pak přišla s nouzovým řešením, když 105mm houfnici umístila na lafetu ze 75mm protitankového kanónu PaK 40, čímž vznikla zbraň označená leFH 18/40. Tato modifikace zvětšila rychlost palby a snížila hmotnost, nicméně za cenu některých mechanických problémů, jež se nikdy nepodařilo zcela vyřešit, takže se nadále vyráběly a používaly i houfnice na původní lafetě. Za 105mm houfnici se sice intenzivně hledala náhrada, svůj prototyp předložila v roce 1943 například i plzeňská Škodovka, leFH 18 však nakonec vydržela až do května 1945 a armády řady států, včetně té československé, ji používaly ještě mnoho let po skončení války. 

  • Zdroj textu:

    II. světová, březen 2015

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Terenní vozidla představovala ideální způsob jak proniknout nepřátelskými liniemi

Válka

Josefa Slánská s manželem, synem Rudolfem a dcerou Martou

Historie

Stingray při historicky prvním letu na MidAmerica St. Louis Airport

Věda

Sestava Energija–Buran na Bajkonuru před startem v listopadu 1988

Vesmír
Revue

Příchod bělochů znamenal pro indiány šok. Hernán Cortés dobývá Tenochtitlán, hlavní město Aztéků.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907