Australští vědci se potýkají s infekčním typem rakoviny, která se začala nezadržitelně šířit mezi tasmánskými čerty (Sarcophilus harrisii). Obzvlášť agresivní forma nemoci vytváří na krku, čenichu a jiných obličejových částech hlavy nádory, které zvířatům brání v přijímání potravy a během tří měsíců vede k jejich uhynutí
První případy rakoviny se objevily v roce 1996 a následný výzkum ukázal, že nemoc je přenosná fyzickým kontaktem, zvláště kousnutím. K pokousání přitom dochází v populaci čertů často, a to při bojích o žrádlo či o samice. V některých oblastech Tasmánie se počet zvířat snížil již o celých 90 procent a podle předpovědi odborníků se tito tvorové mohou dočkat vyhynutí již za dvacet let.
Tasmánský čert byl nyní oficiálně zařazen mezi ohrožené druhy, čímž získal o něco větší naději na přežití. Za posledních pět let věnovala vláda projektům na jeho záchranu 10 milionů australských dolarů a v dotacích hodlá nadále pokračovat. Hlavním cílem ochránců přírody je odchovat dostatečně velké množství čertů v zajetí a postupně je vypouštět do přírody. Současně vědci pracují na výzkumu rakovinného onemocnění v naději, že se jim podaří vyvinout alespoň částečně účinnou terapii či vakcínu, která by snížila množství nakažených zvířat. Ďábel medvědovitý – jak zní oficiální název této vačnaté šelmy – žije pouze na území Tasmánie a pokud by vyhynul, přišla by naše planeta o další vzácný druh.
ZajímavostiTajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.
VesmírSonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.
PřírodaPři lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.
RevueLeTourneau: Terénní stonožka
Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.
Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.
