Obrněná Tatrovka: páteř československé útočné vozby

30.10.2014

OA vz.30 nejen že reprezentuje technickou úroveň konstrukce čs. kolových obrněných vozidel první poloviny 30. let, ale rovněž zanechal nesmazatelnou stopu v dějinách Československa a jeho armády


Reklama

V roce 1924 vypsal dělostřelecký a zbrojní odbor ministerstva národní obrany (MNO) soutěž na třínápravový osobní automobil pro potřeby velitelství a pomocného personálu u jednotek motorizovaného dělostřelectva. Po odmítnutí nepřesvědčivé nabídky od ČKD na úpravu civilního automobilu Grand-Break přidáním třetí nápravy a neúspěšném testování francouzských vozidel Renault 10CV a polopásových Citroën Kégresse obrátila armáda pozornost k domácím výrobcům.

Především automobilka Tatra se svým novým vozem, jehož základem byla bezrámová konstrukce podvozku, se jevila jako nadějný kandidát na konstrukci nového vojenského automobilu. V roce 1925 se tatrováčtí konstruktéři začali na popud vojáků zabývat řešením třínápravového vozu, využívajícího sériových dílů osobního automobilu Tatra T 12. O rok později již automobilka vyrobila tři třínápravové automobily, které dostaly typové označení Tatra T 26. Zvolená konstrukce se ukázala principiálně zdravou, a proto ji Tatra nabídla ke koupi vojenské správě. Ta byla spokojena jak s konstrukcí, která dokonce předčila zahraniční typy, tak i s cenou a jeden podvozek opatřený dvouválcovým motorem Tatra zakoupila. Podvozek s přiděleným vojenským evidenčním číslem N II-674 byl předán Vojenskému technickému ústavu (VTÚ), který jej ve spolupráci s Praporem útočné vozby v Milovicích zkoušel v náročných klimatických podmínkách v období od prosince 1926 do března 1927. Při zkušebních jízdách podvozek urazil 10 000 km a v jejich průběhu byl zatížen závažím o hmotnosti 950 kg. Při všech zkouškách vozidlo splňovalo požadovaná kriteria v každém směru. Po jejich ukončení byl podvozek odeslán do továrny Tatra, demontován a všechny jeho části podrobně prohlédnuty. Bylo zjištěno, že ani jediná součástka nebyla abnormálně opotřebena nebo porušena. Po opětovném zkompletování byl zakoupen ještě jeden podvozek stejného typu a obě vozidla byla v Kopřivnici opatřena karosérií z 5 mm silného železného plechu. Původní zkušební podvozek N II-674 byl upraven do podoby obrněného automobilu pro dopravu těžkého kulometu a jeho obsluhy. Druhý vůz, který obdržel vojenské evidenční číslo N II-678, byl karosován jako předzvědný s neotočnou hranatou věží se střílnami pro lehký kulomet. Armáda si obě upravená vozidla převzala v červenci 1927 a přidělila je VTÚ.

Armádní zkoušky a testy

Dne 27. července 1927 oba vozy Tatra T 26 společně s automobily Renault a Citroën Kégresse absolvovaly zkušeb ní jízdy v Krkonoších. Při první zatěžkávací zkoušce ujela vozidla za 1 hodinu 23 minut 13 km po trase Špindlerův Mlýn přes Zlaté návrší k Labské boudě průměrnou rychlostí 9,7 km/h. Zkoušky pokračovaly i následující den na trase Vrchlabí – Luční bouda. Tatry zdolaly 19 km po částečně upravené vozové cestě za 1 hodinu a 40 minut. Při druhé zatěžkávací jízdě dosáhly průměrné rychlosti 11,45 km/h. Obě trasy zkoušené automobily absolvovaly bez jediné poruchy pouze s výhradou k málo výkonné pohonné jednotce. V témže roce se Tatry zúčastnily závěrečných cvičení armády, kde se velmi osvědčily. Po ukončení manévrů byla vozidla předána výrobci, aby je podle připomínek vojáků adaptoval. Z automobilu N II-678 byla odstraněna pevná hranatá věž. Nahradila ji nízká válcová otočná věžička. V březnu roku 1928 si oba automobily Tatra vedly velmi dobře v průběhu dlouhodobého horského testu a armáda se proto rozhodla zakoupit dalších devět podvozků typu T 26, ale již vybavených čtyřválcovým vzduchem chlazeným motorem o výkonu 17,7 kW.

Technicko-taktická data OA vz. 30
Délka4 020 mm
Výška1 520 mm
Šířka2 070 mm
Výkon22 kW při 2 650 ot/min
Bojová hmotnost bez posádky2 550 kg
Dojezd silnice/terén200/100 km
Pancéřování3-6 mm

Současně s výkonnějším motorem byla do vozidla zabudována převodovka s redukcí pro terén a uzávěrky diferenciálů. Šťastnou kombinací použitých komponentů vznikl mimořádný vůz s výbornou průchodností v terénu. Nový automobil obdržel typové označení T 26/30. Devět nových podvozků typu T 26/30 bylo přiděleno Praporu útočné vozby, kde je praporní dílny opatřily dřevěnými karosériemi představujícími obrněné automobily. Jednotlivé vozy nesly různé varianty výzbroje – lehké kulomety ZB vz.26 či těžké Š vz.24 v pevných nebo otočných věžích různých konstrukcí. Pro cvičné a zkušební účely tak vznikly čtyři čety lehkých obrněných aut, které byly intenzivně využívány jako předzvědná obrněná vozidla. Na základě kladných zkušeností získaných s provozem vozidel T 26 a T 26/30 bylo na jednání u Praporu útočné vozby z dubna 1929 rozhodnuto o nejvhodnější výzbroji pro lehké třínápravové automobily a současně doporučeno dát zhotovit jeden vůz v provedení, které by bylo vybráno jako definitivní s pancéřováním o síle 5,5 mm. Takto vzniklé vozidlo se mělo stát podkladem pro jednání výzbrojní komise o zavedení nového materiálu do výzbroje armády.

Prototyp OA vz.30

V roce 1929 byl automobil Tatra T 26/30 evidenčního čísla NIV 601 odeslán zpět do Kopřivnice, aby se po zhotovení karosérie z kvalitních pancéřových plechů změnil na plnohodnotný lehký obrněný vůz. K Praporu útočné vozby se opancéřovaný T 26/30 vrátil až v červenci 1930 a byl vyzkoušen při ostrých střelbách na dělostřelecké střelnici v Brdech. Koncem téhož roku se pod vedením přednosty II. odboru MNO div. gen. Jana Netíka ve VTÚ sešla výzbrojní komise MNO, která měla rozhodnout o zavedení speciálních šestikolových vozidel značky Tatra do výzbroje armády. Součástí jednání bylo i zavedení obrněného automobilu Tatra. Na základě kladných hodnocení komise jednohlasně schválila zavedení automobilu do výzbroje pod označením „Obrněný automobil vzor 30“ (OA vz.30) a navrhla objednat jej ve větší sérii pro potřeby průzkumu a k podpoře bojových jednotek pěchoty a jezdectva. V ten samý den byly do výzbroje armády zavedeny osobní velitelské vozy vz.30 a telefonní automobily vz.30 využívající stejného podvozku typu T 26/30.

Právě tím byl položen základ pro vytvoření série specializovaných vozidel na typizovaném podvozku. Vznikla tak řada obrněný automobil, velitelský vůz a telefonní auto na základě podvozku T 26/30, která ve svém důsledku výrobním, výcvikovém, tvorby ceny a konečně logistickém měla značný konečný efekt. Sympatie armády si Tatrovka získala nejen svou spolehlivostí a dobrými výkony, ale i nízkou cenou. Při tehdejším napjatém armádním rozpočtu se vojákům velmi hodilo, že se takto dá opatřit mnohem víc potřebného materiálu.

Sériová výroba

Po přijetí OA vz.30 do výzbroje a rozhodnutí o jeho výrobě probíhala mezi vojenskou správou a závody Tatra jednání o zahájení sériové produkce. Po předběžné dohodě ze závěru roku 1932 bylo rozhodnuto osm podvozků typu T 26/30 prozatím vybavených dřevěnými karosériemi rovněž změnit po vzoru vozidla N IV 601 v plnohodnotné OA vz.30 a zároveň vyrobit dalších 43 nových obrněných vozů. Po sejmutí provizorních karosérií se do Kopřivnice vrátilo v říjnu 1932 od Praporu útočné vozby osm podvozků T 26/30 a v továrně Tatra začaly přípravy na sériovou výrobu. Ofi ciální objednávku na výrobu 51 kusů obrněných automobilů vystavilo MNO 6. března 1933 s termínem dodání do konce roku 1933. Významná změna v postupující přípravě sériové výroby nastala o dva měsíce později, kdy došlo k zásadnímu rozhodnutí o použití rekonstruovaného podvozku s výkonnějším motorem typu Tatra T 52. Změna vzešla ze zkušeností nabytých továrnou Tatra i vojenskými orgány při výrobě prototypu OA vz.30, které měly být promítnuty do sériové výroby obrněných automobilů. Přesto, že nový podvozek navazoval na typ T 26/30, byly změny natolik zásadní, že automobilka Tatra přistoupila k použití nového typového označení T 72, pod kterým byl sériově vyráběn jak pro armádu, tak i pro civilní sektor. Změny a úpravy byly podchyceny protokolárně v následných jednáních mezi vojenskými orgány a Tatrou a definitivně zaprotokolovány jako příloha k původnímu znění objednávky. Nedotkly se však změny názvu vozidla a v platnosti zůstalo původní označení OA vz.30. Továrna Tatra používala pro tento druh automobilu vlastní interní značení, skládající se z typového čísla a charakteristiky vozidla „T 72 , pancéřový vůz“.

Změna podvozku si vynutila i úpravu objednávky. Aby všechny obrněné automobily měly jednotný podvozek a pohonnou jednotku, bylo rozhodnuto vyrobit 51 nových podvozků typu T 72 pro OA vz.30 a osm starých podvozků T 26/30 opatřit otevřenou karosérií jako velitelský automobil vz.30. Termín dodání se posunul na 9. dubna 1934 a cena dodávky vzrostla z původních 7 974 940 Kč na 8 314 960 Kč. Sériová výroba OA vz.30 se konečně rozběhla v polovině srpna 1933 a první vozidla měla armáda převzít již 20. prosince 1933. Podvozky pro všech 51 vozidel byly vyrobeny včas, další montáž však zdržovala kolísavá kvalita pancéřových plechů. Prvních šest vozidel tedy vojenské přejímací orgány převzaly 29. ledna 1934. Ostatní vozidla byla dodána v dalších pěti sériích. K Pluku útočné vozby (po reorganizaci v roce 1933 se prapor změnil v pluk) však z přejímaných vozidel odešly prozatím jen první dvě série, tedy 22 vozidel. Pro zbývající automobily nebyl dostatek garáží, a proto zůstaly uskladněny v továrně. Pluk útočné vozby si je odebral až v červenci 1934. Po celý rok 1934 probíhaly v armádě debaty o tom, jak naložit se stávajícími obrněnými automobily a zda vyvíjet nové typy. Podle nejrozvinutějších mobilizačních plánů měly být postupem času vyvinuty dělové OA a konečnými počty, kterými měla armáda disponovat, bylo 55 dělových a 62 kulometných OA vz.30, doplněných 27 kusy těžkého vz.27. Ke konci roku však padlo rozhodnutí další vývoj zatím nezadávat a postupně kolová obrněná vozidla u smíšených předzvědných oddílů divizí i u jezdectva nahradit vozidly pásovými. To prakticky znamenalo konec vývoje kolových obrněných vozidel v meziválečné ČSR.

Až do hořkého konce

V kritickém roce 1938 byla použita většina OA vz.30 při potlačení nepokojů v Sudetech. K prvním bojovým střetům došlo v květnu a v letních měsících již obrněné automobily běžně asistovaly při potlačování henleinovského povstání. Obrněné vozy prokázaly neocenitelnou službu při podpoře bojujícím vojákům, policistům a četníkům a jejich zásahy zachránily mnoho lidských životů. Poučení z pohraničních srážek později vedlo k prodeji deseti kusů OA vz.30 ministerstvu vnitra a jejich zařazení k četnickým pohotovostním oddílům jako spolehlivého prostředku k potlačování nepokojů. Po vyhlášení všeobecné mobilizace v září 1938 se některé čety i samostatná vozidla stihly vrátit k mateřským jednotkám, ale většina automobilů zůstala v pohraničních oblastech. Proto předzvědné jednotky armády, vyzbrojené obrněnými automobily OA vz.30, nikdy nedosáhly plánovaných mobilizačních stavů. Ani po přijetí mnichovského diktátu a následné demobilizaci a evakuaci ze zabíraného pohraničí se obrněné automobily OA vz.30 nedostaly do svých mírových posádek. Vzhledem k tomu, že situace na Slovensku i Podkarpatské Rusi na hranicích s Maďarskem byla velmi nestabilní, tam bylo vysláno celkem 18 vozidel. 6. ledna 1939 došlo na předměstí zakarpatského města Mukačevo k incidentu, který vešel do historie pod názvem Rozvegovský incident. Při něm byla v pohraničním boji k potlačení dotírajících maďarských jednotek použita i pohotovostní četa OA vz.30. Jeden vůz byl po havárii na zledovatělé silnici ukořistěn Maďary, kteří jej zařadili k 2. jezdeckému pancéřovému pluku a až do roku 1941 využívali k cvičným účelům.

Ve slovenských službách

15. března 1939 byly české země okupovány Německem a Slovensko vyhlásilo svůj samostatný stát. Maďarsko zabralo Podkarpatskou Rus a Československý stát přestal existovat. Nové slovenské armádě zůstalo deset vozidel OA vz.30 ve stavu Pluku útočné vozby se sídlem v Martině. 18. března 1939 ustoupila na slovenské území před postupujícími Maďary z Podkarpatské Rusi část československých vojsk včetně osmi kusů OA vz.30, čímž vzrostl jejich celkový počet na Slovensku na 18 kusů. Zbylých devět OA vz.30 společně se zbytky armády ustoupilo do Rumunska, kde byly internovány a později zařazeny do rumunské armády. Záhy musely slovenské obrněné automobily čelit maďarské agresi na východě Slovenska. Konflikt vypukl 24. března a je znám pod názvem „Malá vojna“. Při incidentu byl jeden OA vz.30 zničen maďarským protitankovým kanónem. Ke konci konfliktu se do bojů zapojilo celkem devět OA vz.30.

Po zahájení 2. světové války se do polské kampaně po boku německého spojence zapojily aktivně i ozbrojené síly Slovenska. Ve stavu svých expedičních jednotek určených k překročení polských hranic nasadily i sedm obrněných automobilů. Čtyři z nich se dostaly do boje, když ve spolupráci s jízdní eskadronou pronikly na náměstí v Tyliczi. Jeden vůz poškodila nepřátelská palba a dva muži osádky byli zraněni. Všem vozům se podařilo ustoupit. Zbývající vozidla, posílená dalšími šesti kusy, byla určena k obraně slovenských hranic pro případ polského protiútoku. OA vz.30, byť již byly za svým zenitem, opět použila slovenská armáda v červnu 1941 při tažení do SSSR. V rámci tzv. Rychlé skupiny byla tři vozidla organizována v jezdeckém předzvědném oddílu. Později je doplnila další vozidla a vytvořila motorizovaný předzvědný oddíl v rámci vyšší jednotky – Rychlé brigády. Rychlá brigáda se již aktivně zapojovala do bojů a při střetu u Lipovce byl jeden obrněný automobil ztracen a další dva těžce poškozeny. Po reorganizaci slovenských sil na východní frontě byla vytvořena i Zajišťovací divize, jež měla působit na obsazeném ukrajinském území. Ve svém stavu měla od 27. června 1942 rovněž šest automobilů OA vz.30, které využívala ke strážní protipartizánské službě. Zbývající vozidla OA vz.30 byla z východní fronty stažena do domovské posádky. Při střetnutí s partyzány u Lojeva ztratila Zajišťovací divize dva obrněné automobily, zbývající vozidla OA vz.30 se vrátila na Slovensko a nadále byla využívána jen k výcviku. Údajně se jistý počet OA vz.30 měl zúčastnit i bojů během Slovenského národního povstání.

V německé armádě

Vedle OA vz.30, který Němci zabrali v Tatře v říjnu 1938 při záboru pohraničí, získali po březnové okupaci zbytků Čech a Moravy celkem 12 dalších vozidel. Mimo jiné ukořistili desítku četnických automobilů ministerstva vnitra. Nebyly zařazeny mezi vozidla wehrmachtu, ale byly předány k posílení výzbroje dvou policejních pluků. Šest vozidel bylo zařazeno do stavu Policejního pluku I Praha a čtyři kusy převzal Policejní pluk II Brno. V rámci policejních jednotek se vozidla dočkala nasazení v Polsku, SSSR a svoji bojovou kariéru ukončila na Balkáně. Zatím zcela neznámý je osud zbývajících vozidel pocházejících z německé kořisti po okupaci Čech a Moravy, která sice byla zařazena do výzbroje wehrmachtu pod označením Pz.SpW 30 (t), ale pro svoji nevyhovující bojovou hodnotu již zřejmě nebyla používána u prvosledových jednotek

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií:

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nejen alkohol, ale také rozbujelá prostituce a hazardní hry dennodenně trápily počestné občany Ostravy.

Historie

Nejstarší zobrazení lovu na světě.

Věda

Řada hotelů po celém světě dodržuje letitou tradici neoznačování pokoje s číslem třináct, některé dokonce přeskakují třináctku i v označení pater.

Zajímavosti

Výtrysk prachu a kamení z planetky Bennu letos 6. ledna

Vesmír

Také ve Francii musely po odchodu mužů zastat práci na poli ženy.

Válka

Kaňon je až 27 kilometrů široký a přes půl kilometru hluboký.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907