Odjistit a odhodit!

11.09.2014 - Martin Staroň

Jakmile se formace obávaných Sturmtruppen začaly v únoru 1916 přibližovat k francouzským zákopům, spatřili nervózní obránci verdunských pevností nevídané – útočící Němci jim běželi vstříc s puškami na ramenou! Poté se však vzduchem mihly stovky paží – smrt již nepřicházela skrze ocelovou kulku, nýbrž s explozí ručního granátu


Reklama

Dá se říci, že ani jedna z armád světových velmocí či jejich spojenců nepřikládala na počátku první světové války granátům jakožto doplňkové zbrani pěchoty větší význam. Tyto v drtivé většině nevzhledné „hroudy oceli“ či „masové konzervy“ evokovaly představu zákeřného, jaksi špinavého zabíjení a tím ostře kontrastovaly s technicky dokonalými opakovačkami, revolvery či pistolemi pěchoty. Například vojenská historie střední Evropy sice znala pověstné pruské granátníky Fridricha Velikého ze Sedmileté války (1756–1763), ovšem příchod přesných a přitom dalekonosných střelných zbraní měl navždy zvrátit klasický pěchotní střet v grandiózní výměnu salv na velké vzdálenosti. Tedy alespoň v hlavách vojenských teoretiků.

Pokud platí tvrzení, že největší rivaly Velké války nalezneme v Němcích a Francouzích, můžeme s údivem pozorovat jejich nevyrovnané pozice na poli konstrukce i taktického nasazení ručních granátů. Stav, kdy se francouzský „poilu“ (lidové označení pěšáka – tedy „chlupáč“) musel mít neustále na pozoru před novotami německého „Fritze“, se do konce války v podstatě nezměnil. Co však obě soupeřící armády spojovalo, byl relativní dostatek ručních granátů již od počátku války, přestože i v tomto ohledu na tom byli Němci lépe.

Německý primát
I německá armáda, známá svým počátečním úsilím o rázný bleskový úder, vyznávala před vypuknutím první světové války tehdy obvyklou, přitom však zastaralou obrannou strategii, závislou na pohraničních pevnostech různé síly a kvality. Osádky fortů měly dle propozic bránit svá postavení také s použitím granátů, jež by vypudily nepřítele z „hluchých“ míst, která nemohla pokrývat vlastní dělostřelecká palba. Zkostnatělé myšlení vojenských stratégů však přineslo obyčejným německým pěšákům napěchované sklady ručních granátů. Ty pak urychleně putovaly z přítmí chladných kasemat na frontovou linii – jednalo se přitom o pestrou škálu modelů – od zastaralých kusů nevalné kvality po tehdy progresivní „koule“ M. 1913.

V zákopových bojích používali vojáci své granáty nejprve v roli doplňkového prostředku obrany proti dotírajícímu soupeři. Prim však i nadále hrály pušky a kulomety. Granáty létaly vzduchem většinou až ve chvíli, kdy už došlo k napadení nepřátelského zákopu, či vyvstala potřeba jej „eliminovat“ v nedostupných prostorech krytů či trosek budov atd. Většina tehdejších císařských pěšáků však boj s nimi doposud necvičila. V chybějící dovednosti pak muže školil přidělený instruktor, původním zařazením vesměs ženista. Právě „zákopnická“ složka armády totiž pracovala s výbušninami i nástražnými zařízeními všeho rázu nejčastěji.

V rukou úderníků
Rok 1915 pak německým vojákům přinesl nejen vystřízlivění z iluze snadného vítězství nad dohodovými spojenci, ale také možnost masově používat nově zaváděné ruční granáty především dvou typů – vejčitého Eierhandgranate a modelu s násadou M.1915 Stielhandgranate, lidově označovaného jako „štylák“ či „šťouchadlo na brambory“.

Ani „patnáctý“ rok však rozuzlení války nepřinesl. Německá armáda teď vyslala do bojů nový typ jednotky – úderníky neboli Sturmtruppen. Nápad se projevil jako životaschopný a v listopadu 1916 již více než 30 pěchotních divizí zařadilo do svých sestav úderné formace různé bojové síly. Jejich speciálně cvičení vojáci vyráželi do útoku doslova po zuby ozbrojení, ovšem s minimem přebytečné výstroje. Právě v bojích u Verdunu dávali úderníci přednost vrhání granátů do francouzských zákopů oproti klasické palbě z pušky, kterou měli během přesunu zemí nikoho jednoduše na zádech. Současně se na jejich hrudích objevily jednoduché pytlovité kapsy obsahující až 20 snadno přístupných granátů.

Francouzské tápání
Zatímco Němci zaváděli nové granáty již před rokem 1914, vojáci země galského kohouta se s příchodem války museli spoléhat na vlastní modely s vysokou „historickou cenou“, nikoliv však bojovou hodnotou. Za největší handicap standardních modelů můžeme považovat vnější zapalovač iniciující hlavní nálož s menším účinkem. Osudově zaspali také francouzští vojenští teoretici, neboť jejich armáda se i v létě 1914 sveřepě držela předpisů o použití ručních granátů roku 1847!

Absence moderních modelů granátů, kterými by vojáci dokázali „zasypat“ nepřítele i na větší vzdálenost, vedla k zoufalé snaze svépomocné výroby improvizovaných systémů s násadkou. Vedle běžně užívaných kořistních německých modelů však tyto „petardy“ evokovaly spíše vzpomínky na třicetiletou válku. Později se z nich vyvinuly tzv. „raketové granáty“ (Pétards raquette). Ty měly nepřítele ohrozit především tlakovou vlnou – účinná trhavina přitom zůstávala přidrátovaná či jinak přichycená na dřevěné násadě, připomínající kartáč či tenisovou raketu. Za nejpokročilejší konstrukci tohoto typu můžeme považovat model F2 mle 1915.

Hlavní dohodový hráč v kontinentální západní Evropě však prvotní německý nápor se štěstím přestál a jeho vojáci dostali koncem roku 1915 do rukou nový podpůrný prostředek blízkého boje – granát typu Besozzi. I tento model však nesl stopy archaické konstrukce – vnější zapalovač iniciovaný doutnákem, nejčastěji dýmkou vojáka. Tím se škála francouzské granátové inovace prvních dvou let války v podstatě vyčerpala

Proměna taktiky
Pokud se zamyslíme nad proměnou taktického nasazení ručních granátů na začátku Velké války ve srovnání s jejím vystupňováním v roce 1916, odpozorujeme v podstatě velmi podobné inovace v obou znepřátelených táborech. V pozdější válečné době si tak pěchota obecně nosila do akce mnohem více kusů tohoto podpůrného prostředku, než na jejím počátku. Voják teď už nemusel čekat na pokyn nadřízeného, kdy může své zbraně a doplňky použít – tedy pokud se nejednalo o misi se specifi ckým posláním.

Zatímco v roce 1914 měly granáty pomoci především osádkám různých pevnostních staveb, nově je získávali v podstatě všichni pěšáci bez rozdílu určení. Ve větším počtu je muži fasovali vesměs těsně před útokem – ať již vlastním, či očekávaným nepřátelským úderem. Pokud se bojovalo v zákopech, zvláště němečtí vojáci mívali ve zvyku čekat na nepřítele s desítkami odjištěných „šťouchadel“ po ruce. Pak už stačilo jen zatáhnout za pojistný provázek a hodit smrtící předmět vstříc hloučku blížících se nepřátel.

Atak proti odhodlané zákopové obraně však vyžadoval dobrou koordinaci útočníků – v těchto akcích se velící důstojník či poddůstojník snažil spustit jakousi soustředěnou lavinu či déšť granátů, jež by soupeři neposkytly žádný prostor ke krytí či dokonce „chytání“ přilétajících „vajíček“ se snahou o zpětné odhození. Speciální dýmovnicové verze pak měly pomoci s krytím útočníků, jež se mohli dostat obráncům takříkajíc „na tělo“ zadýmení bojiště. Kulometčíci i odstřelovači totiž museli v takové chvíli vést palbu naslepo.

 

Postupem času se armády naučily také rozlišování útočných a obranných granátů – o užití konkrétního typu rozhodoval v praxi výhradně velitel bojové akce. V určitých případech se ke slovu mohly dostat i speciální typy, jež obsahovaly slzný plyn – užití takových prostředků v otevřeném terénu představuje spíše jen plýtvání, ovšem v boji uvnitř objektů se jejich vlastnosti mohu stát nenahraditelnými. Slzotvorné granáty používaly také hlídky průzkumníků, pověřené úkolem získat (prozatím) živé zajatce jakožto nositele potřebných informací.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Hart, L.: Historie první světové války. Brno 2001; Sheffield, G.: Válka na západní frontě. Brno 2009; Westwell, I.: I. světová válka. Praha 2009

  • Zdroj fotografií: wikipedia, archiv autora

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Apollo 1: Požár v kabině

kdy: 27. ledna 1967 |  počet obětí: 3 

Mezi zmíněných osmnáct ztracených životů nepočítáme oběti havárie Apolla 1, zničeného během pozemních příprav. Jednalo se o nácvik předstartovních operací, včetně prověrky nouzového opuštění kabiny: 27. ledna 1967 se posádka chystala v lodi usazené na vrcholu Saturnu IB, vztyčeného na rampě. V důsledku závady na kabeláži však ve velitelské kabině vypukl požár a v atmosféře z čistého kyslíku se rychle šířil. Uvnitř uhořeli tři astronauti – Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Pro další lety byly veškeré hořlavé materiály nahrazeny a změnil se systém otevírání vstupního průlezu. (foto: Wikimedia Commons, Kipp Teague 1 + 2, CC0)

Vesmír

Podle majitele Martina pokrývají stěny a strop hospůdky McGuire's Irish Pub bankovky v hodnotě okolo dvou milionů dolarů.

Revue

Sovětská pěchota v útoku. Operace Bagration přinesla Rudé armádě obrovské územní zisky.

Válka

Farmáři i tovaryši žádali vyšší mzdy. Vrchnost však reagovala represí a omezením platů.

Historie
Zajímavosti

Na tento jediný neuron se ve skutečnosti napojuje asi 4 tisíce nervových vláken

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907