Operace Willi: Proč se Hitler pokoušel unést bývalého britského krále?

Bývalý panovník Spojeného království Eduard VIII. zůstal po pádu Francie na území kontinentální Evropy. Během jeho krátkého pobytu na Pyrenejském poloostrově o něj projevily zájem nejen britské, ale také španělské a německé tajné služby. Ty dokonce přemýšlely o jeho únosu

05.06.2022 - Jaromír Sobotka



Král Eduard usedl na britský trůn 20. ledna 1936. Pro svůj skandální sňatek s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou se ale musel již o dvanáct měsíců později koruny vzdát a spokojit se s titulem vévody z Windsoru. Na uvolněné místo usedl Eduardův bratr Jiří VI. Bývalý král poníženě odešel do exilu ve Francii a nevraživost mezi ním a zbytkem rodiny i velkou částí politické scény (jedním z mála, kdo se jej zastal, byl například Winston Churchill) přetrvala po celý jeho život.

Po začátku druhé světové války sloužil Eduard v hodnosti generálmajora u britské vojenské mise ve Francii. Spolupracoval také s britskou tajnou službou, které dodával informace o Spojencích a jejich vojenských plánech. Vpád Wehrmachtu do Francie v květnu 1940 jej ale přinutil k útěku na jih země, aby nepadl do německých rukou.

Útěk do Pyrenejí

Krátce po půlnoci 19. června vyrazila kolona vozidel doprovázející někdejšího britského krále a jeho ženu z Antibes v jižní Francii směrem k hranici se Španělskem. Situace nevypadala vůbec růžově, Eduard nedisponoval žádnými vízy ani povoleními, cesty se přitom jen hemžily zátarasy a uzávěrami. Při jednáních s francouzskými hlídkami tak musel bývalý monarcha spoléhat na svoji autoritu a oblibu, kterou si mezi vojáky získal. I díky tomu se koloně nakonec podařilo dosáhnout španělské hranice, kde ale tamní úřady odmítly Eduarda vpustit do země. Následovaly tak spěšné telegramy britskému konzulátu v Madridu i Bordeaux a úporné vyjednávání spojené s nejrůznějšími sliby a výhrůžkami. Nakonec kolona povolení dostala a prominentní šlechtic i s doprovodem vstoupil na území formálně neutrální země.

V Londýně si nakrátko oddechli, ale k velkým oslavám pochopitelně důvod nebyl. Frankova vláda dávala své sympatie k hitlerovskému Německu zcela nepokrytě najevo, navíc země se jen hemžila špiony a vyzvědači všech politických orientací. Španělé sice někdejšího krále pustili na své území a nejspíše jej tak zachránili před zajetím, o jeho přítomnosti ale promptně informovali Berlín. A ten měl o osobu bývalého monarchy nebývalý zájem. 

Mezi proudy

Pro jeho spřízněnost s britským dvorem i pro předválečné vztahy s nacisty představoval vévoda pro Němce velmi žádanou postavu. Po svém příjezdu do Španělska se navíc několikrát nechal slyšet, že po debaklu ve Francii by Spojené království mělo zahájit jednání o míru. Německé vojáky pak oficiálně žádal, aby ochránili jeho vily ve Francii před rabováním.

Bývalý britský král těmito výroky pochopitelně hnal vodu na mlýn nacistické propagandy. Říšský ministr zahraničí Joachim Ribbentrop proto kontaktoval svůj španělský protějšek, plukovníka Juana Beigbederay Atienza, se žádostí, aby Eduarda zadržel v zemi co možná nejdéle. V žádném případě ale neměl dát najevo, že se za celou záležitostí skrývá Berlín.

Zlatá klícka

Atienza tedy bývalému králi nabídl lákavý azyl v neutrální zemi, kde unikne vyčítavým pohledům dvora i nárokům veřejnosti. Jemu i jeho ženě pak jménem vlády nabídl k přebývání luxusní maurský palác v Andalusii i se soukromou pláží.

Šance, že by snad někdejší král mohl zůstat ve fašistickém Španělsku jako Frankův host, ale nedávala spát Londýnu. Churchill osobně v této věci intervenoval a přesvědčoval Eduarda, že případným souhlasem by uškodil své rodině i vlasti. Bývalý monarcha nabídl, že se vrátí do vlasti, pod podmínkou, že král Jiří VI. udělí oficiální audienci jeho ženě. Ten ale o něčem podobném nechtěl ani slyšet. Proto se nakonec vévoda rozhodl pro kompromis a přestěhoval se i s manželkou do sousedního Portugalska ovládaného probritským diktátorem Antoniem Salazarem.

Britský konzulát v Portugalsku zajistil v roce 1940 pro Eduarda přímořskou vilu nedaleko známých útesů s neblahým jménem Boca do Inferno – Ústa pekel, chráněnou místními i britskými tajnými službami. Izolovanost místa i neustálý policejní dohled nakonec někdejšího krále zdeptaly natolik, že kývl na Churchillovu nabídku, aby přijal funkci guvernéra Bahamských ostrovů. Jednalo by se vlastně o situaci prospěšnou oběma stranám, neboť Eduard by dostal dostatečně prestižní a honorovanou pozici, zatímco Londýn by se zbavil problémového Windsora, přičemž by jej udržel dost daleko od nacistických spárů. Navíc stále nervóznější premiér tentokrát svoji nabídku podpořil výhrůžkou vojenským soudem v případě odmítnutí.

Zrod operace

Mezitím se ale v Berlíně zrodil plán na únos někdejšího monarchy. S nápadem přišel osobně Ribbentrop a posléze se pro něj nadchl i samotný Hitler. V první řadě šlo o to, vylákat Eduarda zpět do Španělska. Tam by se pak nacističtí zpravodajci postarali, aby se již do Portugalska nevracel. Vzniklo několik návrhů, jak celou věc uskutečnit – například padl návrh pozvat šlechtice do sousední země na hon za účelem „neformálního probrání španělsko-britských vztahů“.

Nakonec zvítězila verze počítající s přesvědčením aristokrata o tom, že se jej britské tajné služby snaží zabít. Vyděšený bývalý král by pak mohl překročit hranice zpět do Frankovy země, aby spojenecké hrozbě unikl. Angažovat se měli také španělští špioni, kterým se již podařilo infiltrovat do monarchova okolí, a mohli na šlechtice vyvinout značný tlak.

Pokud by Eduard spolupracoval dobrovolně, měli nacisté k dispozici několik milionů švýcarských franků k jeho vydržování. Naopak, pokud by spolupráci odmítal, mělo se přitlačit – Hitler dal zelenou dokonce k násilnému únosu a převezení přes hranice. Jedinou führerovou podmínkou bylo, že Windsor ani jeho žena Wallis nesmějí zemřít ani utrpět vážná zranění. Celý plán získal označení „operace Willi“.

Selhání

Velitelem celé akce se stal SS-Sturmbannführer Walter Schellenberg, který se již dříve vyznamenal například během špionážní kauzy známé jako „incident ve Venlo“ a s Windsorem se osobně znal. Schellenberg tedy v červenci 1940 přilétl nejprve do Madridu a poté se inkognito přemístil do Portugalska. Po obhlédnutí situace na eventualitu násilného únosu rovnou rezignoval – vévoda byl dobře chráněn a jakákoliv silová akce by vyžadovala příliš mnoho prostředků a skýtala neúměrně velké riziko. Únos odmítl realizovat také později, a to navzdory Hitlerovu naléhání.

Také z plánu na vystrašení bývalého krále a jeho ženy mnoho nezbylo. Nacisté sice poslali jeho manželce kytici s anonymním varováním před „machinacemi britské tajné služby“ a jejich agenti několikrát hodili do oken vily kamení, tím ale veškeré pokusy skončily. Od plánovaných výstřelů v okolí sídla nakonec Schellenberg v důsledku dobrých bezpečnostních opatření a také s ohledem na chabé nervy Eduardovy ženy upustil. Nakonec nezrealizoval ani plán na rozšíření zprávy, že se na palubě parníku Excalibur, který měl bývalého krále odvézt z Portugalska, nachází bomba.

Už jen do sfér anekdot pak patří pokus sabotovat transport Windsorových zavazadel do přístavu. O poznání nadějněji se ale vyvíjely aktivity Frankových mužů. O výhodách návratu do Španělska přesvědčoval Windsora také bratr současného caudilla Nicolas Franco. Toto téma je dodnes citlivé, neboť se zdá, že v jednu chvíli Eduard o možnosti návratu do země vážně uvažoval. Nakonec se ale rozhodl poslechnout Churchillovo naléhání a 1. srpna 1940 odplul do Ameriky a později na Bahamy. Operace Willi tak selhala na celé čáře.

Zfušovaný plán

Dodnes není úplně zřejmé, co konkrétně si nacisté od operace slibovali a k čemu chtěli Eduarda po jeho únosu využít. Část historiků se kloní k tezi, že bývalý král mohl posloužit jako prostředník během vyjednávání o míru mezi Velkou Británií a Německem. Je také možné, že s jeho postavou Hitler počítal jako s možným loutkovým vladařem britských ostrovů, poté co by je nacisté dobyli. Jak vysvítá z dobových materiálů, tuto možnost také někteří agenti Eduardovi přímo podsouvali.

TIP: Ostuda železné lady: Nevydařený převrat v Rovníkové Guineji

Nelze ale pominout ani propagandistickou hodnotu někdejšího vladaře a bratra tehdejšího britského krále. Sama realizace operace Willi ale svědčí o tom, že Němci případnému únosu příliš velkou váhu nepřikládali. Ostatně sám Schellenberg ospravedlňoval krach plánu naprostou nepřipraveností, nedostatkem prostředků i času. V takové situaci neměly pokusy o vyvolání strachu ani o násilný únos téměř žádnou šanci na úspěch. Operace Willi se tak stala jen jednou z nevýznamných epizod špionážní války. 


Další články v sekci