Reklama


Osudy z černé zahrady: roztříštěný život Náhorního Karabachu

16.08.2013 - Ladislav Steinhauser

Karabach znamená „černá zahrada“ a význam tohoto slova je až nepříjemně výstižný. Válečný konflikt mezi Ázerbajdžánem a Arménií tady zanechal spálenou spoušť. Otevřenou ránu, kterou dodnes velmi intenzivně cítí všichni, jež konflikt postihl


Reklama

Válka je absurdním řešením sousedských vztahů – mezi státy, národy, oblastmi, vesnicemi. Pokud si člověk nesáhne na její důsledky, nemluví s lidmi, kteří ji prožili, zůstane pro něj pouhými obrázky, čísly a fakty. Ale válka postihuje konkrétní lidi, vyhání je z míst, kde se narodili a byli doma. Je to stejné místo, kde jsou pak ze dne na den cizinci, chudáci bez střechy, přátel, práce, peněz.

V Náhorním Karabachu se před pár lety kolotoč války dotočil, ale jeho sedačky se ještě dnes houpou. Obě strany, Arménie i Ázerbájdžán, tvrdí: „Karabach je náš.“ Z pohledu obyčejných lidí už možná ani nezáleží na tom, kdo má pravdu…

Ti, kteří neměli štěstí

Využil jsem možnost podívat se do této stále málo přístupné oblasti se skupinkou fotografů. Oblast Náhorního Karabachu je od ukončení konfliktu pod kontrolou Arménie. Lidé, kteří zde žijí, jsou až neuvěřitelně pohostinní, zvláště na vesnicích. Pozvání do domu, posezení u skleničky domácí samohonky, čaj, cukroví nebo nezištně nabízený chleba se slaninou vás překvapí asi jen první den. Pak zjistíte, že tak to tady chodí a že se lidé z vaší návštěvy opravdu srdečně těší. Zvláště když zjistí, že se domluvíte rusky.

Když jsem se vrátil domů, chtěl jsem poznat i druhou stranu hranice – Ázerbajdžán. Setkat se s těmi, kteří o sobě říkají, že i oni jsou doma v Náhorním Karabachu. S lidmi, kteří byli vyhnáni z míst, kde se narodili, kde vyrůstali, kde měli svoji práci, domy, hroby svých předků. Příběhy, které popisuji z obou stran horké hranice jsou pouhými obrazy vytrženými z dlouhého povídání a sestavené do mozaiky. Do zrcadla nastaveného i nám, kteří jsme měli a máme více štěstí.

Život za život

Z terasy domu zaseknutého do příkrého svahu je nádherný výhled do údolí. Karo Petrosjan je na svůj dům hrdý. Je jedním z mnoha etnických Arménů, kteří přestáli válečné hrůzy a nakonec na území svých předků zůstali. Narodil se kousek odsud ve vesnici Hinšen a před pár měsíci mu bylo šedesát čtyři. Nalévá všem po skleničce vodky a spokojeně se s námi rozhlíží po okolních horách. „Tam dole, to je naše pole. Malé, vše děláme jen rukama. Technika chybí. Měli jsme traktory, kombajn, ale … Vojna!“ pohasly mu oči. Přes vesnici se válka přelila několikrát. Válčilo se o Lačinský koridor – pupeční šňůru spojující Karabach s Arménií. Arméni, jako je Karo Petrosjan, utíkali před Azery do hor, s Armény se vraceli zpět. Dvakrát do znovu vypáleného domu. Byl zajatý a skončil v táboře za frontou, asi padesát kilometrů odsud. Jeho syn se tenkrát rozhodl k zoufalé akci. Z vedlejší vesnice unesl azerskou dívku a nabídl ji výměnou za otce. Neobvyklá výměna – život za život. Častější zde byla – smrt za smrt. Otec klopil oči a přikusoval chléb na stakančik vodky, který jsme pozdvihli na jeho zdraví.

Hrob chceme mít doma

Odhaduje se, že válka stála v Náhorním Karabachu život kolem 45 000 lidí. Téměř 1 300 000 lidí opustilo na obou stranách své domovy. Arméni byli vyhnáni z Ázerbájdžánu, Azeři z Karabachu. Jedním z Azerů, kteří opustili Karabach, je Šakir Mamedov, jehož potkáváme ve vesnici Razina. Vede nás klikatými uličkami před svůj dům. Přede dveřmi je několik párů bot, protože muslimské zvyky zakazují vstup v obuvi. Po kobercích se chodí bosky. V místnosti se tlačí celá rodina. Přišli s holýma rukama na jaře 1992, z Lačinského koridoru z vesnice Tygyč. Šakir byl dělník a opravoval silnice, tady je bez práce. Je mu 47 let, má plno síly, ale práce je málo. Jen občas pomáhá v restauraci nebo na stavbách.

Od státu mají sociální byt a dostávají měsíční podporu 14 monatů, matka Champere penzi 70 monatů. Je jí 86 let, leží pod mohutnou peřinou na gauči. Když jí říkám, že jsem byl v Karabachu, pláče. S doširoka otevřenýma očima se ptá, jestli jejich dům ještě stojí. Nevím. Nevím, kde je přesně vesnice Tygyč. Pláče a ukazuje mi svůj průkaz – místo narození – Lačinská oblast. Na stůl snášejí cukrovinky, malé kalíšky čaje. Šakir nám nabízí vodku. „Alláh to vidí,“ namítám. „Ne, my nepijeme. Ale u vás je to zvyk! A my muslimové… máme rádi návštěvy,“ odvětí náš hostitel.

Machi Husejnov nás vede spletí hrobů dolů do svahu. Byl v Karabachu traktoristou v kolchozu, teď žije s rodinou kousek od ázerbájdžánského Baku. Machiho otec Mahis Husejnov má na náhrobku data 1927 a 2002. Jeho žena Tamam pláče, lomí rukama: „On tady není doma, chtěl být pohřbený v Karabachu!“ Obrací se na syna: “Machi, převez nás pak oba domů!“

Lidé opuštěného města

Šuši (muslimové říkají Šuša) je po Stěpanakertu druhé největší karabašské město. Paradoxně v něm dnes žije jen nějaká tisícovka lidí. Vyhořelé bloky paneláků, bezútěšný pohled do ulic s kluky, kteří vyrostli v poválečném nepořádku. Dospělí po více než desíti letech ani nezabílili stopy kouře ve fasádě nad svými okny. Jestliže se jiná města a vesnice s válkou vypořádala, Šuši s ní stále bojuje. Před válkou zde žila největší muslimská komunita, asi 17 000 Azerů. Jako výhružně vztyčené prsty trčí nad pobořené zdi mešity Met Meched dvojice minaretů. Mešita byla postavena v roce 1883 a opravena za Sovětů jako muzeum. Kousek nad nimi září novotou opravená křesťanská katedrála Ghazanchetsots postavená v letech 1868–1887 – největší v Karabachu. Jsou to symboly rozděleného města. Soužití i válek.

Ze Šuši je nádherný výhled na okolní hory, na Malý Kavkaz a na Stěpanakert, hlavní město Náhorního Karabachu. Proplétal jsem se mezi pobořenými zdmi obloženými barevnými kachlíky s orientálními motivy. Před rozvalinami mešity proběhlo prase. Zkřížil jsem mu cestu s objektivem, a tak s ryčením vyběhlo na chodník. Za mnou vrzla rezavá brána. Stál v ní starší muž a kontroloval, co se děje s jeho majetkem. Dali jsme se do řeči. Razmik Gasparjan se zde v Šuši narodil a žil do roku 1989. Byl jedním z prvních, kteří museli ze svého domu odejít. Zpět do zničeného města se dostal s arménskou armádou 9. května 1992 – symbolicky 47 let po II. světové válce. Na vrata do svého domu napsal „zaňato“ a za pár dní se mezi zdi bez stropů, nastěhoval. Myslel, že i té jejich válce je konec. Zmýlil se – karabašský konflikt skončil 12. května 1994 – o dva roky a tři dny později.

U vás je dobře!

Dnes osmasedmdesátiletá Ela Pašaji se narodila v ázerbájdžánském Baku. Nikomu nevadilo, že její rodina chodila do kostela a ne do mešity. Proč také? Islám se zde s křesťanstvím setkával odjakživa. Když v Sumqait v únoru 1988 zahořela první jiskra konfliktu, nevěřila. Pak jim zapálili dům a vyhnali je. Žili jako utečenci v Arménii, potom jí zemřel muž a ona šla do Náhorního Karabachu. Proč? Říkali jí, že je zde spousta prázdných domů po vyhnaných Azerech. Bylo, ale vypálených. Také polí k hospodaření. Bylo, ale léta zanedbaných, zničených. Žije se čtyřmi dětmi a vdovou, kterou zde potkala. Obývají společně dům, jenž zoufale potřebuje mužskou ruku. Ukazuje na maličké políčko s pár klasy kukuřice a několika řádky brambor, na krávu ve chlévě hned pod schody do obytné části. „Měla jsem vše, teď nemám nic“. Prázdnýma očima se dlouze dívá na horizont. Do Baku?

U kostela jsem se zapovídal s mužem mého věku, který mne pozval na skleničku. Zasedli jsme v obývacím pokoji, kolem nás synové. Manželka připravila k vodce čaj a něco na zakousnutí. Karen Merzojan sloužil jako voják v českých Milovicích. Ptal se na Prahu, zamyslel se: „Gradčany? Da? Geněral Svoboda!“ vzpomínal, prý na nejkrásnější období života. „U vas charašo,“ prokládá pravidelně své věty. Když se vrátil domů do Karabachu, za pár měsíců začaly první nepokoje, pak válka. V roce 1992 před ním vybuchl granát – byl raněn do plic a levé ruky. Od té doby je invalidním důchodcem. Syn ukazuje jeho fotografii z mládí a směje se jeho plnovousu. Karen ale se slzami v očích listuje fotografiemi z Čech: „U vas charašo!“

Čas pro jiné války?

Kousek od stěpanakertské nemocnice je hřbitov s monumentálním betonovým obeliskem. Kousek vedle něj pokládá bělovlasý Edvard Israeljan kytičku na pomník padlého vojáka. Prý byl za války jeho velitelem. Stavuje se zde, když jde okolo. Čas má, vždyť je v penzi. Procházíme spolu mezi hroby, ukazuje kluky vytesané do kamenů – některé znal. Po cestě k nám přichází muž s kosou na rameni – jako smrťák kontrolující své dílo. Sedmdesátisedmiletý Aljoša Mirkumjan obsekává na vojenském hřbitově hroby: „To je to jediné, čím mohu těm klukům být ještě platný.“ Hrdě zdvihne bradu a sem tam se ožene kosou.

Loučíme se v dalším muslimském bytě utečenců z Karabachu. „Děkujeme!“ říká Techran Razajev. „Za co?“ ptám se a zaraženě dodávám: „Nemohu vám pomoci!“ Usmívá se: „Že se o nás ještě zajímáte…“ Od křehkého příměří na karabašské hranici, kterou žádná ze stran stejně neuznává, uběhlo už více než patnáct let. 

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Ladislav Steinhauser

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Autory názvu kakao jsou Aztékové. Ti pro ně používali slovo cacahuatl čili „hořká voda“.

Historie
Zajímavosti
Věda
Zajímavosti

Leonardo da Vinci, pravděpodobný autoportrét, kolem roku 1512.

Věda

Ponorka č. III před novým spuštěním na Dunaj

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907