Panzerfausty v rukou Pražanů 1945

28.01.2016 - Josef Turek

Pražské barikády byly významným obranným prostředkem, ale barikáda bez obránců je jen kupou kamení a obránci beze zbraní jsou pouhé oběti. Nejcennějším bojovým prostředkem v rukou Pražanů se nakonec stala německá ruční protitanková střela známá jako pancéřová pěst


Reklama

Vývoj jedné z nejobávanějších protitankových zbraní druhé světové války začal v létě 1942 v Lipsku ve firmě Hugo Schneider AG (HASAG). Tým vývojářů vedený Dr. Heinrichem Langweilerem si určitě ani v nejmenším nepomyslel, že se jejich výrobek o necelé tři roky později stane jedním ze symbolů povstání českých vlastenců proti německým okupantům. Právě tato zbraň pomohla obráncům barikád alespoň částečně eliminovat německou převahu v obrněných bojových prostředcích a brzdit jejich postup.

Rychlý vývoj zkázy tanků

Panzerfaust (česky pancéřová pěst) byl, řečeno dnešní terminologií, lehkou jednorázově použitelnou protitankovou zbraní, vystřelující nadrážové aerodynamicky stabilizované protipancéřové kumulativní granáty. První bojově použitelná verze dostala název Faustpatrone Klein 30, kdy číslovka označovala maximální účinný dostřel. Kumulativní granát o ráži 100 mm obsahoval 400 g vysoce účinné trhaviny (směs TNT a tri-hexogenu) a probíjel až 140 mm silnou ocelovou desku.

Celková váha zbraně byla pouze 3,2 kg. Prvních 500 kusů se na bojiště dostalo v srpnu 1943. Zbraň měla několik konstrukčních nedostatků; patrně největší lze vidět v absenci mířidel a nevhodném tvaru hlavice granátu, který způsoboval odrážení od pancéře při dopadu pod větším úhlem, stejně tak velmi omezoval malý dostřel. Zmíněné vady se pokusila odstranit nová zbraň pojmenovaná Panzerfaust 30. Ta byla celkově zvětšena, průměr odpalovací trubky se zvýšil z 33 mm na 44 mm a prodloužila se i její délka. To umožnilo použít odlišně tvarovaný granát ráže 140 mm o hmotnosti 2,9 kg, obsahující nyní 800 g trhaviny.

Vyšší hmotnost střely si vyžádala i zvětšení hmotnosti výmetné nálože na 95 g černého prachu. Celková hmotnost zbraně narostla na cca 5 kg. Na odpalovací trubku konstruktéři namontovali jednoduchá mířidla. Další typ Panzerfaust 60 již vyřešil většinu technických nedostatků svých předchůdců. Účinný dostřel se zdvojnásobil, rychlost granátu se pohybovala okolo 45 m/s. Novou podobu dostala spoušť a mířidla, která umožnila přesnější střelbu s průbojností pancíře okolo 200 mm. Odpalovací trubka o průměru 50 mm byla nadále jednorázově použitelná a celá zbraň vážila 6,1 kg.

Vyráběla se od září 1944 do posledních dnů války. Poslední verzi pancéřové pěsti, vyráběné ve velkých sériích, představoval typ Panzerfaust 100, produkovaný od října 1944. Opět došlo k prodloužení dostřelu, zvýšila se i průbojnost, a to na 220 mm pancíře. Na hlavicích panzerfaustů byly často nalepeny kresby a text s instruktáží o použití, což se později stalo výhodou pro pražské barikádníky, většinou neznalé jejího použití.

Panzerfausty v povstání 

Při akutním nedostatku těžkých protitankových zbraní se pancéřové pěsti na straně povstalců staly jediným prakticky použitelným protitankovým prostředkem. Nesmíme samozřejmě opomenout nasazení protitankového děla PaK 40 „vlasovců“ na Jarově (potvrzeno zničení jednoho hetzeru) a využití baterie protiletadlových kanónů ráže 88 mm na Střížkově, které však bylo limitováno malými odbornými znalostmi povstalecké obsluhy. Vzpomenout lze i přímou střelbu lehkých protiletadlových kanónů z obrněných vlaků (zásah tanku Renault FT).

Všechna ostatní zničená německá obrněná vozidla Pražského povstání však jdou na vrub pancéřovým pěstím. Je nutné zmínit i nezanedbatelný psychologický dopad na osádky obrněnců, které jistě znaly přednosti této zbraně a její vhodnost pro pouliční boj, což se muselo podepsat i na opatrném způsobu použití obrněné techniky.

Většina čtenářů patrně zná film Otakara Vávry Němá barikáda, kde mladičký Pepík Hošek v podání herce Antonína Šůry ukryt za první barikádou Trojského mostu zničí pancéřovou pěstí německý tank. Byť se jednalo o uměleckou licenci, přece jen nám nabízí názornou ukázku použití této zbraně.

Střelba z ní nebyla snadnou záležitostí a dostat se na účinný dostřel představovalo obrovské riziko. Naprostá většina povstaleckých střelců si před ostrým použitím zbraně nikdy cvičně nevystřelila – nebyli to bojem zocelení válečníci jako jejich protivníci. Šlo však každopádně o statečné lidi, kteří dostali šanci v boji odplatit nacistům šest let okupace a svoji šanci využili beze zbytku.

Střelci a střelkyně

Zásah Roberta Konopy z 6. května zachycuje po svém i film režiséra Otakara Vávry Osvobození Prahy. Dobové hlášení z bojů o Staroměstskou radnici celou akci popisuje takto: „Tu zástupce velitele čety Matylda,“ poručík Robert Konopa vystoupiv na stůl vystřelil pancéřovou pěst, která však šla mimo tank, jelikož tento současně vstřelil do místnosti šrapnelový náboj. Po jeho explozi byl Konopa nalezen v troskách pokojového zařízení. Okamžitě však, ačkoliv byl takřka v bezvědomí, uchopil druhou pancéřovou pěst a tou odstřelil onen tank, kterému odtrhl dělovou věž a poškodil posuvný mechanismus.“
To policejní strážmistr Jan Šedivý z 67. policejního revíru si poprvé panzerfaust vyzkoušel už 5. května v Italské ulici na Vinohradech, kde povstalci marně dobývali vilu bráněnou asi desetičlennou skupinou dobře vyzbrojených příslušníků gestapa. Šedivý se rozhodl jejich odpor zlomit pomocí pancéřových pěstí. Prvním výstřelem se vinou své nezkušenosti sám lehce poranil na tváři, ale nedal se tím odradit a stanoviště gestapáků nakonec zlikvidoval.

Další z příběhů hrdinství se odehrál o den později, v neděli 6. května, kdy na německé tanky útočící Baarovou ulicí do Michle vystřelila z pancéřové pěsti sotva patnáctiletá Eva Čížková. Výstřelem měla zasáhnout první tank a tím zastavit německý útok. I v pondělí 7. května utrpěli Němci na obrněné technice přičiněním střelců z panzerfaustů ztráty. Při tankovém útoku proti bojové skupině kapitána Hradila na žižkovské Pražačce porušili i ta nejzákladnější ustanovení válečných konvencí a při krytí svého postupu použili bezbranné civilisty jako živé štíty.

Již zkušený strážmistr Šedivý prošel průchodem domů v tehdejší Kalvínově (dnes Roháčova) ulici do dnešní Koněvovy ulice a z domu číslo 102 čelní německý hetzer zničil výstřelem pancéřové pěsti, aniž by byl někdo z českých rukojmích zraněn. Stejný úspěch slavil v téže chvíli spolu s ním i dvaadvacetiletý technický úředník Čeněk Tetauer, který střílel z protější strany ulice, a i on hetzer zasáhl! Poté okupanti svůj postup zastavili a dokonce projevili ochotu vyjednávat o klidu zbraní…

Štábní strážmistr Alois Prášil zneškodnil pancéřovými pěstmi 7. května na barikádách v ulici Na Poříčí dokonce dva německé tanky. Jak uvádí hlášení 3. policejního revíru, po prvním zásahu se panzery stáhly a pěchotu odrazili povstalci palbou.

Při dalším německém útoku a po Prášilově druhém úspěchu „tank museli Němci vzíti do vleku a odtáhnouti do Karlína. Tím se zdrželi 30 minut, čehož naši bojovníci a policisté využili a postavili u věže proti Petrské a Biskupské ulici novou barikádu…“. Osmý květen přinesl dvojnásobnou radost jednomu střelci. V bojích na Staroměstském náměstí dobrovolník z Hořovic František Nádvorník zničil pancéřovou pěstí rovněž dva německé pancéře!  

Reklama

  • Zdroj textu:

    II. světová Speciál Pražské povstání

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Replika stroje Fokker Eindecker, kterého se dohodoví piloti až do jara 1916 velmi obávali. (foto: Shutterstock)

Válka

Mezi nejnebezpečnější příměsi zemního plynu patří karcinogenní benzen. Jeho přítomnost vědci zaznamenali v 95 % vzorků. (foto: Unsplash, KWON JUNHOCC0)

Věda

Chcete-li objekty popsané v článku spatřit s jistotou, najděte si k pozorování místo co nejméně zatížené světelným znečištěním. (foto: PixabayCC0)

Vesmír

Dospělý strdimil karmínovoprsý (Aethopyga siparaja) dorůstá velikosti kolem 10 cm. (foto: Shutterstock)

Příroda

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907