Papež, Lenin a duchové: Unikátní víra mísí prvky Východu a Západu

31.07.2015 - Marek Telička

Někdo se na obsah náboženství Cao Dai může dívat jako na vietnamskou variaci pohádky „Jak pejsek s kočičkou pekli dort“. Asi každého však překvapí, že v kaodaistickém panteonu zaujímá významné místo Victor Hugo nebo například Lenin či Johanka z Arku


Reklama

Cao Dai nebo také kaodaismus v sobě skrývá četná překvapení, která většinou spočívají ve spojení věcí zdánlivě neslučitelných. Takto kaodaisté například vysvětlují zrod kosmu:

„Zrcadlový obraz naší teorie o vzniku vesmíru představuje vědecky formulovaná teorie Velkého třesku. Tuto představu o události, jež se odehrála před miliardami let, naše náboženství potvrzuje. Zprávy z duchovního světa nám říkají, že v okamžiku Velkého třesku se ve víru objevil mužský prvek, tedy sám Bůh. Z něj pak vznikl ženský prvek. Oba prvky daly poté prostřednictvím velkého víru vzniknout planetám, galaxiím, hvězdám a všemu, co ve vesmíru existuje. Bůh nakonec na planetách stvořil život: rostliny, zvířata i lidi.“

Připadá vám spojení Velkého třesku a klasické východní mytologie přinejmenším nezvyklé? Takové je celé náboženství Cao Dai. Racionální myšlenky v něm těsně sousedí s tajemným světem duchů a Východ se neoddělitelně proplétá se Západem.

Kobry v kostele

Návštěva hlavního kaodaistického svatostánku v jihovietnamské provincii Tay Ninh blízko hranic s Kambodžou rozhodně nepatří k zážitkům, které by se vám brzy vykouřily z hlavy. Už při vnějším pohledu na stavbu, jíž sami kaodaisté říkají Svaté oko, vás zaujme nejen její výstavnost, ale také typická asijská barvitost.

Zcestovalejším z vás mohou pestré odstíny připomenout hinduistické chrámy jižní Indie. Ani hadí sloupy, terasovité střechy a četné čínské znaky však úplně nezakryjí podobnost Svatého oka s křesťanským kostelem. A jakmile vstoupíte hlavním vchodem dovnitř, pravděpodobně si uvědomíte, že i zde se oltář nachází v nejvzdálenější, protilehlé chrámové části. 

Tím ovšem vnější podoba končí. Vysoký strop pokrývá malba nebe s bílými obláčky a stavbu podepírá celkem 28 sloupů, které představují stejný počet Buddhových zjevení, přičemž každý z nich obtáčí drak. Sedmihlavé kobry pak symbolizují odpovídající počet lidských emocí.

Spirituální globalizace

Vietnam patří k zemím, které si bez náboženství rozhodně nelze v plnosti představit. Podle oficiálních statistik je sice 80 % tamních obyvatel bez vyznání, pravda však bude složitější. Ke konkrétnímu, „uchopitelnému“ náboženství, jakými jsou buddhismus, křesťanství či islám, se skutečně hlásí jen menší část Vietnamců. Většina lidí ovšem praktikuje náboženskou filozofii Tam Giao neboli Tři učení, která tvoří směsici buddhismu, konfucianismu a taoismu. Nad nimi pak stojí ještě důležitější spirituální projev – uctívání předků. Nepředstavujte si však nic podobného našim Dušičkám: v šíři a hloubce záběru se vietnamský kult předků našemu uctívání památky zemřelých naprosto vymyká. 

Vietnamci byli odedávna na prolínání nejrůznějších náboženství zvyklí, a když se na začátku 20. století objevil kaodaismus, jeho myšlenky padly už na připravenou půdu. Cao Dai znamená doslova „vysoká věž“ a jde o systém víry, který se snaží spojit a smířit velká světová náboženství. Podle kaodaismu mají totiž všechna stejnou podstatu – uctívání totožné nejvyšší bytosti, jediného Boha. Proto lze i na zdech hlavního chrámu najít buddhistickou svastiku, křesťanský kříž, islámský srpek měsíce a hinduistický symbol óm. Cao Dai je konkrétním projevem touhy sjednotit celý svět a dojít ke smíření nejen mezi různými náboženstvími Východu, ale také mezi Východem a Západem. Jde v podstatě o koncept „spirituální globalizace“, který pozoruhodně vzešel ze země těžce zkoušené za francouzského kolonialismu.

Trikolora duchovenstva

Zatímco horní ochozy svatostánku dovolují vstup návštěvníkům, přízemí slouží pouze pro věřící. Pohled na jejich dav shromážděný při bohoslužbě je stejně působivý jako samotný chrám. Zástup lidí proudí v jeden okamžik zadními vchody do prostoru jako přílivová vlna. Zdá se, že každý zná svoje místo, a polovojenskou podobu nástupu narušuje pouze melodie zvolna se linoucí z píšťal, bubínků a dalších nástrojů. Bohoslužba samotná má západní ráz, hudba je však zcela jednoznačně vietnamská

Věřící si sedají na podlahu do lotosové pozice – muži vpravo, ženy vlevo. Mezi nimi prochází jakýsi dohlížitel a posouvá je tu kousek vpřed, tu o stopu dozadu. Většina účastníků ceremonie má na sobě bílá roucha, která patří ke znamením laiků. Bílé moře narušují i šaty barevné, jež oblékají ti, kdo již v kaodaistické hierarchii zaujímají určité postavení. Kněží a další klérus (viz Bohoslužba čtyřikrát denně) mají na sobě tři různé barvy v závislosti na konkrétní formě své spirituality: žlutá patří buddhistům, modrá taoistům a červená konfucianistům. Čapky biskupů a kardinálů pak zdobí Svaté oko.

Bojovníci za svobodu

K Cao Dai se dnes po celém světě hlásí kolem šesti milionů stoupenců. Náboženství přitom vzniklo až mezi světovými válkami – konkrétně v dubnu 1921, kdy měl státní úředník Ngo Van Chieu při spiritistické seanci vidění, v němž mu byla předána základní myšlenka kaodaismu. V roce 1925 už kolem sebe shromáždil malou skupinku následovníků a v září 1926 uznala novou víru i francouzská koloniální správa. Během dalších dvou měsíců mělo náboženství více než 20 tisíc vyznavačů a na začátku druhé světové války patřily zhruba z deseti milionů obyvatel jižního Vietnamu ke stoupencům kaodaismu celé dva miliony!

U tehdy vládnoucích Francouzů však byli kaodaisté v nemilosti kvůli své obhajobě vietnamské nezávislosti. V roce 1941 proto kolonialisté zavřeli množství chrámů a vyhostili kaodaistické vůdce na Madagaskar. Hlavní svatostánek čekala konfiskace, načež se používal jako parkoviště vojenských vozidel. Kaodaisté viděli, že jejich náboženství čelí vážnému ohrožení, a začali shromažďovat zbraně a ochotné bojovníky, kteří by se Francouzům postavili. Početnou a odhodlanou armádu si pak za svého spojence vybrali Japonci, kteří rovněž usilovali o potlačení vlivu země galského kohouta v oblasti.

Po druhé světové válce se ovšem situace obrátila a Francouzi čelící především komunistům postupujícím ze severu museli s vůdci Cao Dai uzavřít příměří. Z nepřátel se tak nakrátko stali spojenci.

Na poradě s Caesarem

Na snahu kaodaistů o politicko- vojenské manévrování částečně odkazuje i oltářní část chrámu. Hlavní pasáž přední lodi zaujímá dokonale utvářená koule Božského oka a vyobrazení nad oltářem zachycuje tři „svaté“, považované za jakési patrony kaodaismu: vietnamského básníka a proroka z 16. století Tranga Trinha, čínského revolucionáře Sunjatsena, pokládaného za otce moderní Číny, – a francouzského spisovatele Victora Huga!

Kaodaisté uctívají prakticky všechny velké postavy světových náboženství (Ježíše, Mojžíše, Buddhu, Lao-c’e, Konfucia, Mohameda, …), ale výše zmíněná trojice má pozici otců zakladatelů. Victor Hugo prý do chrámu často přicházel a jako „posla Západu“ jej nové náboženství včlenilo do svého panteonu. Figurují v něm však ještě překvapivější historické postavy: Johanka z Arku, Louis Pasteur, Perikles, Julius Caesar, Shakespeare, a dokonce Lenin! Proč právě on? Odpověď je podle kaodaistů prostá: také sovětský vůdce patřil mezi význačné osoby, které mají i ve světě duchů důležité postavení a mohou dodnes radit při řešení složitých situací. Některé velké duchy pak kaodaisté žádali o radu rovněž při spiritistických seancích směřovaných například k postupu proti Francouzům a k boji o samostatnost.

Tisíce zavražděných

Ať už však byly podněty k rozhodování kaodaistů a jejich informační zdroje jakékoliv, je jisté, že zemi příliš velké štěstí nepřinesly. V roce 1945 vtrhli do jižního Vietnamu komunisté ze severu a na rozdíl od Francouzů se „se zrádci, kteří se spolčují s nepřítelem“, nijak nemazlili. Žádné nákladné vyhošťování: tisíce stoupenců Cao Dai byly prostě zabity, mnohé zaživa upálili, a celé vesnice zmizely z povrchu zemského.

Kaodaisté se poté snažili armádu posilovat, ale v roce 1955 naznali, že světské záležitosti nechají světu, a své vojsko rozpustili. Nicméně po skončení vietnamské války, kdy se moci na jihu ujali komunisté, čelili stoupenci kaodaismu dalším útokům ze strany vládních vojáků. Mnoho církevních hodnostářů čekala poprava bez řádného soudu a často se dodnes neví, kde spočívají jejich ostatky. 

Přes všechny obtíže však kaodaismus stále patří k živým náboženstvím, přičemž po buddhismu a křesťanství zaujímá ve Vietnamu třetí místo. Navíc se s útěkem mnoha obyvatel v období vietnamské války i později rozšířil do dalších zemí. Dnes proto najdeme kaodaistické chrámy nejen v Kambodži, Thajsku a Laosu, ale také ve Spojených státech, ve Francii, v kanadském Torontu či v australském Sydney: nejen symbolicky a duchovně, nýbrž i zcela konkrétně tak doopravdy spojují svět Východu a Západu.

Bohoslužba čtyřikrát denně

Hierarchickou organizaci převzali kaodaisté od katolické církve. Mají svého papeže, kardinály, arcibiskupy, biskupy i kněze. Sedm dalších úrovní dělí papeže od prostého věřícího. Kromě pozemského vedení ovšem vyznavači kaodaismu dlouho spoléhali i na poselství duchů při spiritistických seancích, nicméně vietnamská vláda tuto praktiku později zakázala. Sami kaodaisté navíc prohlašují, že zmíněný způsob komunikace již dnes není potřebný.

Obyčejní věřící se snaží praktikovat konfuciánské povinnosti (poslušnost mezi panovníkem a poddaným, otcem a dítětem, mužem a ženou) a ctnosti (lidskost, povinnost, znalost a spolehlivost). K jejich morálním závazkům patří konat dobro a vyhýbat se zlu, dále například jíst vegetariánskou stravu přinejmenším deset dní v měsíci a očišťovat tělo. Rovněž by se měli čtyřikrát denně účastnit bohoslužby, a to v šest hodin ráno a večer, v poledne a o půlnoci. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: archiv autora, Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Podle vědců bychom se při hledání mimozemského života měli zaměřit především na exoplanetyu oranžových trpaslíků.

Vesmír

V prvních letech vládnutí to rozhodně žádná selanka nebyla – roku 1853 se císaře neúspěšně pokusil zabít maďarský nacionalista.

Historie

Diego Velázquez: Vévoda Olivares na koni

Obraz Vévoda Olivares na koni (1634) od španělského malíře Diega Velázqueze upozorňuje na stoupající hladiny světových oceánů.

Revue

Jeffersonův dům vznikl jako plantážnické sídlo.

Zajímavosti

Málokdy se stává, aby člověk pod hladinou moře viděl tolik langust pohromadě. Tady jimi bylo okolí stoletého vraku doslova přecpáno

Příroda

Autonomní kabina projektu CAPRI.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907