Reklama


Pěšky kyrgyzským Ťan-šanem: Krajinou nebeské vznešenosti

10.01.2014 - Jan Miklín

Vysoké hory, nebesky modrá jezera, stáda polodivokých koní a bělostný třpyt jurt. To je typický obrázek krajiny v Kyrgyzstánu, kde hory přesahující výšku 3 000 metrů nad mořem zabírají třetinu země. Esenci této krajiny můžete nasát na treku k jezeru Alakol


Reklama

Nebeské hory, tak zní v překladu název Ťan-šanu, horského pásma, protínajícího celý Kyrgyzstán. Důstojnost horských velikánů láká spousty turistů, cestovatelů i horolezců. Mezi nejoblíbenější cíle patří ledovec Inylček pod nejvyšším vrcholem pohoří Pik Pobedy (7 439 m n. m.), Pik Lenina a rovněž treky okolo jezera Issyk-kul. 

Na cestě do Karakolu, turistického centra oblasti, projíždíme místní maršrutkou právě okolo tohoto jezera. Hladina leží v nadmořské výšce 1 607 metrů, tedy o pět metrů výš než vrchol naší Sněžky. Vody se táhnou od obzoru po obzor jako by to bylo moře, a tak nás ani nepřekvapuje, že se jedná o druhé největší alpínské jezero světa – hned po jihoamerické Titicace. Z jižní i severní strany obklopují Issyk-kul hory. Na severu Kungejský Alatau, na jihu Terský Alatau – náš cíl.

Výlet do starých legend

V Karakolu se dlouho nezdržujeme. Jen nakupujeme zásoby a po chvíli už další maršrutkou, ve společnosti několika domorodců a jejich čerstvě zakoupené ledničky (která zabírá víc než polovinu vnitřního prostoru), uháníme prašnou cestou do vesničky Djety-Oguz. Ta leží ve stejnojmenném údolí, tvořícím jeden z možných nástupních bodů na asi nejznámější kyrgyzský trek – túru k jezeru Alakol. Samotná vesnička je zajímavá například malými lázněmi či jako místo prvního setkání prezidentů Ruska a Kyrgyzstánu po rozpadu SSSR. Nás ale mnohem víc zajímá její okolí. 

Na mnoha místech tu z podloží vystupují mohutné pískovcové skály nádherně červené barvy. Název Djety-Oguz znamená Sedm volů a váže se k nejvýraznějším skalním útvarům, které mají připomínat sedm volských zadků. Vysvětlení vzniku skal i jejich barvy najdeme v místních legendách, které vyprávějí o únosu manželky, její vraždě na hostině a krvi, zbarvující okolní skály do ruda. Další legendy se váží i k dalším skalám Puklému srdci nebo Dračímu brlohu – stačí pouze popustit uzdu fantazii a němé skály najednou ožijí. V zapadajícím slunci sledujeme ještě ohnivěji zbarvená skaliska i život v osadě pod námi, který je dosud podobný tomu z legend.

Orel na zápraží

Využíváme nabídky místních a na noc se uchylujeme pod střechu, do vyparáděného obývacího pokoje. Stěny i podlaha jsou, jak je to v zemi zvykem, pokryty koberci. Pod střechou spíme na několik dní naposled a tak si docela užíváme na naše poměry nezvyklého luxusu. Ostatní okolnosti nám ale sympaticky připomínají, kde jsme. Na dvoře se motá čerstvě narozené telátko i malá káčata, koupelna i zdroj pitné vody jsou v horské říčce, která lemuje zadní část zahrady. V noci se pod tisíci hvězd na jasné obloze rozléhá jen šumění vody… 

Druhý den ráno vybíháme na kopeček. Musíme zvěčnit Sedm volů ve světle vycházejícího slunce a pokochat se výhledem na hory, do jejichž srdce dnes máme namířeno. Cesta vede podél potoka po ještě vyježděné cestě a míjí desítky jurt. Jedna z nich nás na první pohled upoutá. Stavba je sice totožná s ostatními jurtami, ovšem před jejím vchodem není uvázaný pes, ale orel. Sokolnictví (i když v případě orlů by se snad mělo říkat „orlovnictví“) je stará kyrgyzská tradice a dobří sokolníci vždy byli váženými členy společnosti. Majitel orla, usměvavý vrásčitý děda, je hned připraven k akci. Jakmile mu zaplatíme domluvenou odměnu, převléká se do vyšívaného kroje i tradičního plstěného klobouku a předvádí se s dravcem před našimi objektivy. Evidentně nejsme první fotografové, jejichž pozornost si získal, což dokazuje mimo jiné renomovaným zahraničním časopisem, kde je zvěčněn na titulní straně. S orlem to ale umí a sbírka několika medailí ze sokolnických soutěží dokládá jeho schopnost dorozumět se s důstojným dravcem.

Vysokohorské orgie fotografů

Za orlí jurtou je už cesta o něco horší, a na rozdvojce údolí Djety-Oguz a Teleti se z ní stává regulérní stezka. Po pár hodinách konečně vycházíme z lesa a kocháme se pohledy, o jakých jsme snili. Pod zaledněnými horami (nejvyšší bod pohoří, Pik Jelcina, má 5 216 m n. m.) se na svěží zelené trávě, protkané desítkami pestrobarevně kvetoucích rostlin a průzračně čistým potokem, prohánějí stáda koní. Na jednom z méně podmáčených míst si stavíme kemp, pro mě jeden z nejhezčích v životě. I díky jasné obloze se soumrak na tomto místě proměňuje ve fotografické orgie. 

Brzo ráno nás popohání chlad, který na listech trávy vytvořil stříbřitou polevu. Dnes nás čeká stoupání do sedla Teleti (3 800 m n. m.) a sestup do údolí řeky Karakol na druhé straně, takže nesmíme ztrácet čas. Říčku překonáváme po kluzkých kládách improvizovaného mostku a pak už jen stoupáme. Vegetace postupně ubývá, i když jasně žluté kvítky pryskyřníků a fialové prvosenky Primula turkestanica svítí ještě ze sutě, která pokrývá vrcholové části. Pokochat se můžeme i pohledem na zasněžené vrcholy Kungejského Alatau na druhém břehu jezera Issyk-kul, ztraceného kdesi v oparu.

Ledová lázeň 

Výhled ze sedla jako obvykle stojí za všechnu námahu. Otvírá se před námi nádherný pohled, který zahrnuje i horu, která jakoby z oka vypadla peruánskému Alpamayo. Údajně se jedná o jednu z nejhezčích hor na světě a zde má svoji nepřehlédnutelnou konkurenci. Překonáváme několik sněhových polí, za nimiž se okolní krajina zelená a přibývá kvetoucích rostlin. O něco níž se přidávají i stáda pasoucích se koní. Klesání k řece máme zpestřené broděním horských potůčků i hromy pod zamračenou oblohou. Stany se nám ale naštěstí daří postavit včas. Nezbytnou kulisou noci je pak pro nás kromě deště i rozbouřený tok. 

Další ráno je nebe opět modré, takže se sluncem v zádech míříme dolů údolím. Cestu nám však opakovaně přehrazují ledové potoky. Brodění s pohorkama v rukách nejenže v nohách probouzí tisíce trpaslíčků s jehlami, ale navíc docela zdržuje. K jezeru Alakol proto začínáme stoupat až v poledním vedru. Opět procházíme několika vegetačními pásmy s temným smrkovým pralesem v údolí, zelenými loukami ve střední části i skalnatými a suťovými srázy v nejvyšších výškách. Jezero Alakol, v jehož hladině (3 532 m n. m.) se zrcadlí okolní hory, má nádherně modrou barvu. Okolo něj je jen několik plácků pro stany, ale i tak se jedná o další pěkný kemp.

Z deště pod vodu 

Poslední sedlo našeho treku se ze suti u jezera zvedá do necelých čtyř tisíc metrů. Dost nepříjemná je první část klesání do údolí Altyn-Arašan. V prudkém, suťovo-skalním svahu jsou zbytky sněhu a začínající déšť znepříjemňuje cestu ještě víc. Provazy deště nás nakonec doprovází až do večera, kdy už odevzdaně čvachtáme skrz kaluže, potůčky i řeky v totálně promočených věcech. Ještě štěstí, že v údolí na nás čeká poklad v podobě termálních pramenů. Každý z několika chudých baráčků v osadě na konci údolí má vlastní baňu – betonovou vanu, naplněnou vroucí sirnou vodou. Po několika dnech na horách a zejména po posledním promočeném si nemůžeme přát nic lepšího. S povděkem se noříme do léčivé vany s pivem v ruce, a po dostatečném prohřátí se můžeme vyválet v deštěm promáčené trávě.

Nic ale netrvá věčně a my musíme z osady zpátky do civilizace. Z Altyn-Arašanu bychom sice mohli jet i gazíkem, ale to bychom se připravili o příjemný závěr treku. Údolí je krásné a dolů je to už jen několikahodinová procházka mírným klesáním se zaledněnými horami v zádech. Z vesnice Ak-Suu už jedeme maršrutkou zpět do Karakolu. Přestože alakolský trek je jedním z nejnavštěvovanějších, rozhodně stojí za to si tyhle krásné hory projít. Zvláště když skrývají spoustu dalších údolí, sedel i vrcholů, které svoji krásu nabízejí každému nově příchozímu stejně vrchovatou měrou.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: www.janmiklin.cz

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

S koncepcí ještěřích lidí ovládajících svět přišel britský spisovatel a původně profesionální fotbalista David Icke. Řadí mezi ně i George W.  Bushe nebo královnu Alžbětu II.

Zajímavosti
Zajímavosti

Alchymie byla pro Paracelsa prostředkem k přípravě léků

Historie

Příslušníci 1. divize námořní pěchoty sledují útok letounů F4U Corsair napalmem na čínské pozice v prosinci 1950. Součinnost letectva a pěchoty se po počátečních zmatcích podařilo zdokonalit

 

Válka
Zajímavosti

Nově objevený peptid z tabáku by se mohl stát účinným antibiotikem

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907