Pojídání lidí: 5 nejznámějších případů kanibalismu

04.03.2015 - Marek Telička

V roce 1972 havarovalo v Andách letadlo s uruguayským ragbyovým týmem. Ti, kdo chtěli přežít, museli nakonec pojídat zmrzlé ostatky svých blízkých. Asi nejznámější případ moderního kanibalismu však není v historii ojedinělý


Reklama

1. Gentlemani na talíři

Kdy: rok 1845
Kdo přežil: nikdo ze 128 mužů

V roce 1845 vyrazila z Londýna expedice 128 mužů v čele se sirem Johnem Franklinem s cílem objevit severozápadní cestu z Evropy do Asie. Vezli s sebou přitom i zásoby jídla na pět let. Velmi populární výpravu provázela velká publicita a veřejnost měla zpočátku k dispozici spoustu informací. Dva roky po odjezdu však už od Franklina a jeho mužů nepřicházely žádné zprávy. V roce 1848 se je proto vydala hledat první záchranná expedice a v následujících letech několik dalších. Nalezené stopy ovšem poskytovaly jen kusé svědectví.

Až roku 1854 potkali členové záchranného týmu několik Eskymáků, kteří jim popsali, jak od nich v roce 1850 asi čtyřicítka velmi zbědovaných bílých mužů kupovala tulení maso. Později téhož roku pak Eskymáci nalezli ostatky zhruba třiceti osob a tvrdili, že podle jejich stavu a obsahu konvic, které se nacházely v tábořišti, se na sobě členové Franklinova týmu bezpochyby dopustili kanibalismu.

Zmíněné zprávy tehdejší viktoriánskou Británii naprosto šokovaly a veřejnost je přijímala jen se značnou nedůvěrou. Postupně se našly hroby prvních zemřelých členů výpravy, v roce 1859 pak i těla, o nichž se zmiňovali Eskymáci. Výzkumy v pozdějších letech potvrdily, že aby si zachovali naději na záchranu, pojídali poslední vyčerpaní objevitelé ostatky svých mrtvých druhů. Za skonem všech statečných mužů stála nejen nesmírná náročnost celého podniku a následné vysílení, ale také otrava z jídla, které v důsledku uchovávání v konzervách obsahovalo obrovské množství olova.

2. Slepá ulička amerických osadníků

Kdy a kde: USA, Sierra Nevada, zima 1846/1847
Kdo přežil: 48 osob z 87

Historie osídlování Ameriky je plná dramatických příběhů, přičemž k těm nejznámějším patří osud tzv. Donnerovy výpravy. Celkem 87 jejích členů se v dubnu 1846 vydalo do Kalifornie, ale na přelomu let 1846 a 1847 je v pohoří Sierra Nevada odřízl sníh. Zásoby jídla se postupně tenčily, a tak osadníci nejprve pojídali tažná zvířata a psy a poté si z jejich kostí vařili polévku. V polovině prosince se nejsilnější členové skupiny vydali závějemi pro pomoc. Záchrana přišla v únoru 1847, plné čtyři měsíce poté, co vozy zůstaly definitivně stát. Jen 48 lidí se ovšem dostalo až do Kalifornie, pro dalších 39 se tato cesta stala jejich poslední.

Charles McGlashan, jenž později zaznamenával historii nešťastné výpravy, získal od některých členů přiznání, že ke konci došlo i na pojídání lidského masa. Výpovědi zbylých účastníků se lišily. Například Georgia Donnerová, které byly v osudnou dobu pouhé čtyři roky, tvrdila, že lidské maso dostávaly jen malé děti – jejich nevinnost je prý chránila před výčitkami svědomí: „Otec po celou dobu plakal a nedokázal se na nás podívat. My malí jsme cítili, že jiná možnost není. Nic jiného jsme prostě neměli.“ Ve skupině zřejmě nedocházelo k násilným úmrtím a navzdory všemu se výprava do americké historie zapsala jako symbol hrdinství.

3. Vrah, nebo „jen“ lidožrout?

Kdy a kde: USA, Colorado, 1874
Dnešní pohled: dodnes nevíme, zda byl Packer také úkladným vrahem

I příběh Alfreda Packera je spojen s hlubokými závějemi sněhu. Tento veterán z americké občanské války se v únoru 1874 vydal s dalšími pěti muži z tábora v Coloradu hledat zlato do Breckenridgeských hor. O dva měsíce později se vysílený Packer vpotácel do jiného tábora sám. Tvrdil, že skupinu zastihla sněhová bouře, a když vyrazili do lesů hledat potravu, jeden druhému se ztratili. Jeho popis nezněl věrohodně a zlatokop nakonec připustil, že když první člen skupiny zemřel, snědli jeho ostatky. Z dalších čtyř jeho druhů prý tři podlehli vysílení a jednoho sám Packer zabil v sebeobraně. Jenže v srpnu téhož roku byl nalezen jejich zlatokopecký tábor a ukázalo se, že muži nezemřeli vysílením, ale že je někdo násilím sprovodil ze světa.

Packer skončil za mřížemi káznice, nicméně se mu podařilo utéct a na dalších devět let se po něm slehla zem. Když jej nakonec dopadli, změnil výpověď: tvrdil, že jeden z mužů zabil ostatní tři a on sám zmíněného vraha usmrtil v sebeobraně. Přiznal, že když na dva měsíce uvízl v horách, stalo se jeho jedinou potravou maso mrtvých druhů. Nejprve ho odsoudili k smrti a později mu trest změnili na čtyřicet roků ve vězení, kde nakonec strávil patnáct let. Po propuštění v roce 1901 se prý stal vegetariánem a až do svého skonu o šest let později trval na tom, že je nevinný.

4. Město hrůzy

Kdy: září 1941 až leden 1944
Fakta: úřady za kanibalismus zatkly a uvěznily zhruba 260 lidí

Za druhé světové války obklíčili Leningrad (dnešní Petrohrad) Němci a těžce jej ostřelovali. Bezmála tříleté obležení, za které později metropole získala vyznamenání „Město hrdina“, znamenalo prakticky totální odříznutí. Kvůli zraněním, nedostatku zdravotní péče, ale především v důsledku hladu a podvýživy zemřelo zhruba milion tamních obyvatel. Vyhladovělí lidé dostávali asi jen sto dvacet gramů chleba denně, později zhruba tři sta, a v zoufalství se pokoušeli zasytit prakticky čímkoliv: lepidlem, vařenými koženými kufry či kožešinami.

Sovětská vláda dlouhá léta kategoricky popírala, že by během blokády docházelo v Leningradu i ke kanibalismu. Pozdější nálezy však hovoří jasně: nešlo o pouhý mýtus, který se šířil mezi lidmi zdecimovanými válkou, ale o běžnou realitu. Z dobových deníků vyplynulo, že vyhladovělí obyvatelé vytvářeli gangy a společně odtahovali mrtvé, nebo dokonce lovili živé spoluobčany. Městské vedení zřídilo jednotky, které proti kanibalům zasahovaly, a rodiče nepouštěli děti za tmy ven ze strachu, že je někdo zabije a sní.

5. Cesta za lepším životem

Kdy: druhá polovina října 2008
Kdo přežil: čtyři lidé z 33

Většina známých případů kanibalismu se vztahuje k minulosti, což ovšem neznamená, že dnes už k ničemu podobnému nedochází. Potvrzuje to případ z roku 2008, kdy se skupina 33 lidí z Dominikánské republiky vydala na plavbu za lepším životem. Za cestu do 260 kilometrů vzdáleného Portorika zaplatili někteří uprchlíci až 1 800 dolarů. Obyčejný rybářský člun ovšem nebyl zárukou úspěšného přistání – po pouhém dni na moři se mu porouchaly motory.

TIP: Peklo v Andách: 45 let od letecké havárie uruguayských ragbistů

Lidé na palubě se nedokázali dohodnout, zda se pokusí plout dál, nebo se vrátí. Kapitán chtěl cestu dokončit, ale dalších šest dní je nekontrolovaně unášely proudy. Pak zemřel první z mořeplavců a další noci zmizel i kapitán. Možná jej hodil přes palubu někdo ze zoufalých cestujících, snad se sám pokusil plavat pro pomoc. Situace na člunu byla katastrofální. Lidé umírali každý den, takže po dvou týdnech zbyli už jen čtyři – a ti se rozhodli, že naporcují na malé kousky ostatky posledního nebožtíka a snědí je. Už následujícího dne je ovšem zachránila pobřežní hlídka USA. Jeden z mužů později prohlásil, že lidské maso se hodně podobalo hovězímu. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Stále více cibetek je kvůli „cibetkové kávě“ drženo v zajetí. Přesto je velmi pravděpodobné, že většina kávy prodávané s touto nálepkou, cibetku nikdy „neviděla“.

Příroda

Protein PIN1 dokáže v řadě případů zlepšit stav varlat i spermií, které se v nich vyvíjejí. Do varlat ho spolehlivě dostane nová nanotechnologie.

Věda

Typický start nosné rakety Falcon v režii SpaceX

Vesmír

Dům z odpadu

Předmět recyklace: použitý stavební materiál 
Kde: Brazílie

Uruguayský umělec Jaime si uvědomil, že přibližně 40 % veškerého odpadu, který putuje na skládky, pochází z někdejších staveb – a velkou část lze opět využít. Na svém pozemku v Brazílii proto podobný materiál „zrecykloval“ do podoby nového domu.

Revue

Obchodní gildy se k pojištění dopracovaly z nutnosti snižovat rizika plynoucí ze zámořského obchodu.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907