Posmrtný život: Svět na konci tunelu

27.08.2015 - Roman Polach

Dnešní věda předpokládá, že vědomí člověka je spojeno s mozkem, bez něhož nemůže existovat. Jak potom ale vysvětlit zážitky milionů lidí, kteří tvrdí, že opustili své tělo? Jde jen o halucinace?


Reklama

Pam Reynoldsovou přivedl k vědomí zvuk vrtačky, která se jí snažila udělat díru do lebky. Zatímco poslouchala, ucítila, jak ji něco táhne skrz hlavu ven z těla. „Obrazně řečeno jsem seděla na rameni doktora Spetzlera,“ zmínila později svého neurochirurga. „Nebylo to jako normální vidění, ale spíš světlejší, jasnější a více zaostřené. Na operačním sále byla spousta předmětů, které jsem nerozeznávala, a také mnoho lidí.“

Ostré detaily

V roce 1991 podstoupila zpěvačka, známá v USA pod pseudonymem Pam Reynoldsová, v arizonském Barrow Neurological Institute operaci tepenné výdutě v mozku. Zážitek pobytu mimo tělo, který při tomto zákroku prožila, připomíná tisíce jiných – zároveň je však jedinečný.

TIP: Světlo na konci tunelu: Halucinace, nebo život po životě?

Pacienti obvykle svou „cestu ven“ popisují jen velmi vágně a často až po mnoha letech. Nelze proto s jistotou říct, co jsou původní vzpomínky a co dodatečná rekonstrukce. Dotyčný o svém pobytu mimo tělo mnohdy hovoří s lékaři i s rodinou a ti mu mohou sami říct, co se dělo, zatímco byl v bezvědomí. Pam Reynoldsová si však vzpomíná na nezvykle velké množství detailů, díky nimž lze zrekonstruovat významné části její operace.

Mnozí zastánci nadpřirozena dokonce považují její příběh za nejlepší důkaz existence posmrtného života. Lékaři jí totiž během zákroku na desítky minut zastavili srdce a ochladili její tělo na 15,5 °C. V té době rozhodně nemohla být při vědomí. Později však popsala některé nástroje, které chirurgové při operaci používali. Zaslechla i část jejich konverzace, přestože měla sluchátka: do jednoho ucha jí lékaři pouštěli cvakání s frekvencí jedenácti úderů za sekundu o hlasitosti 95 decibelů. Do druhého jí hrál tzv. bílý šum o 40 decibelech (kontroluje se tak případné poškození sluchových nervů).

I kdyby byla Pam navzdory anestezii při vědomí, jak by mohla slyšet konverzaci doktorů přes sluchátka a hlasitý zvuk? Není její svědectví nezvratným důkazem, že duše člověka může opustit tělo?

V narkóze – a při vědomí

Anesteziolog Gerald Woerlee prozkoumal případ Pam Reynoldsové do detailu – a nalezl v něm mnoho nesrovnalostí. Před operací mu sela například podepsat informovaný souhlas a už tehdy se nutně dozvěděla řadu detailů o nadcházejícím zákroku. Na operační sál ji navíc převezli ještě při vědomí, a mohla si ho tudíž dobře prohlédnout. Její mozek měl zkrátka dost informací, aby vytvořil věrohodnou halucinaci pobytu mimo tělo.

Další rozpory vykazovalo časové určení. Woerlee dospěl k závěru, že mimotělní zážitek pacientky nenastal v době, byla ve stavu klinické smrti. K událostem, které Pam popsala, došlo podle všeho více než dvě hodiny předtím, než začali lékaři její tělo ochlazovat. Tehdy už sice byla v narkóze, přesto teoreticky mohla zůstat při vědomí.

„Bohužel ani moderní, vysoce sofistikované elektronické přístroje nejsou stoprocentně spolehlivé,“ vysvětluje Woerlee. „Někteří lidé jsou i s celkovou anestezií při vědomí, přestože monitor funkce mozku či EEG tvrdí opak.“ Lékař dodává, že i skrze zvukovou clonu mohla Pam slyšet, co se kolem ní děje. Přesvědčit se o tom může každý: stačí použít sluchátka a stáhnout si volně dostupný program, který generuje tentýž šum a cvakání, jaké poslouchala při operaci.

Mýtus posmrtného života

Při vědomí byla pacientka pravděpodobně také před koncem zákroku. Pamatovala si totiž, že zatímco jí chirurgové zašívali rány a zvyšovali tělesnou teplotu, na sále hrála píseň Hotel California. Lékaři i příbuzní pak ženě potvrdili, že k událostem, které jim po probuzení popsala, skutečně došlo. „Pořád mi opakovali, že to nebyla halucinace. Ale já tomu občas stále ještě nemohu uvěřit,“ vzpomínala později v jednom rozhovoru Pam. „Mnoho lidí se mě ptá, co to všechno znamená. Hledají náboženské odpovědi, které by jim umožnily tento zážitek pochopit. Já je však pro ně nemám. Prostě se to jen stalo.“

Její případ zkoumal i Keith Augustine, spoluautor nedávno vydané knihy The Myth of an Afterlife (Mýtus posmrtného života). Podle něj není třeba za zážitkem Pam Reynoldsové hledat nadpřirozené vysvětlení: „Její vizuální popisy byly přesné jenom částečně – autentické hlavně v detailech, které mohla snadno uhádnout nebo je zjistit později. Mlhavěji mluvila o drobnostech, které už si tak jednoduše nedomyslíte.“ O celém případu se navíc svět dozvěděl díky kardiologovi Michaelu Sabomovi, jenž se s Pam setkal až tři roky po operaci. Proto je i v jejím případě těžké oddělit autentické vzpomínky od dodatečně získaných informací.

Falešné vzpomínky

Tvrzení skeptiků, že se v případě mimotělních zkušeností jedná o halucinace, nahrávají i další argumenty. Někteří lidé putují během své klinické smrti do jakési říše mrtvých či do nebe. Někdy tam ale vidí i osoby, jež jsou stále naživu. Mimotělní prožitky se také liší podle kultur, a dokonce i v závislosti na věku.

Některé děti si následně vybavily setkání s osobou podobnou Santa Clausovi, hinduisté často vídají své bohy. Ještě pozoruhodnější je vyprávění domorodců z Melanésie, kteří patří k vyznavačům cargo kultu (viz Božská zásilka): ve stavu blízké smrti prý například navštívili továrnu, kde se vyrábějí auta či lodě.

V některých případech se navíc ukázalo, že se popisované detaily neshodovaly se skutečností. Slavný iluzionista a skeptik James Randi zasvětil život zpochybňování paranormálních jevů. Při svém „realistickém stavu“ pobytu mimo tělo se totiž vznášel nad postelí a viděl v ní i svou kočku Alici – později se však dozvěděl, že byla celou dobu venku. Jistá žena si zase vybavila, že během podobného zážitku viděla své srdce vyňaté z těla. K ničemu takovému ovšem při zákroku nedošlo.

Mimotělní zážitky nicméně nemusejí být jen „přirozené“: lze je vyvolat uměle, například elektrickou stimulací mozku, drogami, či dokonce pomocí virtuální reality. V jednom experimentu nasadili vědci dobrovolníkům brýle, díky nimž tito lidé viděli 3D obraz svých vlastních zad, který nahrávala kamera za nimi. Praktikant pak vzal dvě plastové tyče a jednou z nich se dotkl hrudi dobrovolníka, zatímco druhou namířil těsně pod kameru. Účastníci pokusu viděli v brýlích přibližující se tyč a ve stejnou chvíli pocítili dotek. Vyvolalo to v nich dojem, že se nacházejí za svým skutečným tělem – tedy na místě kamery.

Podobné pokusy ukazují, že náš pocit přítomnosti ve vlastním těle mozek „vypočítává“ podle informací ze smyslových vjemů, tudíž je možné ho zmást. Novinář Ed Yong popsal pokus následovně: „Během deseti vteřin jsem se cítil, jako bych byl vytažen ze svého skutečného těla a vznášel se několik desítek centimetrů za ním.“

Hledá se důkaz

Zastánci života po životě však uměle vyvolané zážitky odsuzují a tvrdí, že ty při klinické smrti jsou prostě jiné. Jak tedy vyřešit otázku, zda může duše opustit tělo? Podle obecně uznávaného vědeckého názoru představuje vědomí funkci mozku, a nemůže tudíž existovat mimo něj. Některým však problém stále vrtal hlavou. Navrhli proto jednoduchý experiment: Ke stropu místnosti jednotky intenzivní péče se umístí obrazovka nebo list papíru s nápisem či symbolem otočeným směrem vzhůru, tedy čistou stranou do místnosti. Zdola nebude nic vidět, ale pokud pacient opustí své tělo a vznese se do prostoru, dokáže skrytý symbol či nápis spatřit. Pak už jen stačí jeho „pozorování“ porovnat s realitou. Ani tímto způsobem však vědci zatím žádné důkazy nezískali.

Mnozí si také hodně slibovali od pokusu nazvaného AWARE neboli AWAreness during REsuscitation – vědomí během resuscitace. Studie pod vedením doktora Sama Parnii probíhala čtyři roky v patnácti nemocnicích ve třech zemích světa. Lékaři podchytili přes dva tisíce případů zástavy srdce: 330 pacientů přežilo a 140 z nich mohlo a chtělo o svém zážitku promluvit. Většina si však z doby klinické smrti nepamatovala nic – na událost si vzpomínalo jen 55 osob a pouze jediný muž dokázal vypozorovat dost ověřitelných detailů. Opustil prý své tělo a z rohu místnosti sledoval vlastní resuscitaci. „Popsal všechno, co se během zákroku stalo. A co je nejdůležitější – slyšel dvě pípnutí z přístroje, který odměřoval tříminutové intervaly. Mohli jsme tedy stanovit, jak dlouho jeho zkušenost trvala,“ uvedl tehdy Parnia.

TIP: Fenomén „světla na konci tunelu“: Bůh, nebo oxid uhličitý

Ne všechny vědce ovšem experiment nadchl. Například neurolog Steven Novella se nechal slyšet: „Parnia se podle mého názoru zoufale snaží zachránit studii tím, že se vrací k pouhému zkoumání subjektivních příběhů, které si lidé pamatují dlouho po události. Nepřináší tím však žádné nové poznatky, takže se debata nikam neposouvá.“ Zdá se tedy, že ani po desítkách let nemáme v ruce nic, co by se dalo označit za pádný důkaz cestování duší mimo tělo.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Lebka dítěte hominida Homo antecessor.

Věda

K chrámu Proroka Eliáše se sbíhají hlavní ulice historického centra Jaroslavle. Centrum města je od roku 2005 součástí seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Zajímavosti
Zajímavosti

Šest cubesatových jednotek vytvoří formaci na ploše o velikosti zhruba 10 kilometrů. Společně mají pracovat jako velký a výkonný radioteleskop.

Vesmír

Přes neohrabanost a poruchovost dokázaly francouzské tanky pěchotu podpořit, ale spíše než jejich vlastní kvalita k tomu přispívalo promyšlené nasazení.

Válka

Rohy samců jsou výrazně delší a masivnější.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907