Předovka Lorenz Model 1854: puška, která (ne)rozhodla prusko-rakouskou válku

01.09.2015 - Lukáš Visingr

Mezi nejběžnější mýty o válce roku 1866 patří tvrzení, že porážku Rakouska způsobily především zastaralé, zepředu nabíjené pušky, zatímco Prusové disponovali kvalitnějšími zadovkami – jehlovkami systému Dreyse. Rakouská pěchota ale rozhodně nebyla bez šance


Reklama

Tvrzení, že Rakousko spoléhalo na předovky, které nebylo možné nabíjet vleže, a proto logicky podlehlo Prusku, jehož modernější zadovky umožňovaly daleko rychlejší a bezpečnější palbu, je velmi zjednodušující, nepravdivé a zkreslující. Ona údajná převaha Dreyseho zadovky nad Lorenzovou předovkou totiž vůbec nebyla jednoznačná.

Nástup drážkovaných hlavní

V polovině 19. století se rakouská armáda musela rozhodnout, jakou zbraň zavést do výzbroje coby základní typ pušky pro řadovou pěchotu. Důležitou roli hrály poznatky o průběhu krymské války, kde většina mocností používala převážně ještě pušky s hladkou hlavní. Zbraně s drážkováním tvořily jen menšinu výzbroje, ale i tak jednoznačně potvrdily svoji převahu, když díky podstatně vyššímu dostřelu a průbojnosti střel dovedly rozbíjet hromadné útoky pěchoty.

Rakouská armáda v té době spoléhala primárně na mušketu, kterou zkonstruoval Vincenz von Augustin a která byla zavedena do služby v roce 1842. Měla hladkou hlaveň a vyznačovala se originální konstrukcí perkusního zámku, jež vstoupila do dějin pod jménem svého vynálezce a umožňovala i modernizaci předchozích zbraní s křesadlovým zámkem. Po krymské válce však již byla zastaralost hladkých hlavní natolik zřejmá, že se zavedení výkonnější pušky s drážkováním ukázalo jako nutnost.

Do výzbroje rakouské armády se proto roku 1854 dostala puška zkonstruovaná Josephem Lorenzem (1814–1879), která proto nesla oficiální označení Lorenz Model 1854. Ve své době se jednalo o velice kvalitní zbraň, jež se vyznačovala vynikajícím dostřelem, vysokou přesností a solidní průbojností. Využívala klasický perkusní zámek a voják se musel naučit pracovat s papírovou „patronou“, ve které se nacházela zásoba černého střelného prachu a olověný projektil.

 

Lorenz Model 1854

RÁŽE: 13,9 mm
DÉLKA ZBRANĚ: 1 335 mm
DÉLKA HLAVNĚ: 948 mm
HMOTNOST ZBRANĚ: 4,14 kg
ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 370 m/s
TEORETICKÁ KADENCE: 3 rány/min
PRAKTICKÁ KADENCE: 2 rány/min
EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 750 m

 

Pěšák nejprve ukousl konec patrony a do ústí hlavně nasypal prach, pak vyndal střelu a prostřednictvím dlouhého nabijáku ji zarazil do hlavně. Poté natáhnul kohout pušky a na piston (kanálek spojený s hlavní) umístil perkusní zápalku, tj. měděnou kapsli s třaskavou složí, jež byla rozněcována úderem kohoutu. Tím byla Lorenzova puška připravena k palbě. Už tento stručný popis dokládá, že celý proces nabíjení byl poměrně složitý a dost zdlouhavý, byť u pěšáka vycvičeného drilem rakouské armády probíhal zcela automaticky.

Střelba a nabíjení také vleže

Kvůli dlouhému nabijáku bylo nejpohodlnější nabíjet pušku vestoje, což vystavovalo vojáka palbě protivníka. Současně však není pravda často opakované tvrzení, že Lorenzovu předovku nebylo prakticky možné používat vleže. Nic nebránilo provést vleže samotný výstřel, a to i tehdy, když se rakouský voják musel kvůli nabití pušky postavit. Pušku navíc bylo možné vleže i nabíjet – rakouský armádní předpis z roku 1862, podle něhož pěšáci cvičili, obsahoval přesné instrukce pro práci s předovkou vleže, a to jak pro mířenou palbu, tak pro nabíjení, které sice bylo vleže složitější a zdlouhavější, avšak naprosto nepochybně možné a praktikované.

V polovině devatenáctého století ale platil boj pěchoty vleže za cosi „nenormálního“, k čemu se sahá za nestandardních podmínek, kdy není možné nasadit klasickou taktiku sevřených pěších formací, které provádějí bodákové útoky. Jinými slovy, rakouský pěšák uměl se svou předovkou bez problémů bojovat vleže, ale jen zřídka k něčemu takovému dostal povel.

Samotná zbraň Lorenz byla s velkou pravděpodobností i nejlepší armádní předovkou, jaká byla ve větších počtech zavedena do výzbroje. O tom svědčí i fakt, že přes 320 000 kusů směřovalo do Ameriky, kde se dostaly do výzbroje armád Unie i Konfederace. Po puškách značek Enfield a Springfield představovala dokonce třetí nejčastěji používanou pušku občanské války. Jinak vysoké výkony zbraně však snižovala skutečnost, že produkci zajišťovalo několik státních i soukromých továren po celém Rakousku, takže kvalita různých sérií pro domácí armádu i pro export byla často velmi proměnlivá. Pušky existovaly v několika verzích, vedle základní dlouhé pěchotní podoby také např. zbraně pro myslivecké nebo jízdní jednotky. 

  • Zdroj textu:

    VOJSKA Velká válka roku 1866

  • Zdroj fotografií:

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Současná podoba RMC v afghánských misích.

Válka

Káně rousná (Buteo lagopus) má rozpětí křídel až 140 cm a bělavější zbarvení než naše káně lesní (Buteo buteo).

Příroda

Obrazec dlouhý 37 metrů s jasně viditelnými liniemi o tloušťce mezi 30 a 40 centimetry představuje kočku s natočenou hlavou. Vědci jeho vznik datují do let 200 až 100 před naším letopočtem.

Zajímavosti

Ledovec Silvretta ve švýcarských Alpách. Odborníci odhadují, že do konce století zmizí 95 procent ze současných čtyř tisíc alpských ledovců.

Věda

Čingischán byl vůči nepřátelům nemilosrdný. Ti, kteří se vzdali, však mohli očekávat shovívavost.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907