Příliš drahý šálek lunárního čaje (1): Existuje voda na Měsíci?

05.12.2015 - Pavel Gabzdyl

„Měsíc je zcela vyprahlým světem a zdejší horniny neobsahují žádnou vodu,“ tak zněl závěr, který přinesl rozbor vzorků měsíčních hornin dopravených pilotovanými výpravami Apollo. Podle mnohých zpráv se ovšem může zdát, že tato představa o vyschlém Měsíci již neplatí


Reklama

Pověst vody zbaveného měsíčního povrchu pokazila jedna ze studií, již otiskl v září 2009 přední vědecký časopis Nature. Až do té doby jste mohli informaci o suchých kamenech z Měsíce najít v každé analýze jeho hornin. Pak ale, po mnoha letech, skupina vědců z Brownovy univerzity vypreparovala ze starých vzorků měsíčních kamenů několik drobounkých skleněných kuliček sopečného původu. Na jejich analýzu vědci použili sekundární iontovou hmotovou spektrografii, která od doby prvních rozborů značně pokročila kupředu. 

Nová analýza ve skleněných kuličkách odhalila až 46 ppm (miliontin) vodíku, což bylo pod hranicí rozlišení pomocí dřívějších metod z počátku sedmdesátých let minulého století. Musíme si však uvědomit, že zjištěné množství vodíku je tak pranepatrné, že ze sto kilogramů hornin, obsahujících zmíněná sopečná skla (a těch není moc), bychom stěží získali množství vodíku potřebné na alespoň jednu kapku vody! Přesto tento objev odborníky zaskočil. Dříve se totiž předpokládalo, že náš Měsíc v počátečním stádiu svého geologického vývoje veškerou vodu ztratil. Překvapivý objev však nic nezměnil na tom, že většina měsíčních hornin je vody zcela zbavena.

Zóna věčné tmy

O mediální rozruch se v posledních letech opakovaně zasloužily především zprávy o existenci vodního ledu v polárních oblastech našeho kosmického souseda, kterou už v roce 1961 předpověděla trojice amerických vědců. Ti vycházeli z již tehdy dobře známého faktu, že rotační osa Měsíce je vůči Slunci nakloněna takovým způsobem, že na dna některých kráterů v polárních oblastech by se sluneční svit nemusel nikdy dostat. Kam nechodí Slunce, tam chodí lékař. V případě měsíčního povrchu je však takové strašidelné prostředí místem zaslíbeným spíše pro jeden ze základních pilířů života – pro vodu. Vodní led by se mohl na Měsíc dostat prostřednictvím srážek s kometárními jádry už před miliardami roků a ve zmrzlé formě zde mohl přetrvat až do současnosti. 

O zóně věčné temnoty se dlouho nevědělo – až do roku 1994, kdy její existenci definitivně potvrdila americká sonda Clementine. Ještě pádnější indicie přinesla v roce 1998 jiná americká sonda – Lunar Prospector, která oblasti lunárních pólů „ohmatala“ pomocí neutronového spektrometru a zjistila přítomnost vodíku. Důkazy se zdály tak přesvědčivé, že vedoucí mise Alan Binder dokonce na tiskové konferenci v březnu 1998 prohlásil: „Můžeme říct, že na Měsíci je voda, na to klidně vsadím svůj dům. Zatím ale nevíme, kolik jí tam je.“ 

To bylo poprvé, co denní tisk přinesl zprávy o objevu vodního ledu v oblasti měsíčních pólů. Už v té době byli ovšem někteří vědci k výsledkům sondy Lunar Prospector skeptičtí. Například bývalý astronaut a geolog Harrison Schmitt namítal, že sonda mohla zaregistrovat jen mírně zvýšené množství vodíku u pólů; vodík sem mohl „dopravit“ tzv. sluneční vítr a ve věčném stínu v okolí pólů byl polapen do chladné pasti.

Vodní horečka

Přítomnost vodního ledu se nepodařilo potvrdit ani experimentem, při němž byla sonda Lunar Prospector v samém závěru mise nasměrována rovnou do podezřelých oblastí u jižního pólu Měsíce. Odborníci doufali, že sonda při svém nárazu vymrští obrovskou fontánu měsíčního prachu a vodních par, které by mohly být detekovány ze Země. Ani jeden z pozemských přístrojů však nezaznamenal ve chvíli dopadu nic mimořádného. 

Ještě pesimističtější výsledky přinesl v roce 2006 velký radioteleskop Arecibo, který v oblasti jižního pólu Měsíce zaznamenal typ odrazů, jež mohly svědčit o přítomnosti vrstvy vodního ledu. Problém spočíval v tom, že tyto odrazy byly zaznamenány i v oblastech vystavených Slunci. V těchto místech ovšem dosahuje teplota +117 °C, což existenci vodního ledu naprosto vylučuje. Anomální odrazy byly nakonec vysvětleny přítomností horninové drtě kolem mladých kráterů. 

Situaci kolem existence vodního ledu v polárních oblastech nevyjasnila ani pozorování uskutečněná japonskou sondou SELENE. Tým vědců vedený Junichiem Haruyamahou využil vzácných pozic měsíčního kráteru Shackleton směrem ke Slunci tak, aby alespoň na část jeho vnitřních valů dopadalo sluneční světlo. Na upravených snímcích kráteru, které sonda pořídila 19. listopadu 2007, se zvýraznilo i dosud nezmapované dno kráteru. Pokud by se v něm nacházela vrstva vodního ledu, muselo by se to projevit na vzhledu jeho dna. Nic takového ovšem na snímcích odhaleno nebylo. Dno kráteru je totiž pokryto stejným materiálem jako jeho okolí. 

Dokončení: Příliš drahý šálek lunárního čaje (2): Existuje voda na Měsíci?

Ke všeobecné „vodní“ horečce se přidaly i zprávy z roku 2009 o dříve zpochybňovaném odhalení molekul vody sondou Cassini směřující k Saturnu a také detekce molekul vody pomocí amerického spektrometru na palubě indické družice Chandrajaan 1. Pomocí tohoto zařízení se v srpnu 2013 dokonce podařilo odhalit stopy hydroxylů, čili molekul obsahujících jeden atom vodíku a jeden atom kyslíku v kráteru Bullialdus. Vědci se domnívají, že jde o vodu vulkanického původu, která se k povrchu dostala z nitra Měsíce.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 10/2013

  • Zdroj fotografií: NASA, Wikipedie



Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Až stanice doslouží, nové moduly se od ní odpojí a zůstanou na oběžné dráze pro soukromé účely. (foto: NASA, CC0)

Vesmír
Revue

Kočrka, kohout nebo třeba kozel - tato zvířata byla ve středověku považována za pomocníky čarodějnic. (foto: Pexels, Lucas PezetaCC0)

Historie

Kareta obrovská (Chelonia mydas) je coby ohrožený druh chráněna. V dospělosti jsou jejími jedinými nepřáteli větší druhy žraloků (zejména žralok tygří) a člověk. (foto: Wikimedia Commons, National Marine Sanctuaries, CC0)

Věda

Hideki Tódžó již jako japonský premiér na manilském letišti před inspekcí posádky Filipín. Japonští vojáci na souostroví povraždili statisíce civilistů. (foto: Wikimedia Commons, Reader's Digest, TT News AgencyCC0)

Válka

Po měsíci „UPF diety“ přibral Chris van Tulleken sedm kilogramů (tři kilogramy tvořil jen tělesný tuk, zbytek sacharidy uložené v játrech a svalech), z průměrné hmotnosti podle BMI poskočil k nadváze. (ilustrační foto: Shutterstock) 

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907