Příliš drahý šálek lunárního čaje (2): Existuje voda na Měsíci?

Všechny zprávy o vodním ledu byly pouhou předehrou k pozornosti, jakou si náš kosmický soused vysloužil v druhé polovině roku 2009. Ve čtvrtek 18. června se k Měsíci vydala dvojice amerických sond Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) a Lunar Crater Observation and Sensing Satellite (LCROSS). První z nich má za úkol detailní zmapování Měsíce a řadu dalších vědeckých experimentů, druhá sonda se měla zřítit do oblasti jižního lunárního pólu, aby tak definitivně vyvrátila nebo potvrdila existenci vodního ledu. Vše se odehrálo 9. října 2009, kdy do kráteru Cabeus dopadl rychlostí 9 000 km/h urychlovací stupeň Centaur. Při drtivém dopadu byl vyvržen oblak měsíčního prachu, jímž vzápětí prolétla sonda LCROSS a mohla tak analyzovat jeho složení dříve, než se sama zřítila na Měsíc. 

Předchozí část: Příliš drahý šálek lunárního čaje (1): Existuje voda na Měsíci?

V případě takovýchto náročných experimentů nemůže nikdo očekávat, že se výsledky objeví hned následující den na titulních stránkách novin. Vše je potřeba důkladně prověřit a propočítat, teprve pak lze výsledky publikovat. A tak až 13. listopadu, téměř měsíc po uskutečnění experimentu, vydala NASA prohlášení, co se vlastně sondě LCROSS podařilo změřit.

Ukázalo se, že přístroje na palubě sondy zachytily hned dva oblaky zvířeného prachu. První oblak vylétl výš a obsahoval vodní páru a jemný prach, zatímco druhý obsahoval větší množství těžšího materiálu. V tomto oblaku prachu se podařilo detekovat nejméně 95 litrů vodních par. Lunární „vodní“ svět se tak opět dostal na titulní stránky novin. Vlastně ani není divu: vědecký tým potřeboval náležitě zviditelnit výsledky mise, a tak do světa vyslal zprávu, kterou většina médií publikovala s náležitě bombastickým přívlastkem.

Voda uvařená z prachu

Teprve někde pod čarou ovšem čtenář zaregistroval informaci, kterou zdůrazňovala například geoložka Carle Pietersová z Brownovy univerzity: že se nejedná přímo o detekci vody, ale pouze o molekuly vody a hydroxylu. Takže kyslík a vodík obsažený v měsíčním prachu. K získání vody z polárních oblastí Měsíce by tedy rozhodně nestačilo „nabrat vědro z lunární studny“. Zdejší měsíční prach by se nejprve musel natěžit a poté zahřát na tisíc stupňů Celsia – to vše v drsných podmínkách lunárního světa, kde je vše mnohonásobně složitější a také mnohem nákladnější než na Zemi.

TIP: Dobrá zpráva: Na budoucí kolonisty čekají na Měsíci ohromné zásoby vody 

V případě všech experimentů sondy LCROSS i dalších sond je důležité upozornit i na to, že se stále jedná jen o nepřímé důkazy. Přímo detekovat vodu, resp. vodní led, na jiném planetárním světě se totiž doposud podařilo jen sondě Phoenix, která analyzovala vodní led na Marsu v červenci roku 2008. Až se tedy jednou podaří vodní led skutečně přímo na měsíčním povrchu odhalit, můžeme očekávat další vlnu palcových titulků o vodě na Měsíci. Přitom už přes padesát let víme, že v jezeře lunární vody se nikdy nevykoupeme a že případný šálek lunárního čaje by nás vyšel pořádně draho!