Přísně střežená města a uzavřené zóny (2): Sibiřský Železnogorsk

23.12.2015 - Kateřina Vašků

Na světě vždy byly, jsou a nejspíše i budou místa, kam se běžný smrtelník nemá šanci podívat. Také Sovětský svaz měl svou „Oblast 51“ - sibiřský Železnogorsk byl supertajnou základnou sloužící především vojenskému zpracování plutonia


Reklama

Než roku 1992 odtajnil prezident Boris Jelcin existenci někdejších sovětských uzavřených měst, Železnogorsk neexistoval na žádné z map. Jen ti nejzasvěcenější věděli, že se skrývá pod identitou Krasnojarsk-26. Když o něm výjimečně referovali okolo cestující lidé, říkali mu „Atomové město“ nebo „Devítka“. Supertajná opatření měla své opodstatnění – Železnogorsk se totiž v roce 1950 zrodil za jediným účelem – zpracovávat plutonium pro vojenské účely.

Město vyrostlo v jižní části střední Sibiře v blízkosti řeky Jenisej, asi 50 km severovýchodně od Krasnojarsku. Ačkoli zde svého času žilo na sto tisíc lidí, satelitní snímky by ukázaly pouze menší těžební městečko. Většina prací se totiž odehrávala v rozsáhlých podzemních prostorách a ve skrytu tamějších hor, kvůli nimž si místo Sověti také vybrali. V horském komplexu se nacházelo 3 500 místností a tři plutoniové reaktory, které chladil tok jedné z nejmocnějších sibiřských řek. První z reaktorů vstoupil do provozu v roce 1958, poslední v roce 1964. Celou třetinu všech jaderných zbraní, vyrobených v průběhu studené války v Sovětském svazu, pohánělo právě jaderné palivo ze Železnogorsku.

V minulosti se zde vyráběly také satelitní systémy a právě díky nim dostal Železnogorsk počátkem 21. století novou šanci na život – vyvíjí se tam globální družicový polohový systém Glonass, který měl být ruskou odpovědí na americký systém GPS. Projekt slaví úspěch a už v roce 2012 se stal Glonass druhým nejpoužívanějším polohovým systémem v mobilních telefonech.

Sen sovětských inženýrů

I když hranice města strážily vojenské hlídky a na pohyb dovnitř i ven bylo zapotřebí speciálních legitimací, Železnogorsk rozhodně nepředstavoval žádné „město hrůzy“. Právě naopak – pro řadu inženýrů byla povolenka do utajeného sídla ve skrytu sibiřských hor vytouženým snem. Mzdy dosahovaly oproti sovětskému průměru nadstandardní výše, nedostatkové zboží tam bylo na rozdíl od zbytku země běžně k mání a existovala tam i řada sportovního a kulturního vyžití – elita ruské jaderné vědy si tam zkrátka žila jako v bavlnce.

Dnešní město je stále obehnané vysokým plotem, ke vstupu je stále zapotřebí povolení a prohlídka tajnou službou FSB. V referendu, které se zde konalo v roce 1996, se totiž obyvatelé města vyslovili proti otevření jeho hranic. Jde prý o jakousi mentální obranu proti změnám, kterými prošel zbytek Ruska. Železnogorsk tak zůstává enklávou nostalgie po starých dobrých sovětských časech. Zatímco jinde v Rusku uvidíte křiklavé neony, billboardy a lákadla od prostého konzumu v nákupních centrech až po hazard, Železnogorsk si zachovává svůj nehnutý, ponurý výraz. Povolení jsou tu totiž nutná prakticky na cokoli a podnikání není výjimkou. Otevření restaurace je prý úkolem takřka nad lidským. Podobně je tomu například s kinem, a tak tu funguje pouze jedno z dob socialismu. Místním to vyhovuje.

Podobný osud si vybralo na 1,3 milionu dalších Rusů, kteří žijí v asi čtyřicítce podobných „uzavřených oblastí“. Jak se svěřila Světlana Rubavcová, obyvatelka uzavřeného Sarova, dává jim město pocit bezpečí. „Je to, jako byste okolo sebe měli velkou rodinu.“ A další aspekt je neméně důležitý – ačkoli se Sarov nachází v etnicky silně smíšené republice Mordvinsko, enkláva je čistě ruskou záležitostí.

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Seismickou aktivitu zřejmě mnohé z věštíren a chrámů využívaly pro své vlastní posvátné rituály.

Historie

Při pohledu na fenka vás okamžitě zaujmou obrovité uši, které jsou dlouhé až 10 centimetrů. Ty samozřejmě přispívají k výbornému sluchu, ale rovněž regulují tělesnou teplotu v horkém pouštním prostředí.

Příroda

Ve výřezu prototyp biohybridní ledviny. 

Věda
Vesmír
Zajímavosti

Z rádia do televize

Guiding Light (U nás ve Springfieldu) 

premiéra: 1937 | epizody: 15 762 televize, 2 500 rozhlas

Seriál „U nás ve Springfieldu“ začínal už v roce 1937 coby rozhlasový pořad a v éteru setrval až do roku 1956. Tou dobou však již paralelně k mluvenému slovu uváděla televize hrané epizody. Děj se zpočátku točil okolo reverenda Johna Ruthledge a jeho blízkých, nicméně postupem času se soustředil na řadu springfieldských rodin a jejich vztahy vykresloval velmi melodramaticky. Šestého září 2006 se vysílala epizoda s pořadovým číslem 15 000, nicméně seriál se tehdy už potýkal s klesající sledovaností a o tři roky později kvůli nezájmu publika skončil. (foto: CBS)

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907