Přísně střežené tajemství ocelového bronzu

02.10.2014 - Jan Škarka

Vojenská tajemství se v historii střežila stejně úzkostlivě jako v současnosti. Nejinak tomu bylo i v Rakousku-Uhersku. To si však své největší tajemství, totiž technologii výroby ocelového bronzu, dokázalo udržet až do svého zániku. Stalo se tak ale nejspíš proto, že o jeho odhalení již nikdo neusiloval. Dodnes však historie ocelového bronzu vyvolává řadu otázek


Reklama

Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 se rakouská generalita jen obtížně vyrovnávala s tím, že Prusko se stalo spojencem a že na něm začíná být Rakousko závislé v některých zbrojních oborech, kde dříve mělo jasně navrch. Jednalo se především o dělostřelectvo. Rakouský dělostřelecký materiál vz.1863 patřil ke světové špičce a pruská děla za ním v mnoha ohledech zaostávala. V průběhu deseti let se však situace otočila a rakouská konstrukční škola nestačila zachytit nové trendy dělostřelecké techniky. Šlo zejména o použití oceli k výrobě hlavní. Plukovník Franz Uchatius, který se stal ředitelem právě dokončeného arzenálu ve Vídni sice ještě jako přednosta slévárny vyvinul nový druh oceli, ale k výrobě hlavní moderních děl nebyla plně použitelná.

Na podzim roku 1872 povolali Uchatia k arcivévodovi Vilémovi, jež zastával funkci generálního inspektora dělostřelectva. Tento Habsburk, který se jako dělostřelecký odborník živě zajímal o všechny novinky v dělostřelecké technice, měl totiž pro plukovníka obtížný úkol. Ze své cesty do Ruska si přivezl úlomek bronzové litiny se zcela jinými vlastnostmi, než vykazoval bronz dosud užívaný k výrobě děl. Uchatia pověřil analýzou tohoto vzorku a nařídil mu, aby vyvinul technologii jeho výroby. Uchatius tedy podrobil vzorek pečlivému chemickému a fyzikálnímu zkoumání, přičemž zjistil, že vlastnosti slitiny nejsou dány pouze jejím složením, ale především technikou zpracování. Po řadě pokusů se mu podařilo najít způsob, jak vyrobit bronz, který se svými vlastnostmi vyrovnal oceli používané k výrobě dělových hlavní a ještě ji v některých ohledech překonal. Především vyvinul novou technologii tavení bronzu bez přístupu vzduchu a upravil výrobní recepturu. Příměsí malého množství fosforu docílil toho, že slitina vykazovala nezvyklou tvrdost a houževnatost.

Od počátku bylo plukovníku Uchatiovi také jasné, že je nutné bronz nějakým způsobem opracovat. Protože ještě neměl k dispozici těžké hydraulické lisy a hlavně tehdejších děl měly po stranách rozměrné čepy určené k upevnění do lafety, vymyslel Uchatius jiný způsob. Hlaveň děla, odlitou klasickým způsobem na mírně menší průměr, než byla jeho ráže, nechal prohánět pod vysokým tlakem postupně se zvětšujícími kónusy, až na žádaný průřez vývrtu. Tím bylo dosaženo ve vnitřních vrstvách materiálu pevnosti a tvrdosti jako u oceli, ale vnější vrstvy bronzové slitiny si ponechaly původní tažnost a houževnatost. Těchto vlastností se u ocelových hlavní muselo docílit složením z pevně slisovaných částí, což je pracný a na přesnost zpracování velmi náročný výrobní postup.

Uchatiovo velké vítězství

Uchatius pojmenoval novým výrobním postupem vzniklou slitinu jako ,,bronz ocelový“. V té době se rozhodovalo o přezbrojení celého rakouského dělostřelectva novým materiálem a vedle Kruppova děla se ke zkouškám připojily i domácí konstrukce opatřené hlavněmi z ocelového bronzu. Důkladné střelecké testy prokázaly, že rakouské kanóny se plně vyrovnají nejnovějšímu německému modelu a v červnu 1875 císař schválil výrobu řady nových děl pro vyzbrojení polního a horského dělostřelectva, zavedenou pod označením M 1875. Jednalo se o 8cm lehké polní dělo M 1875 pro lehké a jezdecké baterie, těžké 9cm polní dělo M 1875 a 7cm horský kanon M 1875. Šlo o moderní děla nabíjená závěrem, u nichž bylo použito všech novinek v dělostřelecké technice. O spolehlivosti a nadčasovosti jejich konstrukce nejlépe vypovídá fakt, že 9cm kanóny, modernizované na vzor 1875/96, se nejen zúčastnily většiny bojů Velké války, ale dokonce se ještě v roce 1918 staly prvními děly ve výzbroji právě vzniklé Československé republiky.

Rakousko-uherská armáda použitím ocelového bronzu a zavedením nového dělostřeleckého materiálu odvrátila hrozbu závislosti na Německu a tohoto vítězství domácí konstrukce si náležitě cenila. Uchatia již roku 1874 povýšili na generálmajora, a o dva roky později získal dokonce šlechtický titul. Arzenál vyráběl rychlým tempem nové kanóny a konstruktéři začali pracovat i na vývoji těžších děl. Když se Uchatiovi podařilo úspěšně dovršit vývoj těžkých obléhacích kanónů s bronzovými hlavněmi ráže 12 a 18 cm zavedených do výzbroje jako materiál vz. 1880, stanul na pomyslném vrcholu své kariéry. Dosáhl povýšení na polního podmaršálka a zdálo se, že ocelový bronz zcela zvítězil nad ocelí.

Osudový moment jeho života však nastal, když jej pověřili výrobou nového pobřežního děla ráže 28 cm. Bouřlivě se rozvíjející rakouské námořnictvo totiž také toužilo po odstranění závislosti na zahraničních dělovkách a s nadějemi sledovalo úspěšnou cestu ocelového bronzu. U těžkých námořních děl se však jednalo o zcela jinou kategorii dělostřelecké techniky. Potřeba dalekého dostřelu a mohutného účinku střely vyžadovala mnohem masivnější hlavně, schopné odolávat vysokým tlakům při výstřelu. Na střelnici v Steinfeldu, kde se nové dělo podrobovalo střeleckým zkouškám, bylo po sérii výstřelů zjištěno, že došlo k rozdrcení části závitů a pokus musel být přerušen. Uchatius dostal čtyři týdny na to, aby vyrobil novou hlaveň, která by ve zkouškách obstála. Když se mu nepodařilo ve stanoveném termínu tento problém vyřešit, spáchal ve svém domě sebevraždu. Námořnictvo tak zůstalo ještě celé následující dvacetiletí odkázáno na zahraniční ocelové hlavně, ale armáda ocelový bronz nehodlala opustit.

Ocelový bronz nekončí

Výroba děl z bronzu neustále procházela zdokonalováním a v devadesátých letech, kdy vyvstala potřeba zavádět nové vzory, byly jejich hlavně opět vyráběny z ocelového bronzu. Uchatiův nástupce generál Thiele efektivněji vyřešil i opracování výkovků hlavní, když použil kombinace lisování za tepla a kování za studena. Tato metoda pomohla při zachování původního postupu vnitřní deformace hlavní opět přiblížit bronz oceli. Když v roce 1905 došlo k zavedení nového moderního polního kanónu, bronzové hlavně této zbraně dodával opět vídeňský arzenál. Protože se již jednalo o dělo se zákluzem hlavně, musely se vodící části hlavně šroubovat teprve po ukončení kování.

Vypuknutí první světové války znamenalo pro slévárnu v arzenálu čas horečné činnosti. Počet plamenných pecí byl zdvojnásoben a továrna vyráběla tisíce hlavní pro 8cm kanony vz. 5/8 a 10cm lehké houfnice vz. 14. Toto moderní dělo vyráběné plzeňskou Škodovkou a zavedené až po vypuknutí války, přijala armáda do výzbroje jen s tou podmínkou, že hlaveň bude bronzová. Škodovka to musela akceptovat, přestože houfnici vz. 14, stejně jako svá ostatní děla, navrhla s hlavní ocelovou. Plzeňská dělovka tak vyráběla kompletní lafety, všechna vozidla a příslušenství děl, stejně jako u kanónů vz. 5/8. Hlavně pro oba typy však dodával vídeňský arzenál.

Konec výroby hlavní z ocelového bronzu přišel až na konci roku 1916, a nestálo za ním ani tak poznání, že ocel je výhodnější, jako nedostatek barevných kovů. Bronzové hlavně u lehkých děl však nevykazovaly oproti ocelovým nijak horších charakteristiky, což dosvědčují dobové dělostřelecké předpisy. Například u lehké houfnice vz. 14 i po přechodu na ocelové hlavně v roce 1917, nemusely být střelecké tabulky a popis základních charakteristik děla nijak upravovány, což svědčí o tom, že ocelová bronz se dělové oceli téměř vyrovnala.

Opožděně vyzrazené tajemství

Nyní se dostáváme k tajemství, které Uchatiův ocelový bronz obestíralo. Již zavedení výroby provázela nezvykle přísná bezpečnostní opatření. Celý výrobní postup znalo pouze několik málo funkcionářů vídeňského arzenálu a rakouská vojenská správa šla až tak daleko, že výrobní instrukce nesměla být uchovávána v písemné formě a předávala se pouze ústně. Pohyb osob mezi jednotlivými pracovišti arzenálu byl přísně sledován a nikdo se nesměl dozvědět víc, než bylo nutné pro jeho funkci v továrně. Následkem těchto opatření se tajemství výroby ocelového bronzu podařilo uchovat až do rozpadu monarchie, a vlastně ho ještě o několik let přežilo. O jeho odhalení totiž od počátku 20. století již nikdo příliš nestál. Všechny významné světové mocnosti totiž už v té době zavedly výrobu ocelových hlavní. Teprve na počátku dvacátých let roušku tohoto tajemství poodkryl Ing. František Podojil, když na stránkách časopisu Vojenské technické zprávy uveřejnil článek pod názvem: ,,Tajemství výroby rakouské bronze dělové “. V něm tento důstojník, který to v čs. armádě dotáhl až na generála, podrobně popsal historii ocelového bronzu včetně výrobního postupu. Byl k tomu nanejvýš povolán, neboť v letech Velké války působil ve vídeňském arzenálu v hodnosti plukovníka, jako vedoucí slévárny a lisovny dělových hlavní. Z titulu své funkce nosil nejpřísnější státní tajemství a znal i historii výroby ocelového bronzu od jeho zrodu až do ukončení výroby. Až díky jeho svědectví se největší tajemství Habsburské monarchie téměř po padesáti letech dočkalo odhalení.

Reklama

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií:

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Američtí vědci dočasně napojili prasečí ledvinu na člověka a sledovali její fungování. Jde o další krok ve výzkumu možnosti využívat jednou zvířecí orgány při transplantacích, které zachrání lidský život.

Věda

Johanka z Arku během korunovace krále Karla VII. v katedrále v Remeši. Obraz francouzského malíře Jeana Auguste Dominique Ingrese z roku 1854.

Historie

Hrozba chemických zbraní se nad vojáky i civilisty vznáší od doby první světové války, kdy byly masově nasazeny na téměř všech frontách.

Válka

Za celou historii lidstva jsme vědomě pozorovali přechod Venuše přes Slunce jen sedmkrát. Takto přešla Venuše přes vycházející Slunce 6. června 2012.

Vesmír

Hejno plameňáků se seskupilo a vytvořilo na hladině jezera Bogoria v západní Keni útvar, který připomíná srdce. Chtějí nám růžový jedinci něco sdělit?

Zajímavosti
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907